Jan Kavan pokračuje ve svém komentáři k vývoji kolem odstoupení USA z jaderné dohody s Íránem. Dovede se Evropa postavit na vlastní nohy?
První část článku naleznete zde.
Nesplnitelné americké ultimátum
Ministr zahraničí USA Mike Pompeo 21.května ve svém prvním významném projevu po jmenování ministrem zahraničí, konfrontoval Írán s 12 ultimativními požadavky. Podle nich musí země okamžitě skoncovat s obohacováním uranu a umožnit nezávislým pozorovatelům přístup do svých jaderných zařízení. To ovšem už Írán poctivě plní na základě JCPOA, což několikrát potvrdily i příslušné mezinárodní organizace. Navíc musí USA obdržet od Íránu vyčerpávající dokumentaci ke všem předešlým aktivitám v rámci svého jaderného programu. Musí rovněž ukončit vývoj balistických raket a zastavit financování ozbrojených skupin, jakými jsou Hamás nebo Hizballáh či palestinský Islámský Jihad. Musí se v zájmu respektování suverenity Iráku vzdát jakéhokoliv svého vlivu v tomto státě a odzbrojit šíitské milice, které v Iráku působí. Rovněž musí ukončit podporu milice Hutijů v Jemenu. Jeden z nejdůležitějších požadavků je stažení všech íránských jednotek ze Sýrie, kde Írán spolu s Ruskem významně pomohl porazit teroristický Islámský stát. V neposlední řadě Írán musí „přestat ohrožovat své sousedy“, kteří jsou spojenci USA. To se jistě týká Izraele, Spojených arabských emirátů a především hlavního sunnitského rivala Saúdské Arábie. V závěru svého projevu Pompeo nepokrytě vyzval íránské občany, aby „vyměnili svou vládu…Pokud to udělají brzo, bude to skvělé“.
Pompeovi se podařilo něco téměř neuvěřitelného. Íránská scéna je již několik let nesmírně rozhádaná. Reformisté a ortodoxní radikálové na sobě nenechávají nitku suchou. Na tento výhrůžný projev však zareagovali překvapivě jednotně. Noviny Javan, blízké Islámským revolučním gardám, podtrhly, že Pompeo patnáctkrát použil termín „musí“. Autor článku připomněl, že když bylo Pompeovi 14 let, tak USA rovněž sdělily, co vše Írán „musí udělat“ a Mohammad Reza Pahlaví odvětil „ano“ a Írán pak tohoto šáha vyhodil a došlo k islámské revoluci. Reformistický Bagher Nobakht, mluvčí Rúháního vlády, se v reakci na Pompea uchýlil k nečekané ostřejší terminologii. Připomněl i ztroskotání amerických helikoptér během snahy vysvobodit v roce 1980 americká rukojmí. Upozornil, že Írán nebyl ani trochu oslaben bombami, které ve své kampani použila íránská teroristická skupina MEK (Mujahideen-e Khalq, která byla na americkém seznamu teroristů až do roku 2012, později se s jejich představiteli scházeli i někteří čeští politici). Bolton ve svém projevu k této skupině dokonce předpověděl, že v roce 2018 budou společně slavit vítězství v Teheránu. To bylo absurdní už ve chvíli, kdy to pronesl. MEK i díky zákeřným vraždám, která páchala, nemá prakticky žádnou podporu v Íránu. Íránci tuto skupinu, dnes fungující spíše jen v exilu, odmítli především, když podpořila Saddáma Husajna v jeho osmileté válce (1980-1988) proti Íránu. Ovšem jak Bolton, tak i bývalý starosta New Yorku a dnes právník prezidenta Trumpa, Rudolph W. Giuliani, často stoupencům MEKu přednáší za tučné honoráře.
Podle prezidenta Rúháního vrátil Pompeo svým projevem USA o 15 let zpět, tedy do éry prezidenta George W. Bushe, který podobně marně vyhrožoval v roce 2003, kdy musel vzdát tehdejší pokus o protiíránské sankce. (Mimochodem pokud jde o íránský jaderný program, tak se administrativě G. W. Bushe nejen nepodařilo ho zastavit, ale naopak ho svými kroky urychlila. I během Bushových sankcí Írán zvýšil počet svých centrifug ze 150-160 na 22 000! Tento program byl zastaven až když byl prezidentem zvolen Rúhání a zahájil jednání s prezidentem Barackem Obamou, která vedla až ke JCPOA.) Nyní Rúhání dodal, že „svět dnes nepřijímá americké snahy rozhodovat pro celý svět. Státy mají svou nezávislost“. Ministr zahraničí Mohammad Javad Zarif (kterého znám dobře z doby, kdy byl íránským velvyslancem při OSN) reagoval tweetem, že „americká diplomatická bouda je pouhou regresí ke starým zvykům: uvězněni svými deziluzemi a zkrachovanou politikou opakují stejné staré chyby a tak sklidí stejné špatné odměny“.
