Ilona Švihlíková píše o tom, jak souvisí mzdová stagnace v rozvinutých ekonomikách se silovými poměry mezi kapitálem a prací?
Mezinárodní organizace práce (ILO) vydala svou nejnovější globální zprávu o mzdách (Global Wage Report, zde). Ta ukazuje, že globální růst mezd poklesl na nejnižší úroveň od roku 2008 a je hluboko před úrovní čísel před Velkou recesí.
ILO sesbíralo data ze 136 zemí. Zajímavé je rozdělení zemí dle vývojového stupně. Ve vyspělých zemích se reálný růst mezd snížil v roce 2017 na 0,4 %. Naopak, rozvíjející se země (kam by patřila i ČR) zaznamenaly podstatně významnější růst mezd (přes 4 %).
Ředitel ILO Guy Ryder uvádí, že je „je záhadou, proč ve vyspělých zemích vidíme pomalý růst i ve spojení s růstem HDP a poklesem nezaměstnanosti. Stagnující mzdy jsou překážkou ekonomického růstu a neumožňují nárůst životní úrovně.“
I delší pohled to potvrzuje. Zatímco v rozvíjejících se a rozvojových zemích se reálné mzdy za posledních dvacet let téměř ztrojnásobily, ve vyspělých zemích vzrostly jen o 9 %.
Co tedy stojí za záhadou? Proč ve vyspělých zemích nerostou mzdy?
K doplnění tohoto dvacetiletého vývoje: od 70. let je možné ve vyspělých zemích pozorovat pokles wage -share (tedy podílu mezd na produktu), což je z hlediska politické ekonomie jeden z nejdůležitějších indikátorů vůbec. Ukazuje totiž silové poměry mezi kapitálem a prací. Kapitál má od 70. let tvrdě navrch. Tento fakt se dnes nesnaží zpochybnit ani instituce, které stojí za jiném ekonomickém břehu než ILO, tedy ani OECD, ani MMF. Liší se ale v hodnocení toho, co za to může?
Různé instituce dochází k různým názorům. ILO se například domnívá, že hlavním faktorem je financializace, která „vytahuje“ zdroje z reálné ekonomiky a roztáčí je v globálním kasinu. OECD se domnívá, že hlavním faktorem poklesu wage-share je technologická změna (pracovně úsporné technologie). Podezření můžeme mít samozřejmě na komplex neoliberálních politik, které zahrnovaly oslabování odborů (nemluvě o posílení sektoru služeb, v němž je odborová organizovanost obtížnější), ale také globalizaci, která v určitých sektorech vytváří globální konkurenci pracovníků (nikoliv přes migraci, ale přes přesun výrob do levnějších zemí).
Slabý růst mezd trápí i centrální bankéře, protože se jim před očima rozpadá Philipsova křivka, která by postulovala, že nízká nezaměstnanost se přeleje do mzdového růstu a ten následně od vyšší inflace. Jenže v posledních letech se Philipsova křivka jaksi „zploštila“ tak, že přestává dávat smysl. Na vině bude mimo jiné změna podoby trhu práce – nárůst mzdové prekarizace v různých podobách: od obrovské pracující chudoby (USA, Německo) po „inovace“ typu kontraktu na nula počet hodin (Velká Británie), nemluvě o politice škrtů, která nutně tlačí na mzdy v případě zemí, které neunesou euro v současné podobě a jediné „přizpůsobení“ je pro ně možné přes nekonečnou, bolestivou a nefunkční mzdovou deflaci (Řecko, Itálie, Kypr…).
Například americký prezident Donald Trump se domníval (nebo to alespoň oficiálně tvrdil), že snížení daní korporacím podpoří americké mzdy, jejichž vývoj patří k příkladům par excellence oddělení produktivity práce od mzdového vývoje. (Ekonom Paul Krugman to komentoval jasně: kapitál si bere na úkor práce). Jenže, když se podíváme na výzkumy (dokonce i uveřejněné Wall Street Journal, který má prezidenta v oblibě), firmy využívají snížení daní všelijak, ale na mzdy tedy vůbec. Nejčastěji se orientují na „buyback“, neboli zpětný odkup akcií.
Není potřeba rozvádět, že nedostatečná kupní síla se pak „kompenzuje“ zadlužováním, takže nabalováním další sněhové koule, která jednoho dne spadne a zavalí vše kolem.
Hodně zajímavé je sledovat i politické reakce. Ono totiž to, že ve vyspělých zemích příliš nerostou mzdy je dlouhodobě známo (a jak vidno po Velké recesi se na tom nic nezměnilo – ony se totiž nezměnily mocenské poměry).
Pamatuji si na návrhy (Německo), aby se snížilo daňové zatížení (nebo sociální pojištění), a tím se jaksi „opticky“ zvýšily mzdy. Tuším, že s tím tenkrát dokonce přišla sociální demokracie, což by odpovídalo její krotkosti a myšlenkové impotenci. Je jasné, že tento návrh zoufalství by vedl k fatálnímu oslabení sociálních systémů (a rozpočtu celkově) a následně by se určitě objevily „zajímavé návrhy na privatizaci nějaké té části veřejného rozpočtu, kterou ‚nelze‘ ufinancovat.“
V anglosaských zemích je zase oblíbený tzv. efekt bohatství. Funguje tak, že z chudých pracovníků uděláme bohaté vlastníky nějakého aktiva (haha). Vezmeme-li příklad z roku 2008, pak stačí držet úrokové sazby dosti nízko, nerušeně rozvíjet morální hazard vedoucí k systémovému riziku a tvrdit, že ceny nemovitostí „už nikdy nepůjdou dolů.“ Za vzniku obří bubliny, která vyvolává velmi klamný dojem, že něco má mnohem větší hodnotu, než v reálu má, je pak možno rozpumpovat výdaje, které by se jinak vzhledem ke kupní síle jaksi nedostavily. Každá bublina ovšem jednoho dne splaskne a budoucímu milionáři kromě jeho prekarizované práce zbude hromada dluhů. Zaplatí to stát, řekne se, že to byla „ne zcela vyvedená finanční inovace“ a jede se dál směrem k další bublině.
Ale zpět k jádru věci. Tyto kličky, jak navýšit mzdy nefungují, protože jádro pudla je v posunuté moci mezi kapitálem a prací. Existuje síla, která je schopna využívat svou mocenskou převahu – i když se hovoří o kapitálu (což by evokovalo zisky), jde spíše o rentu, která nutně v systému představuje patologii. Rostoucí nerovnost, především ono 1 %, které zbytku společnosti doslova „ulétlo“, zapadá dobře do vysvětlení mzdové stagnace.
Tady jsme u toho, proč se nic nezměnilo. Postavit se 1 % totiž znamená postavit se nejmocnějším tohoto světa, kteří si navíc dávají sakra pozor na to, aby svá privilegia měla ukotvena (nejen finančně, hlavně legislativně!).
Mzdová stagnace není žádná úchylka jinak pěkného ekonomického vývoje, je to jasná výpověď o současném systému – rentiérském kapitalismu.