Aksel V. Carlsen z dánské parlamentní strany Rudo-zelené aliance představil evropský program svojí strany, která se považuje za levicové odpůrce Evropské unie.

Dánsko se stalo členem EU po referendu roku 1972. Od té doby v zemi přetrvává demokratická opozice vůči členství v této unii. Motivy nespokojenosti jsou velmi odlišné, ale nejsou v žádném případě pravicově populistické nebo šovinistické. Existuje všeobecná snaha bránit sociální přínosy minulosti a zachovat tehdejší demokratické mechanismy právního státu. V nadcházejících volbách do Evropského parlamentu v květnu předkládá levicová „Enhedslisten – Rudo-zelená aliance“, která je zastoupena v dánském parlamentu, svoji kandidátku poprvé [1]. Dříve se tato strana podílela na kandidátce širokého „Lidového hnutí proti EU“, jehož kolektivním členem je i nadále. (Poznámka redakce:  Text zařazujeme na naše stránky v rámci diskuze o budoucnosti EU a v rámci rozšiřování evropských obzorů této závažné diskuze, která se stává aktuálnější díky květnovým volbám do EP.)

EU – nástroj velkých monopolů

Strana „Rudo-zelená aliance“ vystupuje za lidovládu. Jsme pro takovou společnost, kde zásady demokracie budou mít nejvyšší význam ve všech sférách, včetně ekonomické sféry. V takové společnosti stojí zájmy člověka a přírody nad zájmy trhu a převyšují honbu za ziskem. Domníváme se, že rozhodnutí musí být přijata co nejblíže k obyčejným občanům a sociální změny by měly přicházet zdola. Jsme pro solidaritu napříč hranicemi států, tedy i mimo Evropskou unii. Jsme pro mezinárodní spolupráci, ale EU neodpovídá demokratickým kritériím. Cílem EU je stát se stále centralizovanějším a elitářštějším spojením. Ne kvůli sociální spravedlnosti, ale kvůli posílení konkurenceschopnosti největších korporací. Mnoho zákonů, které jsou přijímány v Dánsku a v jiných zemích EU, diktuje EU. To se týká zákona o práci na částečný úvazek, o potravinářských přídatných látkách atd. Bez ohledu na složení národních vlád se musí plnit diktát EU. Hospodářská struktura EU se stará o to, aby byl domácí trh s volným pohybem kapitálu, zboží a práce. Lisabonská smlouva ústavně zavádí v zemích EU neoliberální hodnoty. Z toho vycházejí univerzální a jednotné směrnice pro národní vlády o snížení výdajů na zdravotní péči, vzdělání a omezování veřejného sektoru ve jménu ideologické svatyně: privatizace. Proto masová privatizace tak zásadních oblastí jako jsou telekomunikace, zásobování elektrickou energií, poštovní služby a železnice, probíhá všude.

Se zavedením jednotné měny euro byl udělán krok směrem k vytvoření federálního státu. Kontrola hospodářské politiky je již nyní posílena v rukou byrokracie Evropské komise. Zavedením eura jako politického nástroje vyhrály především nadnárodní korporace.

Směrnice EU do národního ovlivňují násilně kolektivní pracovní smlouvy. EU nivelizuje úroveň zemí na nejnižší sociální standardy, narušuje sociální výsledky dosažené v průběhu desítek let organizovaným třídním bojem za práva pracujících ve Skandinávii a za některé ekologické požadavky. A kdo má reálný vliv v EU? Jsou to četní lobbisté, kteří zastupují nadnárodní společnosti, a kteří obskakují byrokracii EU.[2]

Mnohá rozhodnutí EU přinášejí lidem a přírodě nenapravitelné škody. Evropská unie umožňuje více geneticky modifikované výrobky. Požadujeme, aby každé zemi bylo dovoleno přijmout přísnější normy o produktech, než povoluje EU.

Nový anti-teroristický balíček EU a Evropský zatýkací rozkaz jsou zásadním útokem na principy právního řádu. Pod praporem boje proti terorismu se ohrožuje demokracie. Politicky aktivní síly se dostávají do podezření.