Jon Wolfsthal, který podporoval vyjednávání Obamovy administrativy s Íránem, k projevu bývalého ředitele CIA poznamenal, že jde o zcela nesplnitelný sen. Mimochodem splnění těch podmínek by v praxi také znamenalo, že pokud by Írán se chtěl v budoucnu vrátit k rozvoji civilního jaderného programu, musel by zdroj paliva pro jaderné reaktory dovážet ze zahraničí. Řadu z vyjmenovaných přání si přál i prezident Barack Obama, který si však byl současně vědom, čeho je možné a čeho nelze realisticky dosáhnout. Americké požadavky Írán jistě odmítne, což využijí jestřábi, jakými jsou Bolton či Pompeo, k prosazování vojenského útoku na Írán. Podle Wolfsthala to je „strategie pro katastrofu“. I Daniel Larison v periodiku The American Conservative poznamenal, že Pompeo jistě nevěří, že tyto požadavky mohou vést k nějakému řešení, neboť „ultimátum je tak rozsáhlé a nerozumné, že musíme usoudit, že Trumpova administrativa si přeje, aby bylo odmítnuto“. Rovněž Bonnie Kristian, významná představitelka Defense Priorities, která publikuje v American Conservative, USA Today, Los Angeles Times, Time Magazine, CNN a mnoha dalších vlivných periodikách, se netajila svým přesvědčením, že jde jen o snahu „vyprovokovat Írán k poskytnutí záminky pro vojenskou intervenci“.
V Evropě nenalezl Pompeův projev žádnou pozitivní reakci. Dokonce i britský ministr zahraničí Boris Johnson se snažil najít co nejzdvořilejší slova a nazval „Pompeův jumbo plán velmi složitým“. Evropští spojenci museli se značným rozladěním vnímat, že poté, co Trump porušil jadernou dohodu, tak měl tu drzost obvinit Evropany, že se jim nepodařilo dohodu zachránit a o Íránu prohlásil, že dohodu porušil, i když všichni mají důkazy, že tomu tak nebylo.
Íránská reakce na sebe nenechala dlouho čekat: Nejvyšší vůdce Alí Chameneí, reagoval o 2 dny později vydáním vlastního seznamu podmínek. Ty ovšem neadresoval USA, ale Evropě, od níž očekává záruky, že dohoda bude i nadále dodržována. Podle něj by Evropa měla odsoudit USA za neodůvodnitelné vypovězení dohody a odmítnout sankce, které USA plánují uvalit na Írán, ale i na evropské firmy, které budou s Íránem obchodovat. Chameneí podmiňuje pokračující íránskou podporu jaderné dohody tím, že Evropa bude garantovat odkup íránské ropy a současně zajistí bankovní transakce mezi Evropou a Íránem.
Reformistický poslanec Hajdar-Alí Abedí na adresu Evropanů napsal: „Pokud mají Evropané nějakou čest, měli by se nyní cítit trapně“. Reagoval tak na Trumpovo obvinění, že se Evropa nechala oklamat, aby přijala JCPOA.
Jestřábí radost z Trumpova podrazu na íránské reformisty
Neskrývanou radost z Trumpova vypovězení dohody neskrýval velitel Revolučních gard generálmajor Mohammad Alí Džafarí, který zdůraznil: „Trumpovo rozhodnutí odejít z JCPOA je velmi dobré znamení. Celou dobu tvrdíme, že Američané jsou nespolehliví, a tak bylo jen znovu dokázáno, že jim nelze důvěřovat a vyjednávat s nimi“. Reformisty zatím nepřesvědčil. Ti spíše vyčkávají na postoj Evropy. Poměrně umírněný předseda íránského parlamentu Alí Larijaní, který v minulosti velmi stál o dobré vztahy s Českou republikou, poznamenal, že „budoucí jednání s Evropou bude testem pro Západ. Vzhledem k jejich (3 členské státy EU-pozn. JK) chování v minulosti, nemůžeme si být zcela jisti jejich prohlášením, že chtějí zachovat JCPOA“. Dodal pak, že je „vhodné počkat několik týdnů a prokázat, že Írán vyzkoušel všechna mírová řešení. Toto je příležitost pro Evropu ukázat, zda má tu potřebnou váhu vyřešit mezinárodní problémy či nikoliv“.
