Veronika Sušová-Salminen píše o výsledcích a širších okolnostech singapurského summitu. Jaká byla jeho pozitiva a kde je takříkajíc „zakopán pes“?
V symbolickém a optickém ohledu byl singapurský summit mezi USA a Severní Koreou nepochybně výjimečnou událostí. Poprvé spolu jednali z očí do očí americký prezident a severokorejský lídr, což je podstatné už jenom v osobní rovině. Obě strany deklarovaly připravenost směrovat k míru a prosperitě. Došlo na podání rukou, což je starý rituál, ve kterém původně nešlo o nic jiného než o znamení, že podávající nemají v rukou zbraně.
Pozadí jednání samozřejmě zůstávají běžnému pozorovateli skryta, protože diplomatická „mašinérie“ stojí na neviditelných a důvěrných jednáních a vyjednávání, zatímco veřejné deklarace jsou jenom náznaky toho, co se opravdu děje v pozadí a bez přítomnosti kamer a veřejnosti.
Summit v Singapuru také krásně ukázal, jak moc se rétorika nesetkává se skutečností – ještě minulý rok si Trump a Kim otevřeně vyhrožovali válkou, nyní spolu jednali v poměrně přátelské atmosféře, aspoň pro kamery.
Summit ukázal také na podstatu diplomacie. Tou nejsou ideologické slogany o „naší“ demokracii a „jejich“ diktatuře, ale komunikace a kompromisy napříč politickými, hodnotovými a kulturními rozdíly, stereotypy a předsudky a v zájmu obecnějšího hledání míru a prevence války či konfliktů. V tomto případě potenciálně dokonce jaderného konfliktu.
Singapurská deklarace je sice vznosná jazykem, ale obsahově je skutečně vágní. Jsou v ní obecné závazky obou stran, vyjádření připravenosti a obecné cíle – těmi jsou denuklearizace, mír a prosperita Korejského poloostrova a celého světa.
Možná, že na první setkání obou znepřátelených stran se to dá považovat za pokrok, budování důvěry. Nicméně je nutné konstatovat, že to podstatné se ukáže v nejbližších měsících a při konkrétních jednáních mezi představiteli USA a Severní Koreje. Včerejší představení je jen začátek a může se stát i optickým klamem. Vyvstává zde totiž více než jen jedna otázka a spletenec velmi rozdílných zájmů i skrytých agend.
Summit znovu dokázal, že jaderné zbrojení je nátlakovým prostředkem. Reálné škody, které Severní Korea utržila v rámci mezinárodních sankcí, nejsou díky uzavřenosti této země příliš jasné. To znemožňuje určit, zda je Pchjongjang pod nějakým výjimečným tlakem doma, a tedy musí vyjednávat, nebo zda vyjednává, protože chce zásadně změnit celkovou konstelaci svého mezinárodního postavení s tím, že sankce jsou jenom součástí kolaterálních dopadů této politiky. Rozhodně stávající situace dává oběma stranám do rukou odpovídající výklady: pro USA je jednání důkazem, že sankce a nátlak fungují, pro Severní Koreu potom, že vlastnění jaderných zbraní je cestou k diplomatickému „otevření“ hry s pro nás ne příliš jasným cílem (domácí reforma například?).
V této souvislosti je tu ještě otázka Íránu a postojů současných USA vůči jaderné dohodě s ním. Trump od ní odstoupil, což signalizuje minimálně to, že bezpečnostní záruky USA nemusejí být posledním a pevným slovem. Je tu tedy určité riziko, které Trump vytvořil svým rozhodnutím od dohody s Íránem odstoupit, a které Severní Korea zatím přešla. Na druhou stranu je velmi očividné, že Trump si severokorejský případ snaží monopolizovat jako dvoustranný manévr, ke kterému USA nikoho dalšího (kromě Severní Koreje) vlastně nepotřebují.
To nás přivádí k dalšímu problému. Ve hře jsou totiž také zájmy dalších zemí, především pak Ruska a Číny. Ani jedna z nich nemá zrovna zájem na jaderném sousedovi v podobě Severní Koreje. Obě jsou ale nyní v hledáčku Spojených států jako jejich „protivníci“. Čína konkrétně má velký zájem na tom, aby Severní Korea zůstala více či méně stabilním nárazníkem mezi Čínou a Jižní Koreou, která je významnou výspou amerického vlivu a vojenské síly v Asii. To všechno za postupující militarizace Asie a narůstání vlivu Číny (a naopak narůstání opozice vůči Číně) v regionu Indo-Tichomoří. Jinak řečeno, Rusko a Čínu budou nepochybně velmi zajímat podmínky severokorejské denuklearizace, nikoliv jen denuklearizace samotná.
Singapurský summit s příslibem „nových“ vztahů mezi USA a Severní Koreou je stále součástí nedopsané kapitoly studené války. Uvidíme, zda se tuto kapitolu povede dokončit a mírový proces na poloostrově nepadne za oběť těm, kterým se po studené válce dnes očividně stýská a intenzívně vyvolávají její duchy.