O právním a politickém pozadí dramatického zvratu ve sporech o pohraniční bariéru mezi Spojenými státy a Mexikem píše nás severoamerický spolupracovník Stanislav Perkner.

Pro většinu Američanů byl uplynulý víkend vítanou příležitostí k odpočinku. K sobotě a neděli tentokrát přibyl federální státní svátek zvaný Den prezidentů, připomínající narozeniny prvního z nich – George Washingtona. Z hlediska politického dění však začal tento třídenní víkend už v pátek dopoledne, kdy současný prezident svolal novináře do Růžové zahrady Bílého domu, aby vyhlásil „stav národního ohrožení“ (česky také stav nouze).

Zatímco George Washington nabádal národ k jednotě a důrazně varoval před extrémním partajnictvím, současné spory mezi částí zákonodárců (Kongresem) a hlavou výkonné moci (prezidentem) federální vládu téměř paralyzují. Spory násobí fakt, že od loňských podzimních voleb ovládá Sněmovnu reprezentantů Demokratická strana, zatímco horní komora Kongresu – Senát – je nadále v rukou republikánů, z nichž většina se chová loajálně vůči prezidentovi.

Jak vidí situaci na mexické hranici prezident?

Hned v úvodním odstavci argumentuje Trumpova páteční Proklamace „stavem národního ohrožení týkajícího se jižní hranice Spojených států“. Prezident označuje tamní situaci za krizovou jak z hlediska zabezpečení hranice, tak z pohledu humanitárního. Tato situace „ohrožuje stěžejní zájmy celostátní bezpečnosti a představuje stav národního ohrožení“. Na podporu tohoto tvrzení prezident mj. uvádí, že hranice s Mexikem je „hlavní vstupní branou pro zločince, gangstery a zakázaná narkotika“. V uplynulých letech navíc prudce vzrůstá počet rodin vstupujících do USA anebo se o to pokoušejících. Přitom je „nemožné skýtat prostory k zajištění mnoha z nich po dobu zákonného projednávání jejich vyhoštění,“ uvádí se v Proklamaci. „Pokud nejsou tito cizinci zajištěni, jsou často propouštěni k pobytu na území Spojených států. To je na překážku jejich vyhoštění, neboť ignorují výzvy k oficiálnímu projednávání jejich případů a  příkazy k opuštění země. Často je složité zjistit jejich místo pobytu. S ohledem na závažnost současného stavu ohrožení, je nezbytné nasadit dodatečné ozbrojené síly k řešení této krize,“ konstatuje se v Trumpově Proklamaci z 15. února.

Jak vidí Trumpovu Proklamaci právníci

Podle prvního článku Ústavy Spojených států má Kongres – nikoli prezident – za povinnost rozhodovat o státních financích: „Peníze mohou být vydány ze státní pokladny pouze na základě povolení stanoveného zákonem”.  Právě proto se Trump rozhodl vyhlásit “stav národního ohrožení”, který by mu umožnil získat dodatečné prostředky na ochranu jižní hranice, včetně jeho “zdi”, z alternativních zdrojů – bez výslovného kongresového souhlasu.

Právních experti soudí, že Proklamace by mohla využít zejména dvou federálních zákonů:

• První z nich umožňuje příslušnému ministerstvu uvolnit armádní pracovní síly a ostatní zdroje pro výstavbu projektů, které jsou “nezbytné pro obranu státu” (33 U.S. Code § 2293 – Reprogramming during national emergencies).
• Druhý zákon, jehož aplikace přichází v úvahu, ukládá ministrovi obrany za “stavu ohrožení” zahájit vojenské stavební projekty nezbytné pro podporu ozbrojených sil USA, a to bez ohledu na to, zda jsou “zákonně autorizovány” (10 U.S. Code § 2808 – Construction authority in the event of a declaration of war or national emergency).

Dodejme, že uplatnění obou těchto zákonů je podmíněno vyhlášením “stavu národního ohrožení”, vyžadujícího nasazení ozbrojených sil, jak ustanovuje Zákon o stavech národního ohrožení z roku 1976. Pokud jde o pravomoci hlavy státu, tento zákon neobsahuje žádná výslovná omezení, pokud jde o specifický podnět vedoucí k vyhlášení tohoto stavu. Zákon implicitně předpokládá, že prezidentova proklamace se bude vždy opírat o explicitní důkazy reálného ohrožení, zdůvodňující nasazení ozbrojených sil.

