Monetární politika jednom zhoršila setrvalou stagnaci, což je důvodem, proč je potřeba začít s jinými, fiskálními alternativami.
Martin Wolf píše pro Financial Times, že potřebujeme fiskální alternativy. Monetární politika jen zhoršila setrvalou stagnaci.
Proč jsou úrokové sazby tak nízké, ptá se Wolf na začátku. Je to nějak spojeno s teorií setrvalé stagnace? A co nám tak nízké sazby říkají o efektivitě monetární politiky, až udeří další recese? Jsou to důležité otázky v makroekonomii: co můžeme udělat, aby byla monetární politika efektivnější, nebo jakou jinou politiku navrhnout?
Wolf představuje analýzu Lawrence Summerse (který hypotézu setrvalé stagnace oživil v roce 2015) a Lukasze Rachela.
Došlo k dramatickému poklesu reálné úrokové míry u bezpečných aktiv. V 80. letech to byly 4 %, dneska je to nula. A změny v preferencích tuto změnu nevysvětlují.
Tento pokles odráží stejný propad u tzv. neutrální či rovnovážné míry, tedy takové, kdy se poptávka a nabídka střetávají.
Nejsou to vlády, kdo způsobuje tuto slabost. Naopak, jejich výdaje a další vedly k tomu, že dlouhodobá rovnovážná reálná úroková míra šla nahoru. Jen samy změny v soukromém sektoru by způsobily pád o sedm procentních bodů v té rovnovážné míře. Určitě faktorům, které pohánějí ten pád, patří demografické stárnutí, pokles produktivity práce, nerovnost, klesající konkurence a pokles cen investičních statků.
Autoři proto docházejí k závěru, že jejich hypotéza o setrvalé stagnaci ve vyspělých zemích je dosti důvěryhodná. Spojují ji s chronicky slabou poptávkou vzhledem k potenciálnímu výstupu. Dochází k závěru, že růst před finanční krizí byl dosažen jen „díky“ bublinám, krátkodobě záporným úrokovým sazbám a neudržitelnému půjčování periferii.
Wolf dále „spekuluje“, pokud dojde k recesi, inflace bude mezi nulou a dvěma procenty, reálné úrokové sazby na nule, pak by to chtělo záporné nominální sazby někde kolem mínus pěti procent. Což by jaksi bylo technicky, politicky apod. poněkud těžké, ironicky píše Wolf.
Analýza tedy ukazuje, že centrální banky „netvoří“ nízké úrokové sazby, ale spíše „dodávají“ ekonomice ty nízké sazby, které potřebuje. Jsou i jiné názory, představuje Wolf myšlenkový kvas. Analýza z Banky pro mezinárodní platby tvrdí opak – tedy, že to jsou centrální banky, kdo vytváří úrokové sazby, a to i v dlouhodobém horizontu.
Vypadá to divně, ale je potřeba se zamyslet nad tím, nabádá Wolf, že úrokové sazby jsou hrozně důležité pro úvěrové cykly. Takhle taky monetární politika normálně funguje.
Jenže předkrizová monetární politika vyvolala opak: deflační dluh, který nad ekonomikou visí – ta „rozvahová deflace“. A to stlačuje dál reálné a nominální sazby. Finanční mechanismus, který měl setrvalou stagnaci vyřešit, ji místo toho zesiluje.
Potřebujeme více nástrojů, zakončuje Wolf. Nabízí se fiskální politika. Když je soukromá poptávka slabá, pak musí zakročit vláda. A dlouhodobě nízké úrokové sazby znamenají, že deficity jsou více udržitelné. A není to pravda jen nyní, ona to byla pravda i v minulosti. Wolf odkazuje na novou studii Oliviera Blancharda, který byl hlavní ekonomem u MMF.
Jistě je na místě otázka, jak produktivně tyto deficity využít. Když nechce investovat soukromý sektor, pak investuje ten vládní. Může ale i ovlivnit pobídky pro soukromé investování. Je potřeba masivně investovat do energetiky, nabádá Wolf a spojení vlády a soukromého sektoru může být přínosné.
Důvěryhodnost hypotézy o setrvalé stagnaci a naše zkušenosti s dopady monetární politiky ukazují, že jsme v důvěře vůči centrálním bankám zašli moc daleko. Ty nemohou zvládnout setrvalou stagnaci. Naopak, dlouhodobě problém zhoršují. Potřebujeme jiné nástroje a na řadě je fiskální politika.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.