V průběhu uplynulých týdnů zostřil americký prezident svou kritiku některých masových médií. Náš severoamerický spolupracovník Stanislav Perkner se zamýšlí nad tímto jevem jak v současných, tak historických souvislostech.

Je dobře známo, že někteří novináři anebo celé redakce leží Trumpovi v žaludku od prvních hodin jeho prezidentské kandidatury: např. v předvolebním období je kritizoval v devíti procentech svých tweetů; tento údaj vzrostl na jedenáct procent v průběhu prvního dvouletí po volbách. K všeobjímající nálepce „fake news“ přibylo označování kritických médií za „opoziční stranu“.

Loni v únoru k tomu prezident přidal varovně vyznívající výraz „nepřátelé lidu“. Dlužno dodat, že den předtím jeho politický tým uveřejnil dotazník (Mainstream Media Accountability Survey) a vyzýval jeho příznivce, aby se osobně připojovali k boji proti mediálním útokům a lžím. Podle prezidentových slov z téhož měsíce, tato média „nereprezentují americký lid, a nikdy nebudou… Něco s tím budeme muset udělat“. V roce 2017 se objevili „nepřátelé lidu“ pouze ve čtyřech prezidentových tweetech; v průběhu loňska jedenadvacetkrát.

CNN jako nepřítel lidu?

Loni v srpnu se po dlouhém váhání washingtonští senátoři, včetně republikánské většiny, rozhoupali k nečekanému gestu: jednomyslně schválili třívětou rezoluci, v níž se „konstatuje, že masové sdělovací prostředky nejsou nepřítelem lidu“. Dokument „znovupotvrzuje jejich životnou a nezastupitelnou úlohu při informování voličstva, odhalování pravdy, kontroly státní moci, celonárodní názorové výměny a prosazování demokratických zásad a svobod“. V závěrečné větě senátoři „odsuzují útoky na svobodné sdělovací prostředky a vyjadřují názor, že útoky na mediální svobodu a oslabování jejich důvěryhodnosti dlužno posuzovat jako útoky na demokratické instituce Spojených států“.  Dodejme, že tento typ „jednoduché rezoluce“ (simple resolution) se používá k vyjádření nezávazného senátního stanoviska.

Tento symbolický dokument ovšem nic nezměnil. Snad i proto reagoval před několika týdny demokratický člen Sněmovny reprezentantů a předseda Výboru pro zpravodajské služby Adam Schiff na neochotu republikánských zákonodárců Otevřeným dopisem, adresovaným právě jim. Dopis uveřejnil deník The Washington Post, častý cíl prezidentových verbálních útoků, 21. února: „Naše země je nebezpečně rozdělená. Celonárodní debata zhrubla, je plná jedu. Kongres paralyzují nejednota a neschopnost akce… Naši nejbližší spojenci nabývají přesvědčení, že Spojené státy nelze nadále považovat za vůdčího zastánce liberální demokracie nebo světového řádu, který jsme vybudovali… Když prezident zaútočil na masové sdělovací prostředky jako na nepřátele lidu, neodhodlali jste se k ráznému činu… Čas tichého nesouhlasu vypršel. Musíte se ozvat“.

„Prezident média miluje i nenávidí“

Podle názoru Petra Bakera, vedoucího zpravodaje The New York Times, dlouhodobě akreditovaného v Bílém domě, „Trump si přeje být v blízkém spojení s novináři. Lze říci, že média miluje i nenávidí současně… Jako zpravodaj pamatuji čtyři prezidenty, včetně toho současného. Také Nixonovi lezli novináři často krkem. Zní to paradoxně, ale k Trumpovi mám častější přístup než k jeho předchůdcům,“ zdůrazňuje Baker. Na jedné straně Trump častuje Timesy nadávkami – podobně jako The Washington Post, CNN, MSNBC a další média – na straně druhé však pořádá pro tento vlivný deník tiskové konference v Oválné pracovně.

Naposledy to bylo 31. ledna, kdy strávil nečekaně dlouhých 85 minutes právě s Petrem Bakerem a jeho kolegyní Maggie Habermanovou, proslulou ostrou kritikou trumpismu, za doprovodu vydavatele listu A. G. Sulzbergera.

V průběhu debaty, přeplněné nedokončenými větami a tematickými odbočkami, nakonec došlo i na Trumpovo častování amerických médií, včetně Timesů, přízviskem „nepřátelé lidu“. Nevděčné úlohy obhájce sdělovacích prostředků v liberálně demokratické společnosti se ujal vydavatel Sulzberger.

