Milan Daniel píše o českém angažmá ve válce v Afghánistánu a naivitě naší „spojenecké solidarity“ s USA jako vojenskou supervelmocí.
Novopečený ministr zahraničí Petříček (ČSSD) mohl jen překvapit a přinést své partaji denně decimované jobovkami nějaké body. To se bohužel nestalo. Na rozdíl od svého stranického kolegy a exministra Luboše Zaorálka, který nečekaně realisticky vyjevil alespoň část fakt o válce v Afghánistánu, tvrdí, že „musíme plnit své spojenecké závazky“. Pan ministr zřejmě alianční smlouvu nezná. Jinak by totiž věděl, že jediným skutečným závazkem členských zemí NATO je plnění jejího prvního článku, zatímco pátý článek, kterým zjevně argumentuje, dává členům pro solidární reakci na ohrožení partnera poměrně volný prostor.
Válku v Afghánistánu zahájily Spojené státy jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001, jejichž aktéry byli ve čtrnácti z devatenácti případů občané Saudské Arábie. Ta je však důležitým vývozcem ropy a ještě důležitějším zákazníkem amerických zbrojovek. Proto se pro odvetu rychle našel náhradní cíl v zemi, kde nikdo z atentátníků doma nebyl. První nálet na Kábul uskutečnily USA spolu s Velkou Británií 7. října 2001, tedy den předtím, než s tím vyjádřila souhlas RB OSN.
Ta časová disproporce důležitá není – podstatné je, že nikdo z atentátníků nebyl občanem Afghánistánu a organizace, která je řídila – tedy al Káida – je Tálibánem vnímána jako jeho protivník. USA ovšem tehdy argumentovaly tím, že v Afghánistánu údajně existovaly výcvikové tábory al Káidy podporované tehdejší místní vládou.
Svět tehdy pod dojmem útoku na srdce Ameriky přistoupil na tuto argumentaci. S kroky USA projevil solidaritu i ruský prezident Putin a situace tak paradoxně přispěla k oteplení vzájemných vztahů.
Česká účast v této válce se datuje od roku 2002, postupně se rozšiřovala z čistě podpůrných jednotek i na jednotky operační a početně narůstala. Českou republiku k vyjádření solidarity podle článku 5 alianční smlouvy nikdo nenutil, byla to její iniciativa vycházející z poněkud romantické představy, že jí to velmoc v případě potřeby oplatí.
Jak se však ukazuje, „spravedlivá“ válka proti terorismu je vnímána přinejmenším částí afghánských obyvatel jako okupace a permanentní napadání příslušníků armád zemí přivážejících do islámské země v obrněných transportérech demokracii tomu odpovídá.
Exministr Lubomír Zaorálek, takto předseda Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 17 let poté, co další afghánská válka začala, padlo a bylo v ní zmrzačeno několik českých vojáků a její konec je v nedohlednu, soudí, že byla chyba do Afghánistánu vůbec jít. Pronesl dokonce tak úžasnou myšlenku, že se věci měly řešit jednáním. Škoda jen, že ho to nenapadlo tehdy, když seděl na ministerské židli.
Zdálo by se, že věci se obvykle dají řešit jednáním, Američané na to však jdou obvykle spíše bombardováním. Jednání totiž nic nevynáší a zbrojnímu průmyslu příjmy nepřináší.
Nuže: v dalekém Afghánistánu padl další český voják, prý skvělý chlap, který nezkazil žádnou legraci.
Mezi účastníky mávacích akcí z dragounských jízd či Dnů NATO jsou jistě i tací, kteří mají své muže, táty, syny či přátele v české armádě. Možná je napadlo, že ta válka není zase až taková štrapáce a mají o ně dneska strach.
Někteří se možná i ptají: čemu a komu tato armáda pomáhá v Afghánistánu?
Ministr zahraničí Tomáš Petříček měl první příležitost k tomu, aby ukázal barvu. Žádná snaha o vlastní názor, žádná pochybnost o smyslu války, která přináší lidem jen neštěstí. Místo rozumu jen floskule: „Cílem mise je zajistit stabilitu“. Mise ji zajišťuje 17 let, výsledek nula.
Na světě ovšem není jen Afghánistán. Je na něm i přes 700 amerických vojenských základen, jejichž posádky nejsou cvičeny k dialogu, nýbrž naopak.
Čeho se účastní Česká republika, nad kterou tankují americká letadla a přes kterou jezdí vojenské konvoje na ruské hranice, svou zahraniční politikou? Stále hlouběji kloužeme bez projevu vlastní vůle do zadku amerického válečného stroje, který se snaží bezohledně udrtit celý svět ke svému obrazu. České vojáky, kteří na to ve své naivitě doplatili, se zatím daří počítat a jmenovat.
Pan Petříček se afghánským vojákem jistě zastřelit nenechá. Je ale bohužel i na něm, zda tak nedopadnou jeho vrstevníci ve válkách, které lze omezit rozumným dialogem a trpělivým jednáním v původním duchu dávno již znásilněné Washingtonské smlouvy.
Měl šanci popadnout lano, které mu hodil jeho předchůdce, dodat svému úřadu trochu respektu a povytáhnout svou partaj z bažin. Na to by ovšem musel mít…