Evropa je zatím ve svých vyjádřeních jednotná. Zatím však jde jen o slova. Spíše jsem získal dojem, že navzdory Trumpovým opakovaným hrozbám, že JCPOA vypoví, tak Evropané nevěřili téměř do poslední chvíle, že by k takovému neuváženému kroku přistoupil. Na druhé straně poměrně rychle pochopili, že Trump neobnoví výjimku, kterou Evropské unii USA krátkodobě poskytly, pokud jde o uvalení 25 % cla na ocel a 10 % cla na dovoz hliníku. V Bruselu je již k dispozici desetistránkový detailní seznam amerických výrobků, na které EU uvalí v odvetě podobná cla. Úředníci nad seznamem strávili dost času a cíleně vybrali výrobky ze států, kde vládnou Trumpovi republikáni, například Kentucky či Florida. Chtěl bych věřit, že již nyní připravují podobná odvetná opatření, pokud Trump začne trestat evropské firmy, které odmítnou americké sankce a budou pokračovat v obchodu s Íránem.
Předseda Evropské rady Donald Tusk oznámil, že „Trumpova íránská politika narazí na jednotný evropský postoj“. Federica Mogherini zdůraznila, že pokud bude Írán i nadále dodržovat podmínky JCPOA, tak EU je rozhodnutá nedopustit krach jaderné dohody, která se složitě vyjednávala 12 let. Je třeba ji ochránit v zájmu naší kolektivní bezpečnosti. A varovala USA, že „dnes žádný stát není tak velký a mocný, aby se postavil sám proti celému světu“. Závěrem významného projevu vyzvala všechny íránské občany: „Nedovolte nikomu tuto smlouvu odstranit. Je to jeden z největších úspěchů, kterého kdy diplomacie dosáhla a je to naše společné dílo“.
Ani nejvyšší evropská diplomatka však nezlehčovala problémy, které Trumpovo rozhodnutí může Evropě způsobit. Na pražské konferenci 21.května, o níž jsem psal výše, sdílel stejný panel s eurokomisařkou Jourovou i Benjamin Haddad z amerického Hudson Institutu. Ten připomněl i nedávnou minulost, kdy USA kvůli obchodu s Íránem uvalily na BNP Paribas banku zdrcující pokutu ve výši 9 miliard dolarů, což by dnes EU asi měla problém kompenzovat.
Trita Parsi, prezidentka National Iranian American Council a autorka řady knih, včetně těch o Iránu, v rozhovoru na skvělé americké stanici Democracy Now! přiznala, že je velmi pravděpodobné, že řada firem se vzdá íránského trhu jen, aby nepřišly o americký trh. „Íránci proto nezískají to, co jim bylo slíbeno výměnou za ukončení jaderného programu. Zachránit je může jen masivní mezinárodní mobilizace, která odmítne sankce vnucované Spojenými státy zbytku světa, včetně americkým spojencům. Je třeba nedovolit USA, aby vnucovaly své zákony jiným zemím…Trumpovou strategií je vyvinout na Írán maximální tlak, v podstatě ekonomickou válku kombinovanou s nedosažitelnými cíli. Výsledkem je jen strategie konfrontace.“ A o několik minut později shrnula: „Dnes Evropě její rozhodování ulehčili pánové Bolton a Pompeo, neboť buď je Evropa podpoří a tak urychlí pochod k válce, nebo se rozhodne se bránit.“
Ve stejném programu vystoupila i Medea Benjamin, zakladatelka CodePink (americká neziskovka „Ženy pro mír“) a autorka knih o Íránu Blízkém východě a upozornila, že „Trump pro své rozhodnutí má jen velmi málo spojenců. Jde zvláště o Saúdskou Arábii a Izrael. Trump tvrdí, že Írán šíří terorismus na Blízkém východě. Ale když se podíváte na fakta, tak za Islámským státem (ISIS) a al-Kaidou je vidět Saúdská Arábie a ne Írán. A Írán vyzval ke Blízkému východu bez jaderných zbraní. K tomu bychom se měli přidat.“
Argument, že Írán má v regionu stále větší vliv, který využívá k podpoře teroristických skupin, je slyšet od Pompea. Faktem však je, že íránský vliv v oblasti se zvyšuje vždy po vojenských intervencích USA, a to nejvíce po invazi do Iráku v roce 2003. Právě Saúdové zdůrazňují nutnost vrátit vliv Íránu do mezí, které existovaly před rokem 2003.
