20 let eura: Euro potřebuje reformu, aby po dalších dvacet let bylo lepší společnou měnou.
Vznik eura k 1.lednu 1999 byl krokem spojení i rozdělení, začíná svou analýzu The Economist (vydání 05/01/2019). Jednak spojilo lídry, kteří si pochvalovali novou éru užší integrace, snadnějšího obchodu a rychlejšího růstu. Dokonce si mysleli, že vytvářejí konkurenci vůči americkému dolaru.
Na druhé straně se ale našli ekonomové, kteří varovali, že se jedná o historickou chybu. Ukazovali na rozvíjející se trhy, jejichž závislost na cizích centrálních bankách vedla k častým krizím. Friedman odhadoval, že pokles světové ekonomiky novou měnu zničí.
V roce 2010 se zdálo, že se Friedmanovo proroctví naplní. Euro ovšem nezkolabovalo, často díky řešením na poslední chvíli. Veřejné podpora zůstává silná, tvrdí článek, jenže podpora není ukazatelem ekonomického či politického úspěchu.
Země eurozóny se tím zbavily možnosti vlastní nezávislé monetární politiky, schopnosti devalvovat svou měnu. Životní standard Itálie se od roku 1999 rozhodně nezlepšil. Španělsko a Irsko se dostaly z nejhoršího, ale jejich „proces přizpůsobení“ byl tvrdý a dlouhý a stále není dokončen. Nezaměstnanost mladých ve Španělsku je 35 %. Růst mezd je všude pomalý.
Historie eura je zatížená chybami technokratů. Nejhorší chybou bylo Řecko – nebylo rozpoznáno, že řecké dluhy jsou nesplatitelné a že držitelé dluhopisů prostě musejí nést ztráty. Řecko se dostalo do dlouhé deprese, jeho ekonomika je o čtvrtinu menší, než byla před deseti lety.
Evropská centrální banka má zhoubnou historii v nastavování příliš restriktivní monetární politiky – jak pro eurozónu jako celek, ale ještě víc pro země v recesi. Reagovala velice pomalu na finanční propad v roce 2008 a arogantně si myslela, že je to čistě americký problém. V roce 2011 přispěla k návratu recese, protože příliš brzy zvedla úrokové sazby.
Světlý okamžik nastal až v roce 2012, kdy Mario Draghi slíbil „whatever it takes“, aby bylo euro zachráněno.
Lídři jsou možná euru oddáni, ale nemohou se shodnout, co udělat, aby fungovalo. Krize ukázala hloubku rozdělení mezi věřitelskými a dlužnickými zeměmi. Reforma je pomalá a krize se může zase objevit, varuje The Economist.
Technicky vzato je cesta ke stabilnímu euru jasná. Prvním krokem je zajistit, aby banky a suveréni nemohly jeden druhého zatáhnout do krize. Evropské banky ovšem rády drží dluh své země. Místo toho by měly držet nové bezpečné aktivum, které by se skládalo z dluhu mnoha zemí. Pokud se země dostane do dluhových potíží, jsou postiženy banky a následně celá ekonomika. A stejně tak, suveréni státy musejí být uchráněny od bankovní krize. Už se vytváří fond k rekapitalizaci bank v problémech, ale je potřeba spojit i pojištění vkladů. V principu je na tom shoda, ale shoda není na rychlosti přechodu. A další reformy jsou v ještě větší mlze. Když ekonomiky zažijí nějaký místní šok, např. splasknutí bubliny nemovitostí, pak potřebují nástroj, který vykompenzuje ztracenou měnovou nezávislost.
Návody na omezení jsou v době boomu pro země jako Itálie k ničemu, protože jsou zatíženy dluhy starými celé dekády. A přece nelze očekávat, že občané těchto zadlužených zemí budou dobrovolně usazeni v trvalé stagnaci.
Země eurozóny místo toho musejí mít kontra-cyklickou fiskální politiku, kterou navrhoval Emmanuel Macron. Neznamená to, že se vzdají reforem, mohou použít cílené investiční výdaje nebo spojené pojištění nezaměstnanosti, aby vytvořily štít proti hlubokému poklesu ekonomiky.
Je potřeba zabránit fiskální kontrakci, která sama sebe prohlubuje jako v minulé krizi. Stupeň sdílení rizika může být pro severní voliče přehnaným požadavkem, jenže bez něj bude dalších dvacet let eura jen stěží lepších než těch prvních dvacet. A když udeří krize, evropští lídři zjistí, že dobrá vůle jaksi nestačí.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.