Sankce měly posílit postavení USA v regionu Blízkého východu. Místo toho dávají prostor Číně v její strategii.
Tom Harper z Univerzity v Surrey se zaměřil na dopady nejnovější americké politiky sankcí proti Íránu a jejich důsledcích pro Čínu.
Listopadové sankce USA na Írán následovaly po stažení USA z jaderné dohody s Íránem (JCPOA), kterou dojednala administrativa Baracka Obamy. Na rozdíl od minulosti tak dnešní nové sankce čelí kritice dalších evropských signatářů dohody. Znamená to, že americký unilateralismus zašel moc daleko?
Nová sada sankcí se snaží o změnu režimu v Íránu a má podporu regionálních spojenců USA – Izraele a Saúdské Arábie. Nicméně nepřímým výhercem z nich se jeví Čína, píše Harper. A ta je největším globálním rivalem USA.
Není to bez důsledků pro blízkovýchodní region. Evropské firmy se z íránského trhu stahují, protože se bojí důsledků ze strany USA. Prázdný prostor na trhu tak nahradí čínské firmy, které si zajistí monopol na íránskou ropu a plyn.
Čínský dovoz ropy z Íránu sice poklesl, ale je možné, že se jedná jenom o snahu Pekingu získat lepší podmínky ve stále více izolovaném Íránu – čili jde o vyjednávací taktiku.
Írán se zatím snažil vyvažovat investice z Evropy i z Číny. Nicméně nyní se situace mění a budou to jenom čínské investice, na které se může spolehnout. Sankce tak posilují možnou nadvládu Číny. Tedy, míní Harper dále, Čína stále více buduje svůj vliv v regionu, například pomocí projektu Jednoho pásma a jedné stezky a Šanghajské organizace pro spolupráci. Díky projektu Jednoho pásma a jedné stezky bude nejspíš pokračovat eurasijská integrace pod vedením Pekingu. Volná vojenská aliance Teheránu a Pekingu zase poslouží tomu, aby zde byl odstrašující nástroj pro pokusy o změnu režimu v Íránu. Všechno to (spolu s ochotou Číny v zahraniční politice více riskovat) bude mít podle Harpera regionální i celosvětové dopady.
Írán je jen posledním příkladem toho, jak Peking dokáže využívat vývoj v mezinárodním systému ve svůj prospěch. Je tu tak otázka, zda sankce, které jsou základním kamenem Trumpovy zahraniční politiky, mají smysl. Jak Harper píše, sankce byly v minulosti úspěšné – příkladem jsou ty na Jižní Afriku v době apartheidu. Dnes jsou nicméně sankce stále méně úspěšné ve snaze měnit chování států.
Snad tím nejjasnějším příkladem problematičnosti sankcí je tendence k dedolarizaci – sankce vedou k tomu, že se nadvláda dolaru zpochybňuje. Země pod sankcemi se dovedou adaptovat na alternativní způsoby jednání. Příkladem je petrojüan – dovozy ropy do Číny jsou obchodována v jüanech, ne v dolarech se zeměmi, které čelí sankcím – hlavně s Ruskem a Venezuelou. A americké sankce proti Íránu tento proces posílí.
Petrojüan jako alternativa dolaru připomíná strategii guerillového válčení podle Mao Ce-tunga, což byla strategie snažící se o to, aby povstalci učinili oficiální vládu irelevantní jako předehru k jejímu svržení.
Čína obchází instituce, kterým dominují Spojené státy a vytváří si nové, alternativní.
Důsledkem se stala také široká čínsko-ruská kooperace v Sýrii a v boji proti islamistickým povstalcům. Dále Rusko a Čína jsou jako signatáři JCPOA znechuceni vypovězením dohody Donaldem Trumpem. Trumpova strategie se někdy nazývá „obrácený Nixon“ – posilování vazby s Ruskem proti Číně. Jenže íránský příklad zatím vypadá spíš na to, že to bude Rusko a Čína, kdo se postaví USA, píše Harper.
Trump také díky vypovězení dohody rozdělil západní svět, doplňuje ještě autor.
Následkem je, že se Čína stává „divokou kartou“ na Blízkém východě a také výzvou pro tamní regionální systém. Z hlediska dlouhodobého vývoje zde jsou otazníky nad smysluplnosti či užitkem sankcí.
Tím, že Čína nabízí alternativu, stává se výzvou systému tím, že ho činí irelevantním. Peking opustil sice ideologii maoismu, píše Harper, ale maoistickou strategii využívá dále.
Smyslem amerických sankcí proti Íránu mělo být posílení vlivu a postavení USA. Nepřímo ale povedou k tomu, že postavení USA zpochybní.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.