Co není dobré pro Irán, je dobré pro severní Koreu
V těchto dnech se nabízí srovnání s Kimovou KLDR. Trump se nyní snaží vyjednat dohodu, která paradoxně připomíná JCPOA. Severokorejská diktatura je samozřejmě nesrovnatelně autokratičtější a uzavřenější než íránský režim. Teherán nadto přistoupil na neomezené mezinárodní inspekce a na rozdíl od KLDR žádné jaderné zbraně nevlastní. Navrhovaná dohoda se ovšem nijak vnitřních podmínek KLDR netýká. Porušováním lidských práv, o nichž Trump hovoří v souvislosti s Íránem, se dohoda s Kimem nezabývá.
Max Fisher z New York Times si nemohl nevšimnout, že si Trump přeje, aby ho asijští spojenci podpořili při realizaci dohody s KLDR právě v době, kdy tvrdě odmítá své evropské spojence, kteří se ho marně snažili přesvědčit, aby dodržel JCPOA.
Je nabíledni jaké poučení si z toho vezmou íránští radikálové, kterým Trump vlastně potvrdil, že dohodám s USA nelze důvěřovat, a že je tedy nutné odmítnout všechny kompromisy a usilovat o získání vlastních jaderných zbraní, a to co nejdříve.
V tom mají jistou podporu i nejvyššího vůdce Chameneího, který z Trumpových kroků usoudil, že USA nezajímá ani íránský jaderný program, ale v podstatě ani jeho balistické rakety a že jediným americkým zájmem je „změna režimu“, tedy zničení islámského uspořádání Íránu. A proto Chameneí doporučil, že „na americkou nenávist lze reagovat jen odmítáním kompromisu“. Už předtím varoval Chameneí prezidenta Rúháního, aby Británii, Německu a Francii nedůvěřoval. Rúhání zatím dává Evropě šanci. Snad se mu jeho důvěra vyplatí.
Na tom, že smysl amerických kroků není úsilí o dodržování NPT (smlouva o nešíření jaderných zbraní), ani něco podobného, ale že jde především o „změnu režimu“ se shodnou mnozí od Alí Chameneího až po nejznámější americké novináře, politology i politiky.
Nedávno jsem četl článek od známého amerického politologa a novináře indického původu Fareeda Zakaria, který ve svém pořadu na CNN často ostře kritizuje íránský režim. Nyní napsal, že od USA by bylo naivní se domnívat, že svržením íránské vlády si vyřeší své problémy s Teheránem. Připomněl, že Peršané jsou starobylou civilizací se staletími moci a vlivu v daném regionu. I současný Irán odolal americkému tlaku a sankcím téměř 40 let.
Zakaria poukázal na to, že Írán je složitá země se složitým režimem. Ale jsou tam umírněné síly, které doufaly, že JCPOA připraví cestu k integraci a normalizaci vztahů se světem. Nejsou v zemi dominantní, ale mají dnes v rukou vládu a prezident Rúhání je stále populární. Ale v Íránu byli vždy přítomni radikální zastánci tvrdé linie, kteří vždy opakovali, že USA nelze věřit, Saúdové jsou smrtelným nebezpečím a jedině soběstačnost a šíření šíitské ideologie je možnou strategií pro přežití. Zakaria shrnuje, že Trump jim dnes dal za pravdu.
Změny režimu vedou k válkám
O změnu režimu neusilují v USA jen jestřábi, jakými jsou John Bolton a Mike Pompeo, ale i jejich nadřízený prezident Donald Trump, který si najal pro jejich postoje. Odstrašující výsledky dosavadních snah o změnu režimů je evidentně nijak neodradily.
Írán 1953. V roce 2013 CIA zveřejnila tajné dokumenty, které dokazují, že CIA tajně spolupracovala s britskou rozvědkou MI6 na operaci Ajax, jejímž cílem bylo svrhnout demokraticky zvolenou vládu premiéra Muhamada Mosaddeka, který se chystal znárodnit íránský ropný průmysl, čímž ohrozil americké a britské zájmy.
