Veronika Sušová-Salminen píše o tom, co o české politice vypovídá poslední kauza „cesty do Ruska“.
Spojené státy se chystají vypovědět další ze základních bezpečnostních dohod s Ruskem, což může zásadním způsobem ohrozit bezpečnost (nejen) evropského kontinentu. V Česku se zatím už několik dnů politizuje jedna cesta předsedy Poslanecké sněmovny do Ruska. Radek Vondráček (ANO) prý neměl do Ruska vůbec jezdit, jeho cesta byla projevem „vazalství“, případně měl říkat něco jiného, než říkal, či alternativně měl postupovat jako britský ministr zahraničí Boris Johnson, tj. hned jít položit květiny na místo, kde byl zavražděn opoziční politik Boris Němcov.
Prostě s Ruskem se nemluví, mluvit s ním je projevem vazalství či zrady, nebo pokud s ním mluvit chceme, musíme přitom kopírovat vzor tradiční evropské velmoci – Velká Británie.
Odhlédněme teď od prostého faktu, že český politik v Rusku nic zásadního pro geopolitické směřování Česka vyjednat nemůže, protože to není jaksi v jeho kompetenci a možnostech. To se určuje na vyšších místech než v Praze a můžete si být jisti, že to v Moskvě vědí velmi dobře. Co nám tohle politické vrtění Ruskem a jednou návštěvou v Rusku vlastně říká o našich politicích?
Odpor proti cestě vypovídá jednak o představách o zahraniční politice jako o povídání mezi stejně smýšlejícími. Bohužel, opak je pravdou, diplomacie a zahraniční politika jsou a vždy byly o sporech, konfliktech, kompromisech, hledání řešení, prevenci války. Tu více, tu méně. Proto je zcela zásadní mluvit právě s těmi, kteří myslí jinak. Za prvé proto, abychom z první ruky věděli, co že si tedy vlastně myslí (a chtějí) a za druhé proto, abychom s nimi hledali řešení či aspoň bránili nedorozuměním otevřenou komunikací. (Mimochodem toto je oficiální postoj NATO, kterého jsme členem, takže je skutečně nepochopitelné, proč ten povyk?)
Je těžké nemít dojem, že Rusko je v české politice taková vděčná kompenzační disciplína. Používá se jako nástroj k získání pocitu – či spíš s ohledem na realitu – vytváření pocitu, že jsme na té správné straně dějin. Zatímco Rusko je přece a znovu na té špatné. A my mu to musíme dát patřičně znát, hlavně kvůli nám samotným! Politici ale, zvláště ti špatní či profláknutí, hlavně potřebují berličky morální nadřazenosti – onoho image, že obhajují ty „správné“ principy demokracie a lidských práv. Sice všude jinde, třeba v Tibetu nebo Rusku, jen ne doma, ale to jim v ničem nebrání. Establishmentová média roky hájí dvojí metr, ve kterém pokrytectví už není mezí naprosto nemorální politiky, ale stalo se novou ideologií per se. Lidem leze krkem, ale těm nahoře to zatím nějak nedošlo.
Rusko je prostě vděčným „otloukánkem“. Jeho problémy se zkreslují (jejich příčiny ve skutečnosti nikoho nezajímají, porozumění není vítáno) a představují se v zásadě jako hrozba. A na hrozby se má reagovat tím, že se od nich izolujeme – nebudeme s nimi mluvit, budeme mluvit proti nim zpoza amerických sukní. Platí to samozřejmě i pro obchody s Ruskem (tím zrovna nemyslím kšefty hradního osazenstva) – ty raději přenecháme našim spojencům z NATO a EU.
Na třetím místě je tu ještě jedno podezření. Český mainstreamový politik (a tu a tam i politička jako ženská dekorace, aby se neřeklo) i žurnalista je myšlenkově naprosto podřízen západnímu diskurzu. Není schopen z něj vystoupit a definovat svůj vlastní s ohledem na česká či středoevropská specifika (vůbec tím nemyslím jít cestou protizápadního modelu), je to stav myšlenkové podřízenosti a sterility. S ní se pojí i neschopnost kritiky, ta je vnímána jako projev zrady nebo podpory Ruska (ve stylu buď/nebo). Navíc, a to je tragické, není schopen nijak věcně uchopit pojem moci – odlišit, kdo má jakou moc a jakou odpovědnost (v souvislosti s touto mocí). Místo toho nastupuje hodnocení podle vzorečku „hodná“ a „zlá“ velmoc, který je nesmírně statický a je mu naprosto cizí politika rovnováhy a vyrovnávání.
Výsledkem tohoto stavu je vedle chabé kritiky západních zemí především rezignace na vlastní zahraniční politiku. „Nemluvit s Ruskem“ přesně odráží tento (pohodlný) přístup, ve kterém se „naše zahraniční politika“ dělá někde úplně jinde než v Černínském paláci a ve Sněmovně. Média už jen hrají divadelní představení, které se snaží dělat z vyprázdněné imitace realitu. Jedná se zřejmě o zavedený konsensus české politiky, který si nejnověji vzali za svůj také Piráti, soudě podle výroků jejich předsedy.
Mezinárodní situace je dnes prekérní a Rusko k tomu nepochybně jako jeden z významných aktérů přispívá. Kritizovat ho musíme a hodnotit jeho kroky také, a to především z hlediska naší bezpečnosti a míru. Mluvit s Ruskem znamená vědět dobře s kým mluvím (ovšem vědění nenahrazují ideologické vzorečky). V Česku si politici a jejich servisní média tvrdohlavě odmítají připustit, že Rusko je zároveň problém, ale i součást řešení (chápu, že je to moc složitá úvaha pro lidi vycvičené na černou a bílou). A že mluvit s ním a s jeho představiteli (na sankčních seznamech) přímo je prostě nedílnou součástí proevropské politiky a převzetí odpovědnosti. Role statisty je nenáročná, ale na ději a jeho konci obvykle nic nezmění. Bohužel platí, že na víc asi nemáme.