Miluš Kotišová ve svém článku vysvětluje o co konkrétně jde v nedělním švýcarském referendu o svrchovaných penězích (Vollgeld).
Tuto neděli 10. června čeká Švýcary mimořádné referendum. A na výsledek netrpělivě čeká nejen země helvétského kříže. Tentokrát jde opravdu o hodně – o peníze a jejich podstatu. Mají nové peníze vznikat jako dluh, kterým se platí dluhy staré? Nebo je namístě současný systém, v němž většinu peněz v hospodářství vytvářejí soukromé obchodní banky úvěrovou emisí či expanzí, ukončit bez velké lítosti? Soukromé „účetní peníze“ jsou přitom dnes uváděny do oběhu se stejnou vahou, jaké má zákonné platidlo švýcarský frank (a stejný systém funguje i u nás a jinde ve světě). Obchodní banky jsou tedy velmi zvláštní typ firmy působící ve finančním sektoru (samozřejmě orientované na zisk), která zároveň může vydávat nové peníze. Podle odhadů končí asi čtyři pětiny peněz na finančních trzích – tedy mimo produktivní hospodářství, kde vznikají nové pracovní příležitosti, zboží a služby.
Zastánci iniciativy Vollgeld (svrchované, plnohodnotné peníze) však chtějí soukromým bankám právo emise odebrat. Nově by tak měla peníze emitovat pouze nezávislá centrální banka. Odkazují se na rozhodnutí roku 1891, kdy soukromým bankám bylo zakázáno vydávat své bankovky a toto právo bylo svěřeno jen centrální bance. Podobně by dnes tedy měla mít jako jediná právo vydávat i tzv. elektronické peníze. Stát by tak bez nutnosti zvyšovat daňovou zátěž dosáhl na příjem do státní kasy, který nyní jde do kapes obchodních bank.
Stoupenci této myšlenky se domnívají, že po přechodu na svrchované peníze by stát už nemusel držet ochrannou ruku nad tzv. „systémově relevantními bankami“ (too big to fail), být zachráncem poslední instance a zachraňovat je v nesnázích na účet daňových poplatníků, protože vklady běžných střadatelů by tím byly v bezpečí. Odpadl by podle nich důvod runu na banku během případné hospodářské krize.
Bankéři a samozřejmě investoři investující do rizikovějších nástrojů by museli nést mnohem větší díl odpovědnosti za vlastní špatná rozhodnutí. Přechod na svrchované peníze by podle stoupenců Vollgeld Iniciativy omezil socializaci bankovních ztrát. Aktuálně jsou sice všechny vklady pojištěné až do výše 100 000 eur, ale v Garančním systému je uloženo jen 6 bilionů švýcarských franků. Ty by stačily pokrýt jen asi 1,4 procenta všech vkladů.
Málokdo si dnes uvědomuje, že kromě individuálního rizika splácení úvěru představuje úvěrová emise (nové peníze vznikající jako dluh) i značnou zranitelnost a cyklickou nestabilitu systému. Na splacení starých dluhů je třeba nových dluhů. A tak pořád dokola. Systém svrchovaných peněz, v němž by banky vystupovaly jen jako zprostředkovatelé mezi střadateli a investory, by měl být tedy stabilnější. Nepochybně by se zmenšila velikost bank, protože by hospodařily už jen s objemem peněz získaným od vkladatelů. Vyrovnaly by se šance všech aktérů na hracím poli. Rostoucí bankovní regulace obzvlášť těžce dopadá na malé a střední banky. Autoři návrhu svrchovaných peněz si slibují, že by se pak mohla výrazně snížit celková regulace tohoto sektoru. A to by nakonec byla i značná konkurenční výhoda pro švýcarské banky v mezinárodním srovnání.
Vzhledem k tomu, že dnešní banky většinou provozují pod jednou střechou zároveň retailové a investiční bankovnictví, riziko dominového efektu během krize je opravdu značné. Navíc je velmi těžko oddělitelné od finančních prostředků běžných drobných vkladatelů. Platí to tím spíš – opakování je matka moudrosti –, že stávající monetární systém už z podstaty musí vytvářet nové a nové dluhy, aby se jimi mohly splácet dluhy staré. Například v letech 1990 a 2012 peněžní zásoba ve Švýcarsku rostla pětkrát rychleji než hospodářský růst (HDP). Důsledkem jsou spekulativní mánie a bubliny, zejména na trhu nemovitostí a akciových trzích. Klíčovým finančním produktem peněžní expanze, ještě spojeným s reálným hospodářstvím, jsou hypoteční úvěry. Spolu s procyklickým „vydáváním“ nových peněz pak nevyhnutelně rostou ceny nemovitostí.
