Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že za pádem bolívijského lídra Evo Moralese stojí paradoxně jeho relativní úspěchy, a celkem nepřekvapivě i některé jeho chyby.
Celá Latinská Amerika prochází v posledních měsících a týdnech obrovskou dynamikou. Od Haiti, přes Nikaraguu, Chile, Ekvádor po Venezuelu, a nyní i v Bolívii, dochází k politickému a sociálnímu kvasu, k protestům, které mají nejrůznější zdroje. Ve Venezuele je to kolaps chávismu, v Ekvádoru a Chile (předtím v Nikaragui) zase „škrtací“ politika vlády, v Bolívii pak otázka demokratických voleb a jejich legitimity. K tomu si přidejme skutečnost, že Mexiko se po volbách v minulém roce posunulo doleva, v Argentině byl do úřadu opět zvolen peronista, a v Brazílii volby naopak vyhrál excentrický konzervativní pravičák.
V posledních několika dnech však došlo ke zvratu především v Bolívii, kde po 20. říjnu vypukly protesty proti znovuzvolení prezidenta Evo Moralese na čtvrté prezidentské období. Protesty nakonec Moralese donutily situaci přehodnotit: prezident vyhlásil nové volby, rezignoval a odletěl do Mexika, které mu nabídlo politický azyl.
Za Moralesem přitom stojí 13 let dost dobré práce. V roce 2006 se stal prvním indiánským prezidentem v zemi, kde žije indiánská (ve skutečnosti mestická) většina (ovšem vládly jí, v souladu s koloniálním dědictvím, kreolské elity – další tvář místní oligarchie). Jeho politika byla zaměřena na politickou a kulturní emancipaci většinové populace v zemi (proto je dnes, díky nové ústavě z roku 2009, Bolívie „plurinacionálním“ státem s rovným postavením a právy všech jejích etnických skupin), na snižování chudoby a odklon od neoliberální ekonomiky (silnější role státu, silnější role přerozdělováni v ekonomice). Morales také, poněkud prozaičtěji, krátce po svém zvolení znárodnil bolivijské zdroje zemního plynu. Bolívie patří k zemím s velkou zásobou zemního plynu, který se nejen na začátku 21. století stal předmětem politických sporů (plynová válka v roce 2003, která vedla k politické krizi v zemi, protestům i rezignaci hned dvou prezidentů).
Z hlediska základních ekonomických dat má Bolívie v posledních pěti letech v průměru 3,5 % růst ekonomiky, což je regionálně nadprůměrné číslo. S asi 3 823 dolary HDP na hlavu a s Gini indexem nerovností na střední úrovni 44,6 však stále patří k nejchudším zemím jižní Ameriky. Přesto jsou za Moralesovými vládami výsledky v boji s chudobou, kterou v posledních 13 letech kontinuálně (kromě roku 2012 a 2015) snižovaly – z asi 48 % chudých v roce 2006 na 25 % v roce 2017 (podle dat Světové banky). Ve srovnání se sousední Argentinou je pohled na základní trend posledních 13 let mnohem stabilnější, jak ukazuje následující graf.
Bolívie není astronomicky zadlužená (zahraniční dluh vůči HDP je kolem 30 %, Moralesovy vlády ho snížily), její závislost na půjčkách MMF fakticky oslabila.
Z hlediska ekonomické struktury je i po 13 letech vládnutí Moralesova Hnutí za socialismus Bolívie zemí, která spoléhá na vývozy nerostných surovin a dalších komodit. Exportu dominuje zemní plyn, zinek, drahé kovy, ledek, zlato a v oblasti zemědělství (v menší míře než například v Brazílii nebo Argentině) sója. Jinými slovy, jedná se o ekonomiku, která stojí na surovinách, zatímco dováží stroje, spotřební zboží, elektroniku, auta a další výrobky s přidanou hodnotou (viz zde). V současných podmínkách se nepochybně jedná o handicap pro další rozvoj bolívijské ekonomiky, která v posledních letech čelí rostoucím dilematům. Například propadu vývozu plynu do sousední Brazílie, který přispěl ke snížení příjmů státu v situaci, kdy země musí dovážet paliva, která pak prodává za dotovanou poloviční cenu.
Přesto bylo 13 let Moralesovy vlády nejstabilnějším obdobím v moderních dějinách Bolívie, i když se neobešlo bez neřešených problémů i problémů nových. Otázkou tedy je, kde má současná politická krize kořeny?
