Rozhovor: Sociologa Olega Suši jsme se ptali na nové enviromentální hnutí, vztah politiky a byznysu k ekologii i na to, jak velké ekologické krizi vlastně čelíme.
!Argument: Sociálním aspektům ekologické krize se věnujete přes dvacet a téma sledujete. Co se změnilo od první zprávy Římského klubu „Meze růstu“ z roku 1972, kdy se téma začalo nastolovat?
Oleg Suša: Zpráva Římského klubu odrážela náladu konce 60. let v západních společnostech USA nevyjímaje. Náladu, která byla ovlivňována protestními hnutími zdola. Občanská společnost se tehdy poprvé výrazně profilovala v opozici k systému a konvenční politice. Tato hnutí nacházela bílá místa v oficiálním diskurzu, která se týkal vymezování sociálních problémů této doby. V USA to byly například ve velké míře otázky rasové nerovnosti. Protesty, proti této nerovnosti vedly nakonec k řadě progresivních změn v oblasti například zrovnoprávnění volební účasti, podpory vzdělávání apod. Právě v 60. letech se ve Spojených státech také zradikalizovaly původně ochranářské tradice péče o životní prostředí a živou přírodu. Na americkou tradici, která vedla k vzniku mnoha ochranných rezervací divoké přírody, se nyní napojil protest proti chemické a technologické devastaci podmínek života urbanizované Ameriky (sociolog Theodore Rozsak psal o „Wastelandu“ průmyslového a spotřebního odpadu a betonové pouště urbanizovaných systémů požírajících přírodní prostor). Hnutí za životní prostřední (enviromentální hnutí) vycházelo z romantických reakcí a navazovalo na tradici protestu proti průmyslové civilizaci v 19. století,. ve 20. století se spojilo s protiválečnými protesty, zejména po několika etapách zostřování studené války v Evropě. V Británii a v Německu se tak spojilo mírové hnutí či hnutí proti válce s ochranou přírody. Tato atmosféra motivovala podnikatelské kruhy a manažery velkých mezinárodních korporací, kteří se sdružovali od roku 1972 ve společenství Římského klubu, který proklamoval globální odpovědnost. V tomto případě byl problém životního prostředí chápán pouze technokraticky. To znamená, že pokud někteří hovořili o ekologické krizi, tak druzí (zejména manažeři) mluvili o hrozícím nedostatku zdrojů. Bylo to pochopitelné: zastupovali zájmy průmyslové velkovýroby, obchodu a šíření konzumerismu. Rostoucí spotřeba nesená jak rozvojem průmyslu a přesuny produkce do rozvíjejících se zemí, tak šířením vzorců konzumerismu, začala přinášet globální důsledky a rizika. Rubem blahobytu a úspěchů industrializace jsou devastace a znečištění půdy, vody a ovzduší a kumulace těchto devastací.
Ve studii o mezích růstu se pokusilo několik odborníků systémové analýzy o modelování budoucích procesů, například: možného nedostatku vody, negativních důsledků znečištění půdy, ovzduší a oceánů, negativní dopady nedostatků potravin a vyčerpání surovinových zdrojů planety. Modelování spočívalo v několika scénářích budoucnosti. Proti tomu se vzedmula vlna kritiky v západních zemích i v socialistickém táboře. Ideologové na obou stranách odmítli myšlenku limitů růstu jako nevědeckou a hlavně hodnotově/ideologicky nežádoucí. Vždyť přece kapitalismus a takzvaný socialismus byly jenom dvě verze průmyslové společnosti, jejímž hlavním božstvem byl bezmezný hospodářský růst. Problém je v tom, že tato ideologie dominuje politice hlavních mocenských struktur tohoto světa dodnes.
!A.: Takže už před 47 lety tu byly studie a varování o tom, že růstový hospodářský model není bez limitů a že bude mít negativní důsledky. Mýlím se, když řeknu, že se dnes potýkáme znovu se stejnými problémy, které se ale nevyřešily?
O.S.: Řekl bych, že nejsou stejné, ale jsou mnohem horší. Jde o to, že takzvané problémy životního prostřední jsou velmi úzce propojeny nejen s hospodářskými, ale i vojensko-politickými otázkami. Samotná otázka pokračující enviromentální zkázy je tvořena komplexem procesů. A my vlastně nevíme, které z nich máme dřív řešit: je nejdůležitější surovinové vyčerpání, nedostatek energetických zdrojů, nedostatek vody nebo hrozba sucha, změna klimatu? Samotná změna klimatu je také komplexní, má velmi mnoho příčin a vyžaduje tak komplexní řešení. Většina odborníků se dnes shoduje v tom, že hlavní problém není v nedostatku vědeckých dat a poznatků, ale v nedostatku politické vůle.
