Pavel Gavlas vysvětluje, proč je myšlenka evropské armády v daný moment politickou science fiction.
V poslední době světoví i tuzemští politici vyjadřují potřebu Evropy mít vlastní evropskou armádu. Jako bychom jednu už neměli – NATO. Nikdo se nevyjádřil, zda se má ta současná transformovat z té „NATO-vské“ na evropskou, nebo zda to bude další půl milionová, či milionová armáda, nebo se NATO zruší, alespoň v současné podobě, a jakou bude mít vůbec funkci.
Což o to, postavit novou armádu zase není tak velký problém – když je dost peněz na výstavbu, vybavení a žold. Konec konců vzor v organizaci NATO pro 21. století se svými Combined Joint Task Forces a Joint Force Command existuje. Je to ale krajně nereálné přání. Než se armáda začne stavět, je třeba učinit velmi mnoho zásadních rozhodnutí a nejen to, také je všemi zúčastněnými závazně přijmout. Například:
- K čemu bude taková armáda určena? K boji proti terorizmu a za demokracii na celém světě, jako v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, atd.? Nebo k udržování pořádku a demokracie v evropském prostoru, tedy v členských státech? Nebo bude určena k boji s našimi „nepřáteli“ jako je Ruská federace, nebo ČLR, či kdo jiný? Nebo snad k omezení, či zamezení nežádoucí migrace do Evropy? Podle toho musí být organizována, vybavena a cvičena.
- Kdo bude takové armádě velet, kdo bude vrchní velitel a co (jaký) bude ten zákonodárný orgán, který by vyhlašoval válku, posílal ji bojovat na druhý konec světa a schvaloval výdaje (z čeho?). Budou to parlamenty členských států, europarlament, nebo Evropská komise, či „summit“ hlav států, nebo někdo jiný?
- Kdo bude dělat strategický průzkum a zpravodajskou činnost. Dnes sice existuje společný výbor v rámci NATO, ale materiály dostává od národních armád (členských států). Navíc, nejdokonalejší technické prostředky a v největším rozsahu vlastní Američané a nikoliv Evropané.
- Budou příslušníci nových evropských ozbrojených sil podléhat své národní jurisdikci, nebo z ní budou vyjmuti jako občané s „evropskou“ státní příslušností. Nakolik budou vlády schopné svůj kontingent odvolat, nebo alespoň nepřipustit jeho použití proti jejich vůli? Nebo to bude armáda rekrutována asi jako Francouzská cizinecká legie a nikdo kromě velitele a „Evropy“ nebude mít nad těmito vojáky pravomoc?
- Kde by byli tito vojáci dislokováni (ubytováni), jak by to bylo s jejich rodinami a kde by cvičili? Měla-li by mít taková armáda smysl, musela by být alespoň půlmilionová. Najdou se v Evropě takové prostory jako mají Američané na svém území, (camps), kam se „vejde“ celá divize? Asi ne. Ale mít ji tak jako dnes kontingent pro NATO, tedy v sestavě vlastní armády, je málo funkční – tak jako NATO s 28 armádami a třemi miliony vojáků „bojící“ se sedmi – osmi set tisícové ruské armády (neustále něco navyšujeme, posilujeme, připlácíme, abychom mohli čelit Rusku).
- Existovala-li by taková armáda, potřebujeme ještě NATO v současné podobě, či dokonce vůbec? Asi ano, zůstaneme-li u současného způsobu myšlení. Strategické jaderné prostředky Evropa nemá, resp. nemá jich dostatek, aby odstrašovala předpokládaného nepřítele – Rusko. No a na omezování, či dokonce na likvidaci jaderných zbraní, jak o tom hovořil předchozí prezident USA B. Obama (a dostal za tu snahu Nobelovu cenu) není ani pomyšlení. Naopak, podle vyjádření prezidenta Trumpa, že odstoupí od smlouvy INF, nejspíše do hry vstoupí i rakety blízkého a středního dosahu schopné nést jadernou hlavici a situaci ještě vyostří.
Takových „drobností“, o kterých nikdo nehovoří, se ale najde daleko více. V současné době je to politická science fiction, nejsme schopni se domluvit ani na základních otázkách přežití Evropy a udržení způsobu života, na který jsme zvyklí. A to jsme nehodnotili základní vlivy ekonomické, kvůli kterým se vše děje – válka je pro výrobce zbraní, a nejen zbraní, pravé požehnání; kdo bude zbraně vyrábět a dodávat nové armádě, když by tato měla mít výzbroj unifikovanou? Ne nadarmo prezident Trump nutí Evropu ke zvýšení zbrojních výdajů na 2 % s nadějí, že za to koupíme americké zbraně a pomůžeme americké ekonomice, a hlavně americké dominanci.
Projekt funkční a odstrašování schopné evropské armády je, dokud nebude Evropa federalizována, či jinak sjednocena, naprosto nerealizovatelný. A i přes výzvy kancléřky Merkelové k „předání národních pravomocí do Bruselu“, je tento krok ještě v nedohlednu, pokud vůbec přijde. Z hlediska zachování Evropy (ne Německa, Francie či ČR) jako světového hráče v budoucnu, je ale nezbytný. To je ovšem zcela jiné téma.