Podle všeho se zdá, že bude mít příčin hned několik. Jednou z nich bude Moralesův relativní úspěch a socio-politické změny, které zemi jeho vláda přinesla. Druhým důležitým zdrojem je rozporuplnost Moralesova vládnutí, kde šla demokratizace i s prvky přímé demokracie ruku v ruce s centralizací moci.
Moralesova vláda posílila demokratická práva indiánů a mesticů – jeho Hnutí za socialismus se stalo reprezentantem a hlasem této doposud ovládané většiny obyvatel Bolívie. Byla také kritikem koloniálních poměrů, vlivu a politiky USA v regionu a platformou pro nejrůznější hnutí (Morales sám patřil k tzv. cocaleros – hnutí pěstitelů koky) a různé ideologické proudy.
Změny, které přineslo posledních 13 let, paradoxně oslabily Moralesův apel v generaci pod 35 let věku, která za Moralese z velké části vyrostla. Řečeno trochu poeticky, proti Moralesovi se nyní postavily „Moralesovy děti“ – a jedním z důvodů je změna jejich hodnot a priorit. Vzhledem k tomu, že i v Bolívii se politika staví na populistické ose, nevyhnula se ani zde silné polarizaci, které ovšem není umělá: odráží hluboké sociální i etnické rozdělení bolívijské společnosti.
Problémem se stalo i Moralesovo rozhodnutí po čtvrté kandidovat na úřad prezidenta. V referendu v roce 2016 byla čtvrtá Moralesova kandidatura těsně odmítnuta (další příznak polarizace), prezident ale rozhodnutí lidu obešel prostřednictvím Nejvyššího soudu. Tím poškodil svou reputaci demokrata a nenaklonil si (kromě dosavadní opozice) ani „Moralesovy děti“ se stále silnějšími středostavovskými instinkty. Obrátil se vlastně zády i k chápání přímé demokracie tak, jak je pomohl na úrovni andských indiánských komunit vybudovat. V těchto komunitách je lídrovství rotační a mění se dokonce (na této místní úrovni) jednou ročně. Morales ale trval na dalším funkčním (čtvrtém a neústavním) období. Zřejmě si uvědomoval skutečnost, že ho jako charismatického politika těžko někdo nahradí. Kritici tento fakt vidí jako další chybu Hnutí za socialismus. Konečně Moralesovu politickému postavení nejspíš nepomohla ani celková situace v regionu, který v posledních pěti letech zažil odklon od levicového populismu, což vedlo k rostoucí izolaci Bolívie a k rozpadu nebo paralýze celé řady integračních platforem.
Říjnové volby a jejich průběh vyvolaly nové protesty a násilné střety mezi zastánci a odpůrci prezidenta Moralese, které se ani po skoro třech týdnech nepodařilo uklidnit. A nakonec se objevily informace o puči podporovaném Spojenými státy – což by nebylo ani nic překvapivého, ani nic nového. Nicméně pokud k něčemu takovému došlo, nešlo o dobře promyšlený plán, který by byl schopen rychle zaplnit politické vakuum. Prezident Donald Trump ovšem vývoj v Bolívii přivítal slovy o návratu demokracie na západní hemisféru (sic!) a o vzkazu pro Venezuelu a Nikaraguu. Bolívie se po rezignaci Moralese a dalších nejvyšších představitelů, kteří tak reagovali na verdikt Organizace amerických států o volebních podvodech a na nátlak ze strany bolivijské armády (odtud informace o puči), ocitla v chaosu nejisté budoucnosti. Morales odletěl do mexického azylu (což je dost závažný krok, který bude mít asi důsledky pro celé jeho Hnutí za socialismus) a roli dočasného prezidenta by měla na 90 dní (do voleb) převzít opoziční politička a místopředsedkyně Senátu Jeanine Áñezová Chavézová. Moralesova rezignace by měla být v úterý (v době psaní článku o jednání ještě nebyly informace: pozn. autorky) ještě projednána a potvrzena v parlamentu, stejně jako nástup Áñezová. (Aktualizace: Áñezová se po jednání prohlásila za prezidentku země bez potřebného kvóra-pozn.autorky z dnešního rána).
Bolívie se spolu s Evo Moralesem nejspíš rozloučila i s dosavadní stabilitou a čekají na ni těžké a nejisté časy přechodu politické moci.