Novým směrem činnosti EU je její účast na psychologické válce. V roce 2016 bylo z iniciativy vedoucích představitelů EU zřízeno centrum pro registraci tzv. „ruské dezinformace“ v masmédiích, „Pracovní skupina East StratCom“. Ve skutečnosti jde o nadnárodní propagandistickou a proti-propagandistickou organizaci, která porušuje zásadu neintervence politické moci do činnosti médií. Toto orgán je určen k vymývání mozků evropským občanům a nyní je aktivně využíván ke spuštění nové studené války.

„Projekt míru“?

Převládající propaganda nazývá EU „mírovým projektem“. Lisabonská smlouva však EU ukládá povinnost „postupně rozvíjet svůj vojenský potenciál“, to jest ozbrojovat se. V září 2018 Jean-Claude Juncker uvedl, že do roku 2025 by mělo být vytvořeno plnohodnotné obranné sdružení a že v otázkách zahraniční politiky již není nutné řídit se zásadou konsensu. Prý by stačila při řešení otázek kvalifikovaná většina hlasů.

Minulý rok ministři obrany EU zřídili strukturu velení a kontroly, která by měla plánovat a provádět společné vojenské operace zemí EU. Již nyní se v tomto smyslu jedná o šest takových misí. A v roce 2017 byl podniknut krok k vytvoření jednotné vojenské struktury, když byla vytvořena Stálá strukturovaná spolupráce (The Permanent Structured Cooperation, PESCO), jako subjekt spolupráce. Zahrnuje 23 členů EU (včetně neutrálního Švédska a Finska). Je to cesta k vytvoření Svazu bezpečnosti a obrany. PESCO v současné době vede 17 různých projektů souvisejících s rozvojem zbrojení. Až dosud Dánsko nevstoupilo do této nové struktury – protože referendum v naší zemi rozhodlo, že nejsme přímo zapojeni do vojenské spolupráce. I když nepřímo se Dánsko stejně (za zády občanů) na tom podílí. Naši vojenští lobbisté využívají příležitostí, stejně jako jiní, k podávání žádostí o financování, které jdou z fondu obrany EU. Tento fond by měl do roku 2027 zvýšit svůj rozpočet dvacetkrát a už nyní je aktivně používán na mnoha evropských univerzitách, kde vojensko-průmyslový komplex a univerzity provádějí společné výzkumné projekty. Ale podle tisku do skupiny odborníků při Evropské komisi k rozvoji Fondu obrany EU přišli zástupci šesti firem – výrobců zbraní. Je zřejmé, že namísto vytváření mechanismů pro spolupráci a všeobecnou bezpečnost v Evropě, EU sleduje militarizaci, vytváří vojenskou sílu k zajištění zájmů EU po celém světě.

Evropský parlament

Co se týče Evropského parlamentu: Ano, v poslední době ​​mírně zvýšil svou roli při přezkoumávání rozpočtu. Ovšem ve skutečnosti je jeho kontrolní schopnost omezená. Jak je známo, výkonná moc v EU patří Evropské komisi. Připravuje návrhy zákonů a kontroluje dodržování smluv EU. Evropský parlament nedodržuje klasický princip rozdělení pravomocí. To není orgán demokracie a nepředstavuje ani klasický buržoazní parlament. Z tohoto důvodu pramení náš kritický postoj k celé struktuře EU a projevuje se to nejen mezi levicovými silami naší země.

Ale EU je stávající skutečností a v jednotlivých bodech umožňuje činit rozumná rozhodnutí. Proto jsme připraveni využít Evropský parlament jak jako tribunu, tak jako fórum pro spolupráci levicových sil. Ale v politice se chceme řídit stejným principem jako doma v Dánsku: podporujeme každý malý politický pokrok, ale oponujeme jakémukoli kroku zpět.

Sjezd naší strany (2016) rozhodl, že strana se bude účastnit voleb, přestože naším strategickým cílem je vystoupení Dánska z EU a bez ohledu na to, že strana zůstává kolektivní členkou dánského „Lidového hnutí proti EU“, jehož kandidátka se rovněž účastní voleb. Nicméně 1/3 delegátů na stranickém sjezdu bylo proti takovému rozhodnutí a požadovalo zachování loajality vůči „Lidovému hnutí“. Proč?

