Do předvolebního klání o prezidentské křeslo se zatím přihlásily dvě desítky demokratů. Nad vyhlídkami některých z nich se zamýšlí nás severoamerický spolupracovník Stanislav Perkner.
Před 33 lety jsem trávil své první léto ve Spojených státech, prozatím jen jako hostující profesor ze socialistického Československa. Jednoho dne mi v čítárně Indianské univerzity laskavá knihovnice Marta Johnsonová, původem ze Smíchova, doručila čerstvé vydání „Listů – časopisu socialistické opozice“, vydávaných Jiřím Pelikánem v Římě.
Pro mě jako občana ČSSR to bylo zakazované emigrantské ovoce, které jsem si vychutnával od první do poslední řádky. Mezi příspěvky od Františka Goldstückera, Václava Havla, Bohumila Hrabala, Pavla Kohouta, Lenky Procházkové, Ivana Svitáka, Ludvíka Vaculíka a dalších proskribovaných autorů mě zaujal rozhovor A. J. Liehma s exilovým spisovatelem Josefem Škvoreckým (1924-2012). Došlo i na bilanci 17 let, která autor Zbabělců a Tankového praporu strávil povětšinou v Torontu.
Škvorecký: Nikdy jsem si moc nedefinoval pojem socialismus. Dnes se mi zdá, že nejlepší je smíšený režim, takový typ sociálního státu jako třeba Kanada. Na socialismu je nejlepší to, že člověka zajistí pro případ nemoci, neschopnosti, stáří a tak. Ale to tu [v Kanadě] všechno je, včetně půjček na univerzitní vzdělání, a bez numeru clausu. Neslyšel jsem například, že by někdo nemohl studovat na univerzitě ze sociálních důvodů… Kanadský systém už dávno není čítankový kapitalismus, kde je člověk člověku vlkem“… Proti čemu jsem rozhodně, to je jakákoli forma diktatury.
Pete Buttigieg věří v demokratický kapitalismus
Škvoreckého slova by dobře zapadla do dnešních diskusí o budoucnosti americké Demokratické strany. Před dvěma týdny se do předvolebního klání přihlásil její zatím nejmladší kandidát – Pete Buttigieg, sedmatřicetiletý starosta města South Bend v Indianě. Když prezident Trump ve svém únorovém projevu o Stavu unie zdůraznil, že „Amerika se nikdy nestane socialistickou zemí“, Buttigieg na toto prezidentovo varování, předznamenávající zásadní ideologický střet v prezidentské kampani, reagoval skepticky: „Prezident se uchyluje k rétorické strategii, která mohla být účinná před nějakými 50 lety – za jeho mládí. Dnes už není slovo socialismus koncem debaty; je spíš jejím začátkem. S prostým prohlášením, že něčí politická myšlenka je socialistická, debatu nezatrhneš, jako tomu bývalo kdysi. Mladší lidé se budou dotazovat, zda je ta myšlenka dobrá nebo ne. Od časů studené války ztratil pojem socialismus svou odstrašující váhu. Jak víme, kapitalismus mnohé zklamal,“ soudí Buttigieg. V jeho vystoupeních se proto objevuje obrat „demokratický kapitalismus“, který ovšem mnoha na levici zní jako oxymóron.
V rozhovoru pro CNN Buttigieg této námitce oponoval: „Je snadné nalézt současné příklady kapitalismu negujícího demokracii, např. Rusko. A kapitalismus bez demokracie vede k politickému trafikantství a rodinkaření (cronyism), a nakonec k oligarchii. Zdravý a spravedlivý kapitalistický systém potřebuje důslednou vládu zákona“.
Buttigieg zdůrazňuje, že on sám nevidí základní problém dnešní Ameriky v souboji mezi socialismem a kapitalismem. Pozoruje však napětí mezi kapitalismem a demokracií; „postavit se čelem k tomuto dilematu je největší problém dnešní Ameriky“.
Bernie Sanders vytrvale obhajuje demokratický socialismus
Přestože se pole demokratických uchazečů o prezidentskou nominaci stále rozrůstá, vzájemné politické útoky jsou zatím ojedinělé. Od minulého týdne se však rýsuje konflikt mezi celoživotním demokratickým socialistou Bernie Sandersem a o generaci mladším Buttigiegem, který soudí, že vágní pojem socialismus odradí mnoho potenciálních voličů od demokratické volby. Mladý starosta zdůrazňuje, že před posledními prezidentskými volbami byli voliči zralí k „rozboření systému – proto byli ochotni přiklánět se ke krajnostem; buď Bernie nebo Donald. A proto jsme my demokraté splakali v roce 2016 nad výdělkem“. Buttigieg uznává, že Sandersovy levicové argumenty mnohé voliče zdravě provokovaly. „Byly nové a odvážné“. Mezitím se ovšem veřejné mínění posunulo. Populistické názory demokratického socialisty ztratily na síle. Buttigieg se navíc vyjádřil pochybovačně o nadějích bezmála osmdesátiletého Sanderse ve všeobecných volbách na podzim příštího roku.