V 80. letech došlo ke zvratu tzv. enviromentální revanše, kterou vedly neoliberální špičky pomocí svých think tanků. Tyto think tanky měly za úkol útočit na pravdivost a vědeckost informací, které produkovaly vědecké analýzy. Na základě toho se většinou špičky politiků jednoznačně přiklonily k hlasům byznysu a postavily se na stranu ochrany zájmů velkého kapitálu. V čele tohoto reakčního hnutí dnes opět stojí Spojené státy, které znovu odmítly mezinárodní spolupráci a svoji odpovědnost za klimatické katastrofy, které nás čekají a ke kterým už dochází. Postavily se proti politice Kjótského protokolu i Pařížské dohody. Argumenty o životních zájmech USA a jejich ekonomickém rozvoji se roky stereotypně opakují. Samozřejmě že nemenší odpovědnost se týká dnes Číny, Indie, Brazílie, Ruska a mnoha dalších zemí, které rozvíjely hospodářský růst spolu s rozsáhlými devastacemi životního prostředí. Různé politické elity přitom legitimizují devastace „bojem proti chudobě a zaostalosti“ či nutností obsluhovat dluhy splátkami v podobě koncesí na těžbu surovin apod.
!A.: To ovšem zní jako chození v kruhu za stavu, kdy se kolem nás projevují stále viditelnější dopady na životní prostředí, počínaje suchem a konče plasty v mořích. Jak hodnotit současnou vlnu enviromentálního aktivismu, kterou asi nejvíc reprezentuje Greta Thunbergová?
O.S.: Zatím se dá jen těžko prognózovat další vývoj v této oblasti – zejména to, zda se tento aktivismus bude dále prohlubovat a zesilovat. Samozřejmě, že mohou zesílit environmentalistická hnutí, je ale problém, jak jejich úsilí politicky sjednotit. Od 70. let se toto nepodařilo. Environmentalismus je stavěn proti zájmu pracujících, proti potřebám obyvatel a rozvoji národních ekonomik. Enviromentální protest byl a je roztříštěný. A zároveň mnohé radikální momenty a návrhy na řešení byly již mnohokrát kooptovány do politiky hlavního proudu.
!A.: Co myslíte tím slovem kooptace?
O.S.: Míní se tím v sociologii a politické vědě určitý způsob integrace opozice, ideologicky nebo personálně, s cílem neutralizovat opoziční myšlenky, které jsou nebezpečné a subversivní vůči moci určité skupiny, vůči systému nebo řádu. Ohrožení stávajících pořádků je možno pozitivně odvracet kooptací, která umožní zdání přeměny dosavadních způsobů jednání a myšlení. Jinak řečeno, jedná se o mocenskou taktiku, jejímž cílem je vzít do zajetí radikální nepřátelské myšlenky a využít je inovativně pro vlastní propagaci a pro vlastní sebeobraz, který se komunikuje na veřejnosti. Sociolog Goffman mluvil o takzvané prezentaci z jeviště. Příkladem jsou strany Zelených, které vznikly právě kooptací radikálních ekologických protestů. Jakožto politické strany se podřídily institucionalizovanému systému politického vyjednávání.
!A.: Řada lidí vnímá ale klima a ochranu přírody jako palčivý problém, enviromentální aktivismus má dnes dokonce podporu velkých médií a Gretu Thunbergovou si dokonce vyslechlo Ekonomické fórum v Davosu, což ji de facto uvedlo na politickou mapu. Nejste moc velký skeptik? Nestalo se klima konečně opravdu politikem?
O.S.: Ano, klima je politikem několik desetiletí, první prognózy máme od 70. let. Nyní jsme už uprostřed katastrofy a nechceme to vidět. Právě média a různé sítě globálního kapitálu se dnes snaží odvrátit naléhavost komplexního postupu k přibrzdění této katastrofy. Hnutí středoškoláků je bezesporu určitým protestem generace, která se pravděpodobně nedočká tzv. trvalé udržitelnosti, o které právě všechny kooptované a reklamní diskurzy neustále hovoří. Ovšem obracet se na dnešní politiky za současného rozdělení mocenských karet, v současné krizi efektivity a legitimity institucí globálního kapitalismu je velmi obtížné, ne-li nemožné reálně prosadit jejich požadavky. Dojemné sentimentální projevy se okamžitě mění v kýčovitou křeč přetvářky mocipánů tohoto světa, například pozváním Grety do Davosu. Nicméně v zákulisí hlavních mediálních zpráv pokračují protiekologické blokády a reakce. Zdá se, že je velmi těžké změnit pravidla hry konvenční politiky, o což usilovala řada sociálních utopistů dneška, jako Jürgen Habermas nebo Ulrich Beck (u nás vyšla mimo jiné jeho kniha „Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně).