Po převratu se vrátil k moci prozápadní Rezá Šáh Pahlaví, který zpřístupnil íránská ropná pole americkým a britským společnostem, ale současně podpořil budování íránského jaderného programu. Nakonec byl svržen během islámské revoluce v roce 1979. A v ajatolláhu Chomejním našly USA většího nepřítele, než byl Mosaddek.
Irák 2003. V březnu 2003 provedla tzv. koalice ochotných vedených USA, a bez mandátu nejen OSN, ale i NATO, invazi do Iráku, která vedla k pádu Saddáma Husajna a jeho popravě. Záminkou se stalo tvrzení iráckých exulantů v USA, že irácký režim je připraven použít zbraně hromadného ničení, jejichž existence se nikdy neprokázala. Sekulární diktátor Husajn byl sunnita, a po změně režimu se k moci dostaly šíitské síly s vazbami na šíitský Írán. A současně v zajateckých táborech začal vznikat tzv. Islámský stát. Chybné rozhodnutí USA vedlo k tragédii.
Libye 2011. Spojenecké bombardování Libye umožnilo povstalcům zajmout a zavraždit diktátora Muammara Kaddáfího. Vytvořily se dvě libyjské vlády, v zemi se rozhořely boje mezi gangy, jedna z nejbohatších afrických zemí byla zdevastována. A naplnilo se i varování Kaddáfího, který upozornil, že tzv. Arabské jaro přispěje k migrační vlně islamistů do Evropy.
To je jen několik příkladů, které prokazují, že změny režimu jsou schopny se vymstít svým organizátorům, vedou k chaosu, k válkám, migračním vlnám, sektářské nesnášenlivosti a dalším problémům, včetně rozvratu hospodářství. Otevírají pověstnou Pandořinu skříňku v regionu, který je nestabilní a přeplněný strastmi a trápením. Region je v plamenech a neuvážená, neinformovaná a do sebe zahleděná politika jej polévá benzínem.
Nyní máme být svědky pokusu o další změnu režimu, která se pravděpodobně vrátí jako bumerang jeho osnovatelům.
Umírá transatlantická aliance?
Pozoruhodný článek, který provokuje k vážnému zamyšlení nad současnou situací, napsal James Traub, jeden z nejznámějších amerických novinářů (The New Yorker, The New York Review of Books, The Atlantic Monthly, National Review, New York Post a prestižní Foreign Affairs) a spisovatelů. Traub se zamýšlí nad smyslem a stabilitou atlantické aliance, která vznikla po 2.světové válce, aby uchránila západní svět před Sovětským svazem. Tato aliance však začala umírat po skončení Studené války. Při životě ji udržovalo sdílení podobných hodnot. Nyní nejmocnější partner této aliance ztratil o tyto hodnoty zájem. Aliance byla téměř mrtvá, když Donald Trump vrazil poslední hřebík do její rakve jednostranným odchodem z jaderné dohody s Íránem.
Evropa čelí existenčním otázkám, neboť byla vyhnána ze zahrady – byť poněkud trnité – kterou zajišťovala americká diplomatická a vojenská moc. Nyní si musí vybudovat vlastní a je nezodpovězenou otázku, zda to zvládne. Po 11.září se USA téměř posedle soustředily na Blízký východ. Barack Obama sice obnovil jistou víru v multilaterální přístup, který George W. Bush odmítal, ale zajímal se především o Asii a budoucnost. Americké voliče ovšem nejvíce zajímala přítomnost a domácí poměry, a tak zvolili prezidentem muže, který slíbil vyjít jim vstříc.
Trump dal alianci poslední ránu z milosti. Íránskému rozhodnutí předcházelo rozhodnutí uvalit vysoké daně na evropskou ocel a hliník. Tomu zas předcházelo rozhodnutí odejít z pařížských dohod o klimatických změnách.
Úspěšné mnohaleté diplomatické jednání s Íránem navazovalo na invazi „koalice ochotných“ do Iráku, kdy rozdělená Evropa sledovala klopýtání prezidenta USA do katastrofy. (Mimochodem ta doba nebyla zářnou chvílí ani české tápající a téměř paralyzované diplomacie). Mark Leonard, britský ředitel Evropské rady pro mezinárodní vztahy, zdůraznil ten obrovský rozdíl: „Evropa se nenechala oslnit reflektory americké politiky, a uvědomila si, kde leží její vlastní zájmy“, poznamenal. Evropa vyjednala balík jaderné dohody, když se toho G .W. Bush odmítl zúčastnit, a připravila ji pro Obamu, který si ji nechal posvětit Radou bezpečnosti OSN.