K tomu poznámka: byť má většina centrálních bank za úkol usilovat o cenovou stabilitu (!), jak to uvádí ostatně i česká Ústava (což by ovšem implikovalo spíš nulovou inflaci), jejich modely – při inflačním cílení v pásmu 2-3 % (které s pohybem cen směrem nahoru prostě počítá, naopak poklesu cen či jen stagnace se děsí) – jaksi ignorují cenový vývoj na trhu nemovitostí. Oficiální zdůvodnění je, že koupě nemovitosti je investice, nikoli konečná spotřeba. Bublinou na trhu nemovitostí, vzpomeňme, začala nejedna ekonomická krize… A jelikož je imperativem věčného peněžního růstu dána nestabilita celého finančního systému už od samého počátku, dostáváme se dnes čím dál více do situací, kdy se celý systém snaží sisyfovský uvádět do rovnováhy centrální banky velmi nestandardními prostředky a opatřeními. Kdo by si třeba před dvaceti lety pomyslel, že bude vyhlášena záporná úroková míra nebo že budou po celé Evropě centrální banky kupovat soukromá aktiva podniků v hodnotě bilionů eur?
V této souvislosti nesmíme rozhodně ztratit ze zřetele jiný léta přetrvávající problém, který s tu více, tu méně skrytým přebytkem peněz úzce souvisí; vlastníci kapitálu (a rentiéři) dnes jen s obtížemi hledají nové příležitosti zhodnocení – tedy v reálném hospodářství. Jedním z „kreativních řešení“ dluhového finančního systému je stínové bankovnictví a nové inovativní finanční produkty – různé deriváty, produkty čím dál odtrženější od reálného života a produktivní ekonomiky, podobající se čím dál více spíš sázkové či gamblerské činnosti. Jedná se o nové produkty, na které mohou vznikat další nové úvěry. Co je podstatné, přebalením, sdružením do balíčků a přeprodáním tradičních úvěrů či dluhů mohou banky snížit bilanci svých dluhů v rozvaze a přesunout je do podrozvahy, což na první pohled zlepšuje jejich finanční kondici. Celosvětový trh s deriváty činí snad kolem 500 trilionů dolarů, je to vůbec největší trh na světě. Pro ilustraci, například Citibank měla v roce 2010 údajně v podrozvaze objem prostředků rovnajících se neuvěřitelným 6 % HDP celých Spojených států.
Zřejmě bez naděje na úspěch
Ale zpět k švýcarskému referendu. Poslední průzkum ukazuje, že pro změnu tohoto bankovního systému je jen asi 34 % voličů, proti je 54 % a 12 % není rozhodnuto. Iniciativu mimochodem podporuje i známý komentátor Financial Times Martin Wolf. Má podporu rozličných ekonomických i politických proudů. Návrh Vollgeld Initiative se velmi podobá návrhu britského uskupení za bankovní reformu Positive Money.
Po poslední finanční a hospodářské krizi hledají různí odborníci a zasvěcená veřejnost intenzivně nové přístupy a řešení, jak finanční systém reformovat či regulovat, aby se krize podobná té z roku 2008 nemohla opakovat. Ať už referendum dopadne jakkoli, Švýcaři v posledních letech absolvovali obsáhlou osvětovou kampaní o tom, jak monetární systém vlastně funguje. Je samozřejmě otázkou, zda švýcarské referendum skutečně nabízí cestu nejvhodnější a nejspolehlivější, ale přinejmenším otevřelo podstatnou debatu o mechanismech penězotvorby. A tuto debatu bychom měli vést otevřeně a věcně i tady v Čechách. Jako občané potřebujeme být monetárně gramotní. Vědět, co peníze jsou a jak vznikají, nejen umět s penězi hospodařit. Finanční gramotnost prostě a jednoduše nestačí. Hlavně peněžní gramotnost a znalost penězotvorných nástrojů soukromých bank a centrálních bank je nezbytně nutným předpokladem k tomu, že nás nezaskočí další velká krize a že raději dříve než později najdeme životaschopnou a udržitelnou alternativu stávajícího bankovního systému.
Švýcaři mají proti nám výhodu
Historicky je Švýcarsko zemí, jejíž peněžní gramotnost je citelně vyšší, proto se alternativ ani podobného referenda a otevřené diskuze tolik nebojí. Má mimo jiné 80 let nepřetržitých praktických zkušeností s družstevní bankou WIR (proticyklicky působící – měnou či spíše zúčtovací jednotkou wir (WIR je zkratka pro Wirtschaftsring neboli „hospodářský kroužek“), kterou používá zhruba 45 000 malých a středně velkých firem a na 15 000 jednotlivců (cca 17 % všech podnikatelů, obrat 1,5 bilionu eur, tj. 1-2 % HDP Švýcarska). Wir funguje jako členská měna už od roku 1934. Vznikla tedy jako odpověď na hospodářskou krizi, úspěšně se prosadila a našla si své místo a opodstatnění v reálném životě.
V roce 2016 zase skupina 24 menšinových akcionářů Švýcarské národní banky (z Romandie) vznesla na valné hromadě 10 reformních požadavků ohledně fungování centrální banky. Mezi jinými požadovali důslednou ochranu zákonného platidla švýcarského franku a vybírání „ražného“ od soukromých bank, striktní oddělení provozního účetnictví banky (jako ekonomické jednotky) od měnového účetnictví (statistického shrnutí pro celé hospodářství) či možnost zřízení účtu u centrální banky pro všechny zájemce.
Obecně o referendu
Připomeňme, že podmínkou uspořádání referenda je sběr 100 000 petičních podpisů.