Dánské „Lidové hnutí proti EU“

Faktem je, že „Lidové hnutí“  je masová demokratická organizace spolupracujících oponentů EU z různých stran (socialistů, sociálních liberálů, georgistů [3], komunistů a některých konzervativců). V roce 1971 vytvořili zespoda síť místních výborů před referendem o členství Dánska v EU. Toto hnutí nespolupracuje s vlivnou dánskou stranou pravicových populistů (Dansk Folkeparti), ale spolupracuje s masovým demokratickým hnutím v sousedním Norsku. Jednotná fronta, která byla v Dánsku vytvořena kolem „Lidového hnutí“, se vyslovila proti řadě pravicových stran, sociálním demokratům a sdružení podnikatelů. Pak, v roce 1971, vedlo „Lidové hnutí“ aktivní vzdělávací kampaň, přizvalo právníky, odborové organizace a umělce, aby popularizovali hlavní myšlenku: právo každé jednotlivé země zachovat a zlepšit sociální a demokratické úspěchy posledních let. Tato činnost pak pokračovala proti těm směrnicím z Bruselu, které podkopávají v rámci EU tyto dosažené výdobytky. V referendu z roku 1972 bylo 36 % hlasů proti členství Dánska v EU. Poté, kdykoliv byla vznesena otázka omezování národní suverenity ve prospěch EU, „Lidové hnutí“ usilovalo o referendum. V řadě případů bylo referendum úspěšné: naše demokratická linie zvítězila, když se položila otázka přistoupení Dánska k jednotné měně, euro. Poté jsme dosáhli odmítnutí dánské právní podřízenosti, jeho účasti v bankovní unii a ve vojenských strukturách EU. A v podmínkách, kdy dánské sdělovací prostředky monotónně a loajálně představují pozice EU, díky našim zástupcům v Evropském parlamentu a jejich právníkům vedeme zdola informačně vzdělávací kampaň o podstatě EU.

„Lidové hnutí“ pomohlo našim přátelům v bývalé kolonii Grónsku, kde získali právo na nezávislé vystoupení z EU. Od roku 1985 není dánské území Grónsko součástí EU. Řídí vlastní vyjednávání o fiskální politice – s EU i s Ruskem. V důsledku toho se na Grónsko nevztahují sankce EU proti Rusku a obecně brání své zájmy jako bývalá kolonie, která nyní provádí národně osvobozenecký kurz.

Dvě kandidátky

Zpět k nadcházejícím volbám. Rozhodnutí o vytvoření dvou kandidátek se nejeví jako bezproblémové:

1. jsme obviněni, že kopírujeme pravicové populisty a nacionalisty. Navíc,
2. existují kritiky i v samotné straně a ze strany našich spojenců, že, když prosazujeme své vlastní kandidátky, rozdělujeme dánské odpůrce EU. A existuje hrozba, že ani Rudo-zelená koalice, ani „Lidového hnutí“ nezískají dostatek hlasů jednotlivě k překonání bariéry 7 % pro získání mandátu.
3. Je třeba doplnit, že mezi aktivisty „Lidového hnutí“, naši straničtí soudruzi požívají autority. Při vnitřním referendu tohoto hnutí získala mezi kandidáty první místo 33letá Ronia Kari (Rina Ronja Kari). Je členkou naší strany a nyní je členem Evropského parlamentu za „Lidové hnutí“. Na jedné straně je příjemné, že naše mladá soudružka je úspěšná v rámcích „Lidového hnutí“. Ale na druhé straně skutečnost, že naše strana současně prosazuje svoji kandidátku, a také zaujímá první kandidátské místo za „Lidové hnutí“, naši stranu může odcizit od „Lidového hnutí“ nesocialistické okrajové a váhající voliče. A to jsou lidé, kteří by mohli podpořit široké „Lidové hnutí“. Může je tlačit pryč převaha socialistů. Jak se snažíme překonat toto riziko? V předvečer voleb – dvě kandidátky s podobnými programy – zkoordinujeme naše akce. A konkrétně jsme se dohodli na taktickém vymezení podle politických priorit, aby se navzájem nepodobaly. Naše strana například kladla důraz na agitování v oblasti ekologie, na odhalení bankovních spekulací a na boj proti privatizaci. Naše strana a „Lidové hnutí“ se jako spojenci dohodly na využití příležitosti, kterou dánská legislativa v tzv. technické spolupráci ve volbách dovoluje. To znamená, že hlasy dvou kandidátek spojenců ve výpočtu jsou shrnuty a rozděleny tak, jako by to byla jedna strana. Tím se snižuje riziko, že hlas individuálního voliče nebude využit. A snižuje se i váha argumentu – „nehlasujte pro malé kandidátky, stejně neuspějí“; ten je často používaný v propagandě proti „malým stranám“. Praxe technické spolupráce je široce využívána v Dánsku v komunálních a regionálních volbách jak pravicovými, tak levicovými stranami.