Před dvěma týdny se Sanders srdnatě vypravil do jámy lvové: přijal pozvání k hodinové besedě s redaktory televizního kanálu Fox News, neoficiálnímu orgánu Trumpova Bílého domu. Pořad se vysílal z pensylvánského města Bethlehem, kde Trump získal v roce 2016 nepatrný náskok díky voličům ohroženými globalizací a automatizací, vleklým hospodářským úpadkem a odlivem obyvatel. Veřejná beseda se symbolicky přenášela z neužívané ocelárenské haly. Jak se dalo čekat, jedna z otázek se týkala „nebezpečného příklonu několika demokratických kandidátů k socialismu“. I tentokrát se Sanders uchýlil k svému často opakovanému tvrzení, že cílem „demokratického socialismu je zformování vlády, hospodářství a společnosti, které slouží všem, nejen nejbohatšímu jednomu procentu populace“.
Ostatně už v roce 2006 Sanders prohlásil, že pokud jde o „socialismus, můžeme se v mnohém poučit od egalitárních Skandinávců…Ve Finsku, Norsku a Dánsku se téměř vypořádali s chudobou. Zdravotní péče je tam občanským právem. Každý má přístup k univerzitnímu vzdělání bez ohledu na příjem“.
Zůstanou demokraté stranou mírného pokroku v mezích zákona?
Prozatím poslední ze dvou desítek demokratických uchazečů o prezidentské křeslo je 67letý Joe Biden, bývalý viceprezident, který oficiálně odstartoval svou kampaň minulý čtvrtek (25. 4.).
Na rozdíl od svých rivalů se snaží vyhýbat ideologickým definicím. Prohlašuje se za „obamovsko-bidenovského demokrata“ – muže středu hlásajícího návrat k stabilitě a normálu (No Drama Obama). Průzkumy veřejného mínění setrvale potvrzují Bidenovu popularitu mezi příznivci Demokratické strany, nikoli však mezi mladými. Naprostá většina dotazovaných zná jeho jméno a vyjadřuje se o něm pozitivně. Zdá se, že kandidát Biden nehodlá prozatím zásadně reagovat na generační změny spojené s nástupem levicově orientovaných mileniálů a sílící vliv etnických menšin.
Bývalý viceprezident a celoživotní kongresman kandiduje jako principiální odpůrce trumpismu. Snad proto se v prvních dnech své kampaně nehlásí k reformním návrhům senátorů Bernieho Sanderse, Elizabethy Warrenové, Kamaly Harrisové nebo Cory Bookera na zavedení všeobecného nemocenského pojištění, bezplatného studia na státních univerzitách ap. V krátkém videu ohlašujícím prezidentskou kandidaturu použil Biden šestnáctkrát zájmeno „my”“ – prezentoval se jako součást americké komunity. „Teď nám jde o duši národa. Základní hodnoty, naše postavení ve světě, naše demokracie, vše co činí Ameriku Amerikou je teď ohroženo. Proto jsem se rozhodl kandidovat“. Jak soudí komentátor David Brooks, Biden – na rozdíl od Trumpa – „nabízí obnovu tradičních hodnot, jež Ameriku stmelují“, nikoli rozdělují.
Stiglitzova alternativa: progresívní kapitalismus
Zatímco výše zmínění předvolební kandidáti – od třicátníka Buttigiega po sedmdesátníky Sanderse a Bidena – se v těchto dnech vyjadřují především k specifickým otázkám současné americké reality, o slovo do diskuse se v těchto dnech hlásí profesor Kolumbijské university Joseph E. Stiglitz (*1943), někdejší hlavní ekonom Světové banky a nositel Nobelovy ceny (2001), s komplexnějším, globálním a historizujícím pohledem. Minulý týden vyšla jeho výborně načasovaná kniha Lidé, moc a zisky: progresívní kapitalismus v časech nesvárů. Nikoli náhodou připomíná obálka knihy s motivem zaťaté pěsti politický pamflet. (Čeští a slovenští čtenáři znají překlady Stiglitzových předchozích prací – Ekonomie veřejného sektoru, Jiná cesta k trhu a Euro.)
