Milan Daniel píše o tom, proč je třeba, abychom jako občané dali znovu smysl slovu mír, když se ho současní politici vzdali.
Na Dnech NATO, které se konaly o uplynulém víkendu na ostravském letišti Mošnov, byl údajně nejobdivovanějším exponátem americký strategický bombardér B-52.
Říká se, že proti gustu žádný dišputát, ale já si ho přesto neodpustím. Obdivovat stroj, s jehož pomocí americká armáda zabíjela lidi při kobercovém bombardování od Vietnamu až po Irák, může snad jen masochista, v lepším (?), případě hlupák. Pro druhou kategorii obdivovatelů pár čísel.
B-52 Stratofortress, což se do češtiny překládá jako létající pevnost, stál v cenách roku 2016 57,8 milionů USD, v přepočtu tedy cca 1,27 miliardy Kč. Bombardér ovšem není zdaleka jediným strojem na zabíjení lidí, na niž se lační diváci v Mošnově nemohli vynadívat. Jejich duševním obzorem by patrně neotřáslo, kdyby se jim někdo pokusil vysvětlit, jaká je výše ročního vojenského rozpočtu USA a kolik a jak by se za tuto částku mělo lépe nejen Američanů, ale lidí po celém světě.
Podle čerstvě zveřejněné zprávy Stockholmského mezinárodního ústav pro výzkum míru (SIPRI) vydaly Spojené státy na zbrojení 610 miliard dolarů. Což je cifra, za níž si běžný smrtelník neumí představit, kolik by se za ni dalo pořídit nemocnic, škol, mostů či bytů pro obyčejné lidi, kolika lidem by dala naději na lepší život, stáří, kolik by jich pomohla vyléčit z nemocí, které vyléčit nelze, nebo náklady na léčbu přesahují jejich možnosti.
Ona nepředstavitelná částka, která plyne na účty zbrojařských firem, sice v mnoha oblastech osudově chybí, ale jsou lidé, kteří papouškují propagandu o potřebě zbrojení, které je nutné v důsledku údajných hrozeb, jejichž existenci se dostává dobře placené mediální podpory.
Kdo vyrábí ty hrozby? A nemá snad NATO povinnost řešit je jinak, než stupňováním napětí až na hranu jaderné války?
Před dvěma lety zveřejnili Miroslav Polreich a Jan Schneider text, kterým připomněli jediný závazek, který vyplývá z tzv. Washingtonské deklarace, zakládací smlouvy NATO. Je jím její první článek, kterým se „smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“
Nevím nic o tom, že by desetitisíce návštěvníků Dnů NATO vítal panel, který by jim uvedený závazek připomněl. Konečně – připouštím, že na pozadí strojů na zabíjení by vypadal dost nepatřičně.
Nejsou to samozřejmě jen Spojené státy americké, které zbrojením zvyšují napětí a přibližují hrozbu války. USA nicméně současně vytvářejí politický tlak na to, aby tak činily i jejich spojenci, členové Aliance. Důvodem není snaha o dosažení míru, ale zisků sponzorů aktuální politiky války, jejíž apokalyptické následky si troufají bláhově přežít.
Česká republika je členem NATO a její politická reprezentace dosud nenalezla dost síly a odvahy k tomu, aby ostatním členským státům výše zmíněný závazek, který je v zájmu obyčejných lidí, na patřičné úrovni připomněla. Místo toho zplodila manekýna (bývalého člena KSČ, což samozřejmě v daném případě nevadí), který ve štábu NATO ochotně přizvukoval válce. Sporadické výzvy k dialogu jsou automaticky a hloupě diskvalifikovávány jako „proruské“. Mír, zmíněný v prvním článku Washingtonské deklarace jako nezpochybnitelná hodnota vyžadující úsilí, je slovo, které se v politickém slovníku přestalo objevovat, jakoby se stalo sprostým.
Je na čase, abychom je těmto politikům doslova otloukali o hlavu. Abychom mu my občané vrátili hodnotu, která je nepoměrně větší, než cena všech bombardérů světa. Nemáme ty peníze, které z nás vytáhly zbrojařské firmy. Ale je nás víc.
Dokud nebude pozdě.