„Dovolte mi vrátit se k otázce Vaší anti-mediální rétoriky – lživá publicistika, nepřátelé lidu. Jak už jsem připomněl při našem předchozím setkání, tyto výroky nejen naši společnost rozdělují, ale jsou potenciálně nebezpečné… Poukázal jsem i na možné důsledky. Obávám se, že na moje slova dochází. Ve světě se množí nevídané útoky na novináře, výhružky, cenzura, věznění, a dokonce vraždy… Od svých zahraničních kolegů… slyším, že vaše osobní rétorika vytváří klima, v němž diktátoři a tyrani zneužívají vašich slov při potlačování mediální svobody… Jste si prosím vědom těchto dalekosáhlých důsledků?“

Ve své odpovědi prezident mj. zdůraznil „škodlivost zavádějícího zpravodajství“.  Zároveň však označil sám sebe za „oběť“. Poukázal na kritickou publicistiku přítomného Petra Bakera.  Ocenil jeho talent a zkušenosti, nicméně zdůraznil, že „v uplynulých měsících o něm píše velmi negativně; udivuje mě to – jsem přesvědčen, že odvádím vynikající práci… Přál bych si, aby se to ocenilo. Např. Fox News se ke mně chová povětšinou férově… Oprávněné mediální kritice jsem se nikdy nevyhýbal – musí ale být založená na pravdě… Každý ví, že The New York Times se ke mně chová neuvěřitelně kriticky, dokonce hůř než The Washington Post. Věřím, že tím ztrácíte na důvěryhodnosti. Zasloužím si lepší přístup,“ uzavřel debatu o svobodě tisku prezident.

New York Times v. Sullivan: přehodnotí Nejvyšší soud USA své rozhodnutí o ochraně osobní cti z roku 1964?

Tento týden vyšla v New Yorku pozoruhodná kniha Davida M. McCrawa, jednoho z právních poradců působících v redakci The New York Times (Truth in Our Times: Inside the Fight for Press Freedom in the Age of Alternative Facts). Autor v předmluvě poukazuje na fakt, že současný „prezident požaduje změnu zákonů, která by omezila uplatnění Prvního dodatku k Americké ústavě, a zároveň kritizuje média jako nepřátele lidu“.

Názor podporující prezidentův požadavek na revizi právní ochrany proti nactiutrhání (libel a slander) vyjádřil koncem února člen Nejvyššího soudu USA Clarence Thomas. Kritizoval rozhodnutí Nejvyššího soudu v proslulém případu New York Times v. Sullivan, který v roce 1964 – uprostřed celonárodní kampaně za občanská práva – rozhodl, že tzv. veřejné politické osobnosti (public officials) musejí prokázat, že údajně urážlivá publicita se nezakládá na faktech, a zároveň „záměrně a hrubě porušuje zásady pravdivosti“. Podle krajně konzervativního Thomasova názoru, „toto rozhodnutí a rozhodnutí následná, která omezují právo na ochranu cti i v případech dalších populárních osobností [public figures – umělců, sportovců ap.], byla  motivována politicky“.

Nahlédnutí do učebnice dějepisu: kdo byli “nepřátelé lidu”

Politicky a právně vágní obrat „nepřítel lidu“ (hostis) znali už v antickém Římě; Senát tak v roce 68 ocejchoval císaře Nerona, aby mohl být odsouzen k smrti. Historie však nabízí mnohé další příklady.

Za Velké francouzské revoluce tak Robespierrovi jakobíni označovali své odpůrce, kteří byli od roku 1794 vystaveni urychleným procesům před Revolučním tribunálem. Upustilo se od předběžného výslechu a obžalovaný se hájil sám, bez právního zástupce. Rozsudek? Buď smrt, anebo zproštění viny. Zákon o nepřátelích lidu považoval za hrdelní zločin mj. „šíření falešných zpráv s cílem rozdělovat nebo zneklidňovat veřejnost“.

Jiný příklad – za mnohé jiné: V bývalém Sovětském svazu se za nepřátele lidu považovali skuteční i imaginární nepřátelé a kritici režimu. Jak prohlásil v tajném projevu na XX. sjezdu KSSS Nikita S. Chruščov, „obrat nepřítel lidu byl specificky zaveden za účelem fyzické likvidace těchto lidí“ za vlády Josefa V. Stalina. V roce 1956 Chruščov soudil, že tento obrat „vylučoval možnost jakékoli ideologické diskuse“. Jeho prapravnučka Nina Chruščovová, profesorka mezinárodních vztahů na newyorské Nové škole, v nedávném rozhovoru s Timesy uvedla, že její předek sice „používal sovětské slogany a ideologické fráze, nicméně se pokoušel vyhýbat zobecňujícím odsudkům celých vrstev sovětské společnosti“.

Také Mao Ce-tung se oháněl kritikou nepřátel lidu; např. v roce 1964 prohlásil, že „americký imperialismus je nejkrutějším nepřítelem lidu v celosvětovém měřítku“.