→ Naše strana rozhodla, aby místní stranické organizace v každém městě pokračovaly v loajální spolupráci s „Lidový hnutím“ na společném rozvěšování plakátů, distribuci letáků atd.

→ Další bod: veřejné rozhlasové a televizní kanály Dánska jsou povinny dát všem účastníkům voleb stejný vysílací čas. Ale toto pravidlo je často porušováno. Proto představitelé naší strany musí v každém případě, kdy představitelé „Lidového hnutí“ nejsou pozváni, nebo jim není poskytnuto slovo, hlasitě veřejně protestovat.

→ Dále: naše strana se rozhodla pokračovat (jako kolektivní člen „Lidového hnutí“) v placení svého každoročního příspěvku této organizaci.

→ A konečně: vzhledem k tomu, že principiální pozice našich dvou kandidátních listin se liší od názorů pravicových populistů, dohodli jsme se v naší kampani nejen kritizovat EU, ale také poukázat na demokratická alternativní řešení a oddělit se od pravicových populistů, kteří prezentují svoji vlastní samostatnou kandidátku z nacionalistických a xenofobních pozic a prohlašují se za „kritiky“ EU (zatímco my jsme odpůrci EU).

Sjezdu naší strany (2016) přijal program, který zdůrazňuje: „Chceme společnost, založenou na principech demokracie, ekologické rovnováhy, rovnosti a kde solidarita přesahuje i za hranice EU.“

Náším sloganem je: „Za předěli EU je celý svět. Celá zeměkoule je více než EU.“

****

10 tezí proti EU, pro spravedlivější svět:

1. EU je centralizace moci. Požadujeme demokracii.
2. Pro EU trh je vice než člověk. Pro nás je člověk nad trhem.
3. EU chce diktovat podmínky trhu práce. Jsme pro svobodné vyjednávání na trhu práce.
4. EU ničí životní prostředí. Jsme pro environmentální priority.
5. EU znamená obchod podle podmínek bohatých. Jsme pro vzájemně prospěšný obchod.
6. EU diktuje své podmínky kandidátským zemím. Jsme pro svobodu jednání pro kandidátské země.
7. EU chce vytvořit novou vojenskou velmoc. Jsme proti systému velmocí.
8. EU na cestě k vytvoření policejního státu, dohlížitele. Jsme pro posílení lidských práv.
9. Jsme proti euru v zájmu národní suverenity.
10. EU je nacionalismem regionálního, evropského měřítka.

Věříme: Svět nepovažujeme za klín proti EU. Venku, za jejími hranicemi, je celá obrovská planeta.

Přeložil: Jiří Málek, SPED

Text vydáváme ve spolupráci se Společností pro evropský dialog.

Vysvětlivky

[1] Strana Enhedslisten (jednotná kandidátka), rudo-zelená aliance, byla jako koalice založena v roce 1989 třemi stranami: levicoví socialisté, komunistická strana Dánska a Trockistická socialistická dělnická strana. Později byla koalice transformována na politickou stranu s individuálním členstvím. Dnes má v dánském parlamentu 14 mandátů (v parlamentu  je 179 míst)

[2] Existují registrované a neregistrované lobbistické organizace. V roce 2011 se jednalo o 8,3 tisíc organizací, mezi nimi i Gazprom a Lukoil

[3] Podle amerického liberálního ekonoma z konce 19. století Henry George. Je pro soukromé vlastnictví, ale ne pro vlastnění přírodních zdrojů, včetně pozemků. Příjmy z pracovního poměru by podle jeho názoru měly jít do společnosti, včetně nájmu z pozemků.