Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč vměšování do venezuelského boje o moc a budoucnost země je dalším špatným receptem z kuchařky americké velmocenské politiky.
Krach venezuelského chávistického projektu lze hodnotit různě. Jedni samozřejmě viní z fatálního konce projekt samotný – socialismus je podle nich vždycky špatný nápad a nutně musí vést ke katastrofě (o kterou se oni sami rádi velmi konkrétně zasadí, ale to se už tak moc nehodí říkat). Naposledy takto mluvil například prezident USA Donald Trump v projevu před Valným shromážděním OSN v New Yorku a jmenovitě odkazoval právě na Venezuelu. (Dodatek: A nyní tak hovořil znovu ve Zprávě o stavu unie, viz zde) Zkrátka, s kapitalismem na věčné časy a nikdy jinak, i kdybychom se přitom globálně uvařili či udusili k smrti.
Další hledají příčiny v chybných krocích chávistických vlád, konkrétně pak Nicolase Madura, a na venezuelský socialismus v podstatě aplikují liberální kritiku – kvalita demokracie, svoboda slova, růst a prosperita či další parametry, jejichž normativní domovinou je západní Evropa. Nakonec je tu nejrůznější levicová kritika, velmi silná v teorii, ale slabá v praxi, respektive často zaznívající z „praxe“ pohodlných kanceláří, kaváren a přednáškových sálů bezalternativní reality dnešního Západu. Zde platí, že pro jedny byl chávismus moc autoritativní, pro druhé málo revoluční, pro jedny málo liberální, pro jiné příliš, pro jedny nešel dost daleko, pro druhé překročil hranici atp.
Příčiny krachu je zřejmě nutné hodnotit jako souběh domácích a vnějších faktorů. S tím, že tím hlavním je podle mého názoru fakt, že projekt „socialismu pro 21. století“ se realizoval v rámci kapitalistického světového systému. Už (v mnohém odlišný) příklad SSSR poměrně záhy ukázal, že „obležení“ je samo o sobě zdrojem celé řady deformací, které se rozcházely se socialismem jako programem. Obležení Venezuely mělo různé podoby, od informačních kampaní přes sankce a blokádu, které v posledních měsících zesílily. Nakonec zůstal chávismus a jeho pohrobci jako latinskoamerická alternativa neoliberalismu s postkoloniálními rysy téměř osamělý i v rámci Latinské Ameriky (výjimkou je Bolívie). “Růžová vlna” se ukázala být dočasnou politickou konjukturou, i když její pozitivní dědictví se v nějaké míře zachovalo všude. V současnosti dochází v zemích jako Brazílie, která byla dlouho pilířem růžové vlny a nezávislé politiky kontinentu, k v podstatě revanšistické restauraci starých mocenských struktur. Těmi byly v Latinské Americe vždy pseudofeudální oligarchie, nadnárodní společnosti a často i katolická církev (její role se výrazně proměnila i díky dovozu protestantismu do regionu). Ruku v ruce s vládou této „trojice“ šel rasismus, nerovnost a vysoká míra chudoby, „podrozvoj“ (underdevelopment) a hned celý šik závislostí (sociálních i komplexnějších ve smyslu centrum-periférie).
To, že miliony Venezuelanů nyní „volí nohama“ a odcházejí ze země, se dá těžko popřít a o tamním režimu to vypovídá dostatečně. Podobně je nade vší pochybnost jasné, že pozice současného prezidenta Nicolase Madury je politicky neudržitelná. Přesto je dobré si venezuelskou krizi zasadit do širšího kontextu, zejména v situaci, kdy se země EU včetně ČR rozhodly, že uznají tamní opozici za dočasnou reprezentaci země a zvýší tak nátlak na Madurovu vládu. Je nepochybné, že spolu s Madurem padne i jádrový pokus o alternativní, socialistický projekt v tomto regionu a vlastní pád s přispěním vnějších sil s sebou nese celou řadu rizik. Spokojím se nyní jen s pár poznámkami, které venezuelský příběh zasazují do širšího kontextu.
První bod. Asi poměrně zásadní je poznatek, že Venezuela zůstala na jihoamerickém kontinentu jako „socialistická alternativa“ osamocená, přičemž leží v geopolitické oblasti zájmu Spojených států. Zadní dvorek USA a jeho kontrola je zároveň jedním z výrazných atributů velmocenského postavení USA. Už první Trumpův ministr zahraničí Rex Tillerson, jinak představitel zájmů ropných společností, hovořil o nové relevantnosti Monreovy doktríny. Jeho jestřábí nástupce Mike Pompeo se nebude nijak žinýrovat ji znovu realizovat v praxi. Prezident Trump nevyloučil možnost vojenského zásahu. Ostatně jako první uznaly opozičním prezidentem Juana Guiadóa právě Spojené státy.