Jejich principiálním řešením je reforma institucí či radikalizovaná demokratizace demokracie, zvýšení transparentnosti, reprezentativnosti a ústavnosti klíčových politických rozhodnutí s ohledem na takové problémy jako je globální enviromentální katastrofa.
Prozatím ale vidíme, že místo demokratické politické změny dochází k pokračujícímu verbálnímu řešení, které se ale oddaluje mlhavě do budoucnosti. Mocenské struktury říkají obyvatelstvu: ještě není všechno ztraceno, nebo ústy popíračů a pochybovačů se říká „so far so good“. Heslem je odkládat, prokrastinovat.
!A.: Proč?
O.S.: Radikální změny, které jsou potřeba, neohrožují jenom konzumentské návyky masy lidí, ale ohrožují především zájmy kapitálu o neustálý pokračující růst zisku za jakoukoliv cenu. Stále platí teze Ulricha Becka o „organizované neodpovědnosti“ institucí, které udržuje v zaostalosti úmyslně zájem kapitálu, kterým je maximalizace zisku. Také státy a vlády se na tom podílejí. Demokracie se stala rukojmím a frází v ústech diktátorů kapitálů, stejně jako lidská práva. Velmi rozšířený stereotyp představuje varování před „klimatickou barbarizací“ stejně jako před 50 lety tomu bylo s varováním před „návratem lidstva na stromy“. Přes emoce a zastrašování pak bohužel nezbývá energie na seriózní koncipování politické strategie realistické globální spolupráce. Jejím úkolem je komplexní a postupné realizování opatření nápravy environmentálních devastací, spolupráce musí být globálně i regionálně koordinována a opatření se musejí doplňovat. Vážně je třeba uvážit, že planetární devastace se zrychluje a lidstvo reaguje se stále větším zpožděním. Je neudržitelné toto popírat a hašteřit se například o to, zda ten či onen graf oteplování je vědecky dostatečně validní, zda ten či onen profesor je podvodník a šarlatán. Je to jako z pohádky od Andersena o císařových nových šatech.
S největší pravděpodobností se díky těmto odkladům, zastrašování a chlácholení ocitneme na prahu ještě větší katastrofy, která přinese nakonec změnu (životních podmínek v podobě katastrof), jejíchž rozměry neumíme dnes popsat nebo si představit. Odpovědí by byla revoluce, které ale dnešek nepřeje, i když máme mnoho pozitivních možností a je na čem stavět – především z hlediska zvyšujícího se zájmu veřejnosti o živou přírodu i klimatickou změnu, která se dotýká stále více lidí. Mnoho lidí by participovalo na revolučních kvalitativních změnách způsobu života, mnohé směry této změny však blokují stávající systémové podmínky určované mocí institucí státu, podniku, obchodu… Globalizace přináší paradoxy kupříkladu v podobě dobrovolné skromnosti a na druhé straně uniformní urbanizované touhy po pohodlí a přepychu včetně konzumace hovězích jídel, šamanských léků z vyhynulých druhů zvířat a ryb, zábavního průmyslového turismu a globální letecké přepravy.
!A.: Ještě se vraťme k novému impulzu enviromentálního hnutí a ke Gretě Thunbergové. Existuje nějaký recept proti kooptaci?
Gréty mohou přicházet a zase odcházet na medializované scéně hérojů a ikonických hvězd. Recepty v podobě rychlé (vědecko-technické) pilulky asi nemáme, ale kooptace může mít za následek, že se nakonec nové kacířské paradigma (jako způsob myšlení a jednání) prosadí. Za určitých podmínek by bylo představitelné, aby se skromnější styly života staly nenásilně a přirozeně dominantním paradigmatem. Změnit by se muselo mnoho věcí, včetně demokracie a lidské reálné svobody. V hodnotových změnách společnosti nelze změnit kritéria bohatství anebo šťastného života bez rozvinutí lidství a lidskosti. Cesta technologické revoluce tyto cíle nemůže uskutečnit, ale může být jejich nástrojem. Revoluce společenská dnes čeká na svou recepturu, a to velmi naléhavě. Na pomalou evoluci již není čas. Hrajeme o čas na adaptaci a zatím prohráváme.