Může bezprecedentní důraz na generály a armádu v Trumpově administrativě vést k proměně vztahu mezi civilisty a vojáky? Latinskoamerická zkušenost varuje.
Americká armáda si užívá bezprecedentní dny na výsluní, napsala Lilian Bobeaová z Universidad Latinoamericana v Dominikánské republice o situaci v Trumpově administrativě.
Na konci února 2017 prezident Donald Trump zveřejnil návrh federálního rozpočtu, který zvyšuje vojenské výdaje o 10 %, zatímco výdaje na umění, školství, environmentální ochranu a na sociální programy se snižují. Trump se také obklopil hned třemi generály: James Mattis je ministrem obrany, John Kelly se stal ministrem pro domácí bezpečnost (a následně přešel do Bílého domu jako šéf prezidentské kanceláře – pozn. redakce) a do nedávna působil ve funkci poradce prezidenta pro národní bezpečnost generál H.R. MacMaster.
V amerických dějinách se jedná o unikátní situaci. Nikdy od roku 1951, kdy prezident Truman odvolal generála Douglase MacArthura, nebyla možnost střetu mezi vojenskými zájmy a politickým vedením tak pravděpodobná jako dnes.
V Latinské Americe a v Karibiku je odlišná situace, region má dlouhé dějiny vojenských vlád. A je zajímavé, že místní vojenské diktatury často vznikaly z dilematu, kterému nyní čelí Američané – volby mezi silnou vojenskou elitou a nekompetentním vrchním velitelem, který řídil chaotickou vládu.
V USA bylo jmenování těchto generálů uvítáno, hlavně proto, že všichni mají za sebou intelektuální a profesionální zásluhy. A také by mohli přinést více stability do Trumpova kabinetu, píše dále autorka. Například John Kelly mírnil Trumpovu rétoriku a návrhy ohledně využívání armády k boji proti imigraci do USA.
USA se však nacházejí v citlivé situaci ve vztahu k dlouhým dějinám civilní kontroly nad armádou.
Lekce Latinské Ameriky
Ve většině Latinské Ameriky byli vojáci historicky rozhodujícím politickým faktorem. V 80. letech 20. století žily dvě třetiny kontinentu pod vojenskou vládou. Jak autorka upozorňuje, je zde celá řada příkladů – vláda generála Rafaela L. Trujilla ve 30. letech v Dominikánské republice, nebo na druhé straně nepovedený vojenský puč Hugo Chavéze v roce 1992.
V Latinské Americe vojáci oceňují autoritářské uspořádání nejen proto, že státy mají slabou demokracii, ale také proto, že to vyhovovalo politickým i vojenským elitám, byly u moci ve společné symbióze. Stačí si vzpomenout na diktaturu Augusta Pinocheta, jehož ekonomická politika vytvořila podnikatelský vojenský orgán, který měl výhody z masivních národních investic i po přechodu Chile k demokracii. A mnoho Chilanů s tím souhlasilo.
V případě USA platí, že armáda je podřízena civilnímu uspořádání. Ale nejde o neměnné uspořádání věcí. Jak ukázal Samuel Huntington ve své slavné práci The Soldier and the State je tu paradox. Civilní kontrola vyžaduje, aby armáda byla vyloučena z politiky, čehož lze dosáhnout jen „militarizací armády“, která se takto stane nástrojem státu.
Tím, že armáda má v rukou jeden z nejmocnějších nástrojů států, násilí, může podkopat i demokratický režim, upozorňoval Huntington. Jak dál varoval, „Civilní kontrola se snižuje, když se vojáci stávají stále více součástí institucionální, třídní a ústavní politiky“.
Tato slova se dnes jeví jako jasnozřivá. Jak Trump při zvyšování federálních výdajů na armádu v roce 2017 řekl, je to splnění slibu, že celkově vylepší „milovanou armádu“.
Pro Latinoameričany je jen málo překvapivého na takovém uspořádání věcí: nárůst vlivu vojáků v administrativě odráží slabost civilní a politické protiváhy, která historicky zajišťovala demokratickou kontrolu nad armádou.
Prezident Trump není připraven na strategické výzvy, které představují extremistické skupiny s nekonvenčními metodami vedení války, jeho chování vůči spojencům je nespolehlivé a jeho vztah k NATO pohrdavý. Takže do toho vstoupili generálové.
Nalézt rovnováhu mezi vojáky a civilisty bylo pro země v Latinské Americe během přechodu k demokracii těžké. V Ekvádoru v roce 1992, po zvolení prezidenta Abdala Bucurama, 65 % lidí podporovalo návrat vojáků k moci. V Chile armáda měla a dodnes má významné hospodářské zdroje a právo veta, i po skončení diktatury. Podobné to bylo také v Dominikánské republice po návratu k civilní vládě.
Ale v posledních dvou desetiletích se podařilo v Latinské Americe díky velké snaze politiků, občanů, občanských hnutí a akademiků významně rozšířit civilní kontrolu nad armádami.
V Brazílii a Chile k tomu došlo díky tomu, že parlamenty získaly moc nad vojenskými rozpočty. V Argentině, Uruguayi, Peru a v Ekvádoru civilní moc rostla organicky jako součást bitvy o omezování celkového vlivu vojáků na politiku.
Američané se mají kde poučit. Všechny varovné signály jsou viditelné a civilní kontrola nad vojáky není samozřejmostí. Amerika nepozná, co má, dokud to neztratí.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.