Druhý bod. Spojené státy za vlády Donalda Trumpa se ve své zahraniční politice posunuly od politiky lídra k politice hegemona, tj. k politice otevřeného egoismu, který se neohlíží na obecnější zájmy – poskytování tzv. globálních „commons“ (společných statků) považují za nevýhodné pro amerického daňového poplatníka a „soft power“ odmítají jako něco v podstatě zbytečného. Konzultace a vyjednávání se spojenci nahradilo vydírání, často nezakryté, a už zcela otevřeně i politika „rozděl a panuj“ (viz americké požadavky vůči EU, které proti sobě staví zájmy zemědělců /hlavně Francie/ a automobilových producentů /hlavně Německo/). Podporovat Trumpovy Spojené státy v jejich politice vůči Venezuele se rovná podpoře přesně takového pojetí demaskované velmoci. Konkrétně evropská podpora politiky USA je v tomto případě poněkud bizarní. Všechna ta slova o nutnosti bránit liberální pořádek (založený na pravidlech – jakých potom?) a veškerá „liberální“ kritika Donalda Trumpa se tu úspěšně zpochybňují konkrétními kroky evropských zemí a EU. Nakonec, dost vypovídající je reakce Evropanů na vypovězení dohody INF Spojenými státy, které může vést k prošpikování Evropské unie a jejího sousedství jadernými raketami USA a Ruska. Můžeme se jen těšit, jak se zase budeme třást před chybami jedné nebo druhé strany, které mohou mít v jediném okamžiku fatální, jaderné následky. Přiznat si, že v pozadí problému stojí podobně jednostranný krok vlády George Bushe mladšího, kterým vypověděl dohodu AMB (omezení systémů antibalistických raket) v roce 2001, představuje pro Evropany asi příliš těžký myšlenkový úkon, takže dál, coby členové NATO, podporují bushismus 2.0 ve vulgárním podání Donalda Trumpa.
Třetí bod. Venezuela má obrovské zdroje ropy a dalšího nerostného bohatství, což je geopolitický faktor, který nelze ignorovat. Jak známo, chávismus se spoléhal na přerozdělování příjmů z národního nerostného bohatství, čímž se fakticky přihlašoval ke letitému boji Latinské Ameriky (ve 20. století šlo znárodňování nerostného bohatství a politika přerozdělování ruku v ruce s demokratizací a rozšiřováním participace vyloučených). O ropu zde, i když to zní banálně, nepochybně jde i nyní, a to v rámci revanšismu latinskoamerické reakce a jejích partnerů, tedy nadnárodních korporací (disponujících silnou lobbystickou pozicí ve Washingtonu a zřejmě i v jistých kruzích Caracasu) a venezuelské emigrace v USA, která jistě lobbovat tam, kde je třeba, umí.
Čtvrtý bod. Vměšování a intervence jsou nejen klasickým nástrojem americké nadvlády na západní hemisféře, ale i projevem imperialismu, který není cizí žádným velkým západoevropským zemím s koloniální minulostí. Marně v paměti pátrám, byla-li kdy vnější intervence (ať nepřímá politická, nebo přímá vojenská) v tzv. třetím světě skutečně pozitivním krokem pro rozvoj, stabilitu a prosperitu některé z těchto (často postkoloniálních, a to není náhoda!) nezápadních společností? Zřejmě nebyla, a je nutné se spíš ptát, nakolik nejrůznější typy vměšování vedly k „podrozvoji“ a k dalším konfliktům či jejich eskalaci. Tedy, podpora jakékoliv americké intervence ve Venezuele obsahuje procentuálně vysokou možnost, že Venezuele nepomůže, jen její současnou situaci zhorší. Například v Guatemale, kde CIA pomohla v roce 1954 svrhnout prezidenta Jacoba Árbenze, následovala celkem 36 let dlouhá občanská válka, která dle odhadů stála život 140 až 200 tisíc lidí. V Guatemale se nejednalo o ropu, ale o zájmy americké korporace United Fruit Company, která odsud dovážela banány, a o přerozdělování půdy v kontextu studené války a zadního dvorku USA.
Pátý bod. Problém vměšování není jen v tom, že vnější aktér, často se špatným pochopením místních složitých reálií a s konkrétním omezeným zájmem, selže a danou zemi doslova přivede z bláta do louže, ale i v politické legitimitě s ohledem na mezinárodní právo. Celá bushovská doktrína „Responsibility to Protect“ je od počátku zpochybněna svojí výběrovostí, nekonzistencí a nesystematickým využitím, což znamená, že neplatí (nerealizuje se) univerzálně a slouží jen velmi konkrétním zájmům velmocí. Jen slepý nevidí, jaké škody napáchala v daných společnostech, ve vztahu k myšlence lidských práv i ve vztahu k mezinárodnímu právu.
A bod poslední: ve Venezuele jde na prvním místě a nepochybně o mocenský boj, který předznamenává, jak budou tamní společnost a hospodářství organizovány v budoucnu. Je to boj veskrze venezuelský. Základem demokracie je vláda lidu. USA, EU a další západní země nejsou venezuelským lidem, takže by svoji roli měly omezit a mírnit v duchu diplomacie a podpory mírového řešení (to se nerovná hned podpoře Madurovi!).
Česká diplomacie si tedy může „gratulovat“, že se přidala k prokazatelně špatné politice, která se jednou může obrátit proti ní, protože zpochybňuje mezinárodní právo a demokracii – podporuje tak velmocenskou politiku, se kterou sama opakovaně udělala velmi špatné zkušenosti. To vše nehledě na to, že venezuelský projekt očividně zkrachoval a postavení Madurovy vlády je neudržitelné.