Jedním z největších problémů současného Německa je to, že argumentace byla nahrazena moralizováním, tvrdí německý historik.
List Neue Zürcher Zeitung přináší rozhovor s historikem Andreasem Rödderem, který patří k nejvýznamnějším německým historikům. Jeden z největších problémů podle něj spočívá v tom, že Němci nahradili argumentaci moralizováním. Pro domácí i zahraniční německou politiku to má vážné důsledky. Přinášíme výtah z rozhovoru.
Znovusjednoceného Německa se báli již v roce 1990, pak obavy ustoupily, ale od té doby, co je Německo znovu silné, tedy asi tak od roku 2005, a má „polohegemonické“ postavení v Evropě, tedy něco, o čem mluvil už kancléř Bismarck, obavy znovu sílí, přispěla i dluhová a uprchlická krize.
Už u Vestfálského míru a u Vídeňského kongresu šlo o to oslovit hlavně Německo, připomíná NZZ. Německá otázka má podle Röddera dvě podoby. Jedna je otázkou hranic a ústavy, tj. například období před rokem 1871 a po roce 1949. Druhá je otázkou soužití německé síly s evropským pořádkem, což jsou např. období po roce 1871 a po roce 1990. Historicky bezesporu také irituje, že Německo ve 20. století předvedlo dějiny ničení a sebezničení. A navzdory tomu všemu, dvěma světovým válkám, diktaturám, holocaustu, hyperinflaci i rozdělení, je země zase tam, kde byla v roce 1914, tedy nejsilnější zemí Evropy. To jsou dějiny, které znepokojují nejen sousedy, ale i Němce samotné.
Strach před Německem mají podle Röddera všichni včetně Němců, jen jsou ty strachy různé. Sami Němci se považují za mírovou mocnost, pohled ostatních na ně však odpovídá spíš představám římského básníka Lukana. Sousedy totiž s Německem pojí konflikty a násilí. Italové mají Němce vtisknuté přes plundrování Barbarossy, pro Francouze je to Bismarck, pro Poláky dělení země a pak německá okupace v druhé světové válce.
Nejenže panují obavy z německé síly, Němci jsou zároveň vnímáni jako nevypočitatelní, říká historik, a obé bylo ještě posíleno dluhovou a uprchlickou krizí. Němci ale o sobě smýšlejí zcela jinak. Myslí si, že smlouvy EU neznamenají, že by museli ručit za dluhy ostatních, a přesto jako dobří Evropané podpořili Řeky i další. Ovšem reagovali pozdě, a hlavně chtěli ostatním vnutit svou politiku úspor, chovali se jako geoekonomičtí nacionalisté. S uprchlickou politikou je to stejné. Merkelová si myslí, že ona zabránila rozbití evropských institucí, ostatní ale říkají, že Německo chtělo Evropě vnutit svou vůli.
Oba narativy jsou možné, ale to hlavní je, že si vzájemně odporují. A právě tato diskrepance mezi vnímáním ostatními a vnímáním sama sebe je obrazem Německa v 19. i 20. století.
Rödder se při pohledu do historie dále domnívá, že Němci se chápali jako kulturní národ, dříve navíc s důrazem na romantismus, což je spojeno s tendencí k pocitu morální převahy. Tenhle obrázek z 19. století se změnil, ale pocit morální převahy zůstal – například vůči Maďarům a Polákům, kteří nesnášejí cizince a nechtějí žádné muslimské uprchlíky. Nebo vůči Britům, kteří se tak zbláznili, že chtějí opustit EU. To Němci, ti jsou osvícená civilizovaná velmoc, která dbá na lidská práva, diverzitu …
Němci si navíc tuto diskrepanci vůbec neuvědomují, ale i to je historická konstanta, tvrdí historik. Němci se hodně vztahují sami k sobě. Německá politická kultura i standardy veřejnosti mají v sobě něco silně německy hermetického. A nic není tak německé jako otázka „co je německé“, Němci se stále jakoby zaobírají sami sebou, tvrdí Rödder.
Co se politiky týká, existuje v Německu zvláštní forma tabu. Například pravice se rovnou ztotožňuje s extrémní pravicí. Příznivce AfD ale nelze označovat za neonacisty, říká historik, už jen proto ne, že se tím stigmatizují lidé, kteří žádní neonacisté nejsou. Prostě protestují proti etablovaným stranám.
Co se AfD týká, permanentní rozhořčení vede jen k další polarizaci, místo věcné argumentace se stále někdo rozčiluje nad tou zlou AfD. Rödder se dále domnívá, že tím, že v Německu posílil pravý a levý okraj (chápaný jako něco, co nemá koaliční potenciál), vyvstává otázka demokratické legitimity a reprezentace. CDU nechala napravo mezeru a pak vznikla AfD. Ve středu se nedebatovalo, protože konzervativci a sociální demokraté si naordinovali nemožnost alternativ ve velké koalici.
Politická kultura se změnila, říká Rödder. Němci nahradili politické argumenty emocionálním moralizováním (v čemž mají skvělou tradici). CDU se musí vrátit k vyhraněnému charakteru křesťanské strany, což by dalo i SPD šanci znovu se vyprofilovat.
Merkelová byla krizová manažerka, ale bez strategie. Jenže tu nutně potřebujeme. Německo musí být připraveno udělat pro Evropu víc, ale i EU musí být flexibilnější, nejen být více či méně „ever closer union“. Je nutná pestrá spolupráce mezi národními státy, hlavně s Velkou Británií po Brexitu, a k tomu je potřeba empatický realismus a politická tvořící vůle. Jenže teď se Evropě dostává hlavně německého moralizování.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.