Veronika Sušová-Salminen se podivuje nad tím, že české zamini vydávalo 13 let peníze daňových poplatníků na něco, co nemá „politické implikace“.
Poněkud zvláštní kauza změny kategorizace čtyř českých ambasád prosvištěla českým veřejným prostorem těsně před návštěvou maďarského premiéra Viktora Orbána v Praze. Sociálnědemokratický ministr zahraničí Tomáš Petříček odepsal ze seznamu ambasád s „nejvyšší politickou důležitostí“ ty v Kyjevě (Ukrajina), Ankaře (Turecko), Římě (Itálie) a Budapešti (Maďarsko). Důvodem prý jsou úspory, které umožní otevření velvyslanectví například v Mali.
První úvahy směřovaly samozřejmě k tomu, zda se jedná o nějaký signál ohledně směřování a definování české zahraniční politiky. Ankara, Budapešť i Řím jsou přitom ambasády v členských zemích NATO a s výjimkou Ankary také Evropské unie. Ovšem všechny tři mají poněkud odlišnou zahraniční politiku ve srovnání s – řekněme – euroatlantickou povinnou ortodoxií. Ovšem snížení kategorie v případě Ukrajiny bylo poněkud překvapivé, protože tato země se dnes považuje za novou naději kolonizačních snah euroatlantického modelu společnosti ve východní Evropě, Praha tamní vládu po celou dobu nekriticky podporuje a navíc, Ukrajina je zemí, odkud pochází nejspíš nejpočetnější česká migrační menšina. Nabíledni byl ideologický klíč, podle kterého se rutinně formuluje česká zahraničí politika, a to více než by bylo zdrávo – tj. často v rozporu se zájmy země, a dokonce ve stylu „papežštější než papež“.
Ministerstvo ovšem kritiky tohoto na první pohled podivného kroku utnulo. Podivného proto, že přes neshody a odlišnosti jsou všechny čtyři země nejen významné, ale ve třech případech jejich geopolitická role roste – v případě Turecka díky migrační otázce i angažovanosti na Blízkém východě a ve vztazích s Ruskem, v případě Itálie díky její nové rebelské roli v EU s ohledem na rozpočtovou autonomii a v případě Budapešti aspoň s ohledem na regionální spolupráci ve skupině V4 a snad i s ohledem na migrační problém (balkánská cesta).
Neméně podivné ovšem bylo i vysvětlení z ministerstva. Všechny čtyři země jsou prý i nadále českou prioritou, jen na té prioritě chceme nyní ušetřit, takže tamním velvyslancům „administrativně-technicky“ snížíme platy. „Systém kategorizace“, která vlastně byla jenom platová, existoval od roku 2005 (v té době byl ve funkci ministr Cyril Svoboda), aniž by měl „politické implikace ve vztazích k dotyčným zemím“. Jinými slovy, ministerstvo nám v roce 2018 sdělilo, že po dobu 13 let se peníze daňových poplatníků využívaly na něco, co nemělo, cituji ministerstvo, „politické implikace ve vztazích k těmto zemím“. Na co se tedy taková kategorie 13 let pěstovala? Logická otázka zní, proč ministr Petříček zrušil tento „administrativně-technický“ status jen čtyřem velvyslanectvím (která prý i nadále zůstávají prioritou) a nikoliv všem ostatním, celkem ještě 13 velvyslanectvím s tímto statusem (tj. „s nejvyšší politickou důležitostí“). Opravdu si Česko může dovolit vydávat „administrativně-technicky“ větší finanční obnosy na něco, co vlastně nemá žádné politické implikace ve vztazích k daným zemím, tj. neodvádí se za to více práce s vyššími nároky (vzhledem k vyšší důležitosti hostitelské země), které se pak promítají do platové třídy? Někdy mám pocit, že jsme nejbohatší země světa. Ne snad s ohledem na naši zahraniční politiku, ale spíš s ohledem k tomu, jak „velkoryse“ až s „nesnesitelnou lehkostí“ se u nás plýtvá veřejnými penězi.