Historička Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se zpravodajská služba v Česku stává autoritou určující výklad dějin. O čem to svědčí?
Letošní zpráva Bezpečnostní informační služby (BIS) vzbudila už hodně pozornosti. Na našich stránkách jsme se tématu věnovali článkem bezpečnostního analytika Jana Schneidera, který osvětluje mnohé (včetně aktuálnosti zprávy). Zdá se, že obsah zprávy, kterou připravila naše hlavní zpravodajská služba, z veřejného prostoru jen tak nezmizí. To je samo o sobě pozoruhodné a příznačné.
V posledních dvou dnech se zpráva znovu dostala do médií v souvislosti s iniciativou ministra školství Roberta Plagy (ANO). A ta se týká toho, že v celkem 25stránkové zprávě se objevil také odstaveček v poznámce, v němž stojí, cituji: „Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.“
Zpravodajští analytici se tedy v poznámce, a potom v tabulce, která má osvětlit „ruskou hybridní strategii v kostce“ pustili do zkratkovitého „rozboru“ výkladu moderních dějin, který, třicet let po roce 1989, označili za „prosovětský“.
Ministerstvo školství vzalo hodnocení velice vážně a chce se na podnět zpravodajců zabývat změnou. Tedy, zpravodajci prohlásili školní třídy za další bojiště „hybridní války“ s Ruskem, čemuž dává posvěcení školský rezort. Ze zpravodajců se tak stávají nové autority určující ten správný („bezpečný“) výklad moderních dějin v České republice. A zřejmě to nikomu na školském rezortu a už vůbec ne ministrovi školství nepřipadá poněkud podivné.
K danému odstavci z poznámky ve zprávě BIS se toho vlastně ani moc říci nedá, protože je to naprosto nekonkrétní formulace. Míchá pojmy sovětský a ruský, hovoří o tom, že Rusové dnes dokonce ovládají moderní dějiny jako o faktu, stěžuje si na nespecifikovaný panslovanský výklad českého jazyka (literatury) a šermuje pojmem sovětská propaganda. Jako třešnička na dortu jsou pak citována slavná slova George Orwella o tom, jak kontrola dějin zaručuje kontrolu budoucnosti a že ten, kdo ovládá současnost ovládá minulost. Zpravodajcům zde asi nedošlo, co že na sebe vlastně prozradili, protože jejich krátká poznámka není ničím jiným než projevem právě této skutečnosti. Ano, kdo ovládá současnost, ovládá minulost. O to tu běží.
Je to ale poněkud složitější. Poslední roky jsou nejen v českém kontextu charakteristické rozpadem dosavadních etablovaných pravd (patříme na Západ, budeme se mít jako na Západě, návrat do Evropy, bezbřehý trh zaručuje demokracii a důstojnost pro každého atp.), což vede k celkovému zmatení a také k znejistění na straně moci – tu BIS nepochybně zastupuje. Prostě a jednoduše dochází k většímu soupeření různých výkladů a zpochybňování těch, které měly dlouhou dobu pevné místo určitého politického a ekonomického paradigmatu. Moc se cítí ohrožená, neboť se jí hroutí ideové a ideologické pilíře. A souvisí to nepochybně také (ale nejen) s tím, jak se mění mocenské konstelace v mezinárodních vztazích – rostoucí vliv Ruska alespoň v určitých otázkách a zcela očividný globální nástup Číny. Nervozita mezi západními velmocemi je očividná a český kontext ji přejímá a imituje v rámci své fakticky druhořadé role „(nejen) vlivové kolonie“ Západu.
Jsou tu tedy obavy, že některé historické události a procesy by mohly sehrát pozitivní roli pro ruské schopnosti ovlivňovat – k nim nepochybně patří (což zpravodajci jaksi opomenuli specifikovat při zdůrazňování prohry SSSR ve studené válce) úloha SSSR (ke které se Rusko dnes hlásí) ve druhé světové válce a při vojenských operacích, které se výrazně a objektivně podílely na osvobození Československa a na porážce nacismu. Přičemž bych ráda na okraj dodala, že mnohem spíše než se školním výkladem dějin tu máme co dočinění s historickou pamětí, což je zřejmě pro naše zpravodajce už jaksi moc vysoká historická matematika, aby ji dokázali odlišit. Tím pádem oni, a ještě více ministr školství Robert Plaga, podléhají dojmu, že změna osnov ve škole bude to pravé ořechové. To je ovšem již z podstaty problému omyl, protože škola je tu jen jedním z faktorů.
Vedle toho, v rámci oslabování mentálního obrazu Západu jako modelu hodného následování, dochází v Česku nepochybně více či méně k projevům ambivalence české historické i civilizační zkušenosti, kterou pro mě nejlépe popsal český historik Otto Urban – bytí někde mezi „západním okrajem Východu“ a „východním okrajem Západu“. Odsud plyne i určitý magnetismus Ruska, který má často emoční základ, tj. nestojí (jak na to upozorňoval už Havlíček) na realistické znalosti. Ovšem emoční základ je patrný i v případě opačného tábora hyperkritiků Ruska. Znovuobjevení se těchto ambivalencí českého bytí budí, zdá se, hrůzu, i když nejde o nic překvapivého. Je lehké si domyslet, že lékem na ně není zarputile je odmítat a vymítat „ruského ďábla v české západní duši“.
Jako studovaný historik vím dobře, že výklady dějin nejsou fixní, jsou jednak různé, jednak podléhají diktátu současnosti, tj. často mají soudobý politický kontext. Je třeba odlišit dějiny z pera odborníků, historickou paměť a mytologii národního vyprávění. Zpráva BIS to nedělá a její odstavec pod čarou je fakticky naprosto bezcenným ideologickým žvástem, který je navíc nejspíš dost vzdálen realitě v českých školách. To, že se mu dává tolik prostoru, ovšem není náhodou.
Už delší dobu sleduji v české, ruské a vůbec evropské společnosti narůstání sekuritizace – slovo označuje hledání bezpečnosti ve společnosti (uvnitř i navenek), které s sebou neodvratně nese prvky autoritářství, represe a názorové monokultury. Bezpečnost na prvním místě má přitom řadu projevů. Patří k nim například časté skloňování pojmů „hrozba“, „ohrožení“ a „nepřítel“ i pokusy určovat a zakazovat „nebezpečné myšlenky“. Tento trend se projevuje na straně „liberálních demokracií“ i jejich „neliberálních“ konkurentů. Tvrdit, že se jedná jen o problém „neliberálních“ konkurentů je nebezpečné lhaní si do kapsy a popírání podstaty příčin a dopadů současného konfliktu. Součástí tohoto trendu je, že se zpravodajské výroky a zprávy stávají nezpochybnitelnými veřejnými autoritami určujícími pravdu, pravdivé informace a nyní zřejmě i výklad dějin ve školách. Přituhuje.