Evropa je ohrožena konfliktem na Blízkém východě nesrovnatelně více než USA. Migrační vlna ze Sýrie a okolí v roce 2015 odhalila evropskou populistickou a úzkoprsou žílu xenofobie, která vyděsila evropské elity. Evropa si jednoduše nemůže dovolit škobrtat ve šlépějích Spojených států, pokud se USA rozhodnou vyvolat další chaos v regionu.
Pro Evropu bude složité překonat svůj respekt a jistou podřízenost Spojeným státům, ale dnes již mnozí chápou, že jí nic jiného nezbývá, případně, že výběr možností je smírně omezený. Je samozřejmě možné, že obrovská ekonomická provázanost s USA a lákadlo velkého trhu nakonec přehluší i leckterou racionální úvahu. Ani jedna strana nemá zájem prohlubovat příkopy. Ovšem kombinace amerických cel a sankcí s nepříliš citlivým přístupem amerického prezidenta, jehož určujícím heslem je „America First!“, může donutit Evropu začít stavět bariéry proti možným pokutám i proti americkým výrobkům a službám. To by mohlo vést k obchodní válce mezi tradičními spojenci, i když komisařka Jourová poznamenala, že se v Bruselu dohodli tento termín nepoužívat.
Philip Stephens z Financial Times, kterého jsem již citoval výše, připomíná, že nejde o první případ, kdy je Evropa konfrontována s jistým Trumpovým pohrdáním mezinárodním pořádkem, který USA kdysi pomohly vytvořit. Vypověděl pařížské klimatické dohody, hodil přes palubu ideu dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu, roztrhal obchodní dohody, které připravil jeho předchůdce apod. To doprovázel kanonádou obviňování Evropy, že je příliš mírná k teroristům a že toleruje (imaginární) no-go čtvrtě ve svých městech. Ale vypovězení dohody s Íránem je, podle Stephense, z jiné kategorie. Je to největší rozkol v transatlantických vztazích od konce Studené války (viz podobný názor Jamese Trauba výše), který umožňuje íránskému režimu se prezentovat jako ukřivděný obránce mezinárodního práva.
Chtěl bych věřit, že se nakonec prosadí selský zdravý rozum a pud sebezáchovy. Chtěl bych věřit, že se tak stane v místech, kde se bude rozhodovat o budoucí politice Evropské unie, a v koutku duše doufám, že se to pak stane i ve Strakovce a v Černínském paláci.
Tady bych měl skončit. Přesto mi, milí čtenáři, dovolte ještě jisté osobní povzdechnutí. V úvodu tohoto článku jsem konstatoval shodu prezidentů Macrona a Putina, že současná situace je neutěšená. Mohu jen souhlasit. V Africe má boj proti extrémní chudobě (posvěcený OSN) ještě daleko k vítězství. Na Blízkém východě se stále střílí a umírají lidé. Jeden z nejbohatších států bombarduje jeden z nejchudších států. Některým národům se upírá právo na vlastní stát. Jiná území jsou okupována cizími vojsky. V chudých částech světa začínají lidé pociťovat nedostatek vody. Jinde se bojí o svou bezpečnost. A tak se mnozí dávají na pochod. Na pochod za nadějí, která je často fatou morganou. V některých zemích bohaté Evropy přestávají platit pravidla právního státu. Rozšiřuje se živná půda pro projevy xenofobie, sobeckosti, nevraživosti, ale i projevy elitářství a nadřazenosti. Proti mnohým nespravedlnostem se zvedají vlny protestů, ale jiné se lhostejně přehlížejí. Osobně mne zarazilo, že proti turecké invazi do kurdského Afrínu protestoval v českém parlamentu ze sociálních demokratů jen poslanec Jaroslav Foldyna. A to by měli mít sociální demokraté ve svém vínku boj za spravedlnost, nejen sociální. A v České republice máme stále vládu v demisi. A zahraniční politiku, kterou mi občas hlava nebere. Jak jsem předeslal, jde o čistě osobní povzdechnutí. Doufám, že mi to prominete.