Co soudí prezidentovi odpůrci?

Ihned po pátečním vyhlášení stavu ohrožení se vyrojily argumenty oslabující prezidentova tvrzení o akutním nebezpečí. Podle oficiálních údajů, pocházejících z federálních zdrojů, počet nezákonných přechodů jižní hranice už po několik desetiletí klesá. Ochrana hranice s Mexikem se tradičně zaměřuje na jednotlivce, především svobodné muže. Současný příliv rodin zastihuje pohraniční orgány nepřipravené. Veřejnost kritizuje hlavně oddělování emigrantských dětí od jejich rodičů, z nichž většina legálně žádá o poskytnutí azylu ve Spojených státech. Ani obecné tvrzení, že přistěhovalci zvyšují zločinnost neobstojí ve světle vládních statistik. Pohraniční obranná zeď by dle všeho omezila pašování nelegálních drog a osob za účelem prostituce: 80 až 90 procent heroinu, kokainu, methamphetamine a fentanylu je však zabavováno na oficiálních hraničních přechodech.

Při páteční tiskové konferenci prezident zdůraznil, že jeho Proklamace nepředstavuje žádný precedent oslabující vztahy mezi ním a zákonodárci. Pravdou je, že přechozí hlavy státu vyhlásily od roku 1978 “stav národního ohrožení” osmapadesátkrát. Třicet z těchto proklamací je podnes platných. Trumpova páteční Proklamace se však odlišuje tím, že se týká především vnitropolitické situace a vyžaduje finanční zdroje bez kongresového souhlasu. Předchozí prezidenti reagovali na zahraničně politické problémy – např. finančních operace Tálibánu, dovoz diamantů ze Sierra Leone nebo sankce proti severokorejské vládě.

Co na to Kongres?

Kongres má možnost anulovat Trumpovu Proklamaci dvěma způsoby: buď “společnou rezolucí”, která by ovšem nakonec vyžadovala prezidentův podpis, anebo “většinovou volbou”, kdy by alespoň dvě třetiny v obou komorách Kongresu Proklamaci zrušily; pouze taková volba by zablokovala prezidentovo veto.

Republikáni v Senátu, kde mají většinu, nejsou v náhledu na Trumpovu Proklamaci jednotní. Jedním z nemnoha, kteří si dovolují prezidentovi oponovat, je senátor Lamar Alexander: Trumpova Proklamace o stavu národního ohrožení “není v souladu s Ústavou. Po skončení Americké revoluce proti britskému panovníkovi se Washington a další zakladatelé našeho státu záměrně rozhodli nevybavit prezidenta daňovou mocí s právem nakládat s financemi volně podle jeho vůle”.

V pozadí vyslovených i nevyslovených pochybností o Trumpovu radikálním odklonu od ústavních principů a tradic je republikánská obava, že by budoucí demokratický prezident mohl zvolit podobný krok v jejich neprospěch.

Jak dál?

Okamžitě po podpisu páteční Proklamace se vyrojily předem připravené soudní žaloby. Jednu z prvních podalo Americké sdružení pro občanské svobody.  Žaluje prezidenta, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo pro vnitrostátní bezpečnost a další vládní instituce za porušování Federálního přistěhovaleckého zákona. Žaloby hodlá podat také několik států, v jejichž čele stojí demokratičtí guvernéři. Trump tuto soudní ofenzívu předvídá. Doufá však, že mu Nejvyšší soud USA dá nakonec zapravdu.

Stupňují se také politické tlaky vedené demokratickým vedení Sněmovny reprezentantů a podporované demokratickou menšinou v Senátu. Nancy Pelosiová a Chuck Schumer vydali o víkendu společné prohlášení, v němž mimo jiné zdůrazňují, že “Kongres bude bránit svou ústavní moc na své vlastní půdě, před federálními soudy i před soudem veřejného mínění, a to za využití všech dostupných prostředků”.