V rozhovoru pro newyorské Timesy Stiglitz vysvětluje, že se rozhodl pro nezvyklý termín „progresívní kapitalismus“, aby předešel instinktivně záporné reakci americké veřejnosti vůči slovu „socialismus“. Podle jeho soudu podloženého léty výzkumu musí tržní ekonomiku provázet přiměřená státní regulace. Konzervativní darwinistické pojetí amerického kapitalismu jako laissez faire je mýtus. Stiglitz v témže rozhovoru upozorňuje, že Sanders a Alexandria Ocasio-Cortezová jako demokratičtí socialisté nehorují pro „společenské vlastnictví výrobních prostředků“. Ve skutečnosti jim jde o „společenskou smlouvu“ zajišťující zdravotní péči, vzdělání a sociální služby – důstojné životní podmínky, jak o to tradičně usilují evropští sociální demokraté. Dodejme, že Stiglitz užívá osvícenský pojem „společenská smlouva“ (social contract – Hobbes, Locke a Rousseau) v politologickém smyslu, kdy stát a občan uznávají nepsaná pravidla vzájemně prospěšné součinnosti.
„Trh musí sloužit společenskému rozvoji,“ zdůrazňuje Stiglitz. „Navzdory dnešní nízké nezaměstnanosti, nejnižší od konce 60. let, americké hospodářství občany zrazuje. V uplynulých 30 letech příjmy zhruba 90 procent obyvatelstva stagnují anebo klesají. V porovnání s ostatními rozvinutými zeměmi trpí Spojené státy nejvyšším stupněm sociální nerovnosti, a navíc skýtají nedostatečné příležitosti mladým; jejich životní vyhlídky se do značné míry odvozují od příjmů a vzdělání rodičů“.
I ve své nejnovější knize kritizuje Stiglitz reaganomiku. Namísto aby hospodářství oživila, zpomaluje růst a inovační energii. Příliš mnoho amerických politiků přehlíží průkazný fakt, že „pravým zdrojem národního bohatství je lidská tvořivost spojená s inovačním potenciálem“. Sociální nerovnost navíc plodí „zkorumpovaný politický systém,“ argumentuje Stiglitz.
„Progresívní kapitalismus se zakládá na nové společenské smlouvě mezi voliči a jejich zvolenými zástupci, mezi zaměstnanci a podniky, majetnými a nemajetnými, zaměstnanými a polo- nebo nezaměstnanými… Naplňování takové společenské smlouvy napomůže oživit americkou střední třídu,“ předvídá Stiglitz.
Rozhodnou volby mileniálové?
Rozhořívající se spory o ideologickém směřování Demokratické strany pod tlakem trumpismu mají nejen politicko-filozofický rozměr. Už teď, nějakých 16 měsíců před prezidentskými volbami, se rýsuje i rozměr generační.
Připomeňme, že někdejší generace pražského jara, vedená intelektuály a studenty, k nimiž patřili také Josef Škvorecký s A.J. Liehmem, se se před půlstoletím zapálila pro slogan o „socialismu s lidskou tváří“. I tehdy se ekonomové, v čele s Otou Šikem, dohadovali o nové terminologii – o tzv. třetí cestě, humánní hospodářské demokracii aj.; po porážce tehdejších ideálů zbyl však jen „reálný socialismus“ normalizačního dvacetiletí.
Americké republikány v čele s prezidentem musí znepokojovat, že téměř 60 procent mladých ve věku 18-24 let se prohlašuje za demokraty, zatímco pouhá třetina straní republikánům (Pew Research Center). V roce 2016, kdy Trump porazil Hillary Clintonovou, byli mileniálové – narození v patnáctiletí po roce 1980 – novou voličskou skupinou. Na rozdíl od nejmladší Generace Z si mileniálové ještě pamatují předinternetové časy. Velmi početná generace jejich následovníků bude nejlépe informovanou skupinou v dějinách země, a navíc etnicky nejrůznorodější. Je příznačné, že např. nejmladší členka Kongresu Alexandria Ocasio-Cortezová pochází z newyorského volebního okrsku, v němž žije zhruba 50 procent Hispánců.
Dokáží demokraté těžit z této generační a etnické energie? Bude jejich politická vize motivovat mladé voliče k dostatečně vysoké účasti – ať to bude demokratický socialismus či kapitalismus, progresívní kapitalismus nebo jim podobný -ismus? Souhlasili by s českým exilovým autorem Škvoreckým – výmluvným oponentem reálného socialismu, že nejlepší je model “sociálního státu” jako třeba ten kanadský?
Ilustrační foto: Autor – IowaPolitics.com – DSCN0762, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=68614273