Veronika Sušová-Salminen rozebrala charakter i personálie posledních protikorupčních protestů v Rusku.
Nedělní protesty v Rusku jsou znovu v centru zájmů. Poslední dění v zemi rámuje na Západě očekávání pádu Vladimira Putina a jeho režimu. Jenže čísla i okolnosti protestů zatím jasně neukazují na to, že by na Rusko v roce výročí sta let od říjnové revoluce čekala další. To samozřejmě nic negarantuje, protože v předvídání revolucí a zvratů, zvláště v případě Ruska, na tom jsme ještě hůř než s předvídáním počasí.
Zkusme si shrnout základní fakta a nehrát si na vědmy či pracovat stylem přání otcem myšlenky. Početnost protestů se průměrně pohybovala zhruba mezi 1000 až 1500 účastníků, ale v Petrohradě a v Moskvě se jednalo o 5000 a 7000 až 8000 lidí. Početností tedy protesty nepřesáhly vlnu protestů v zimě 2011-2012 (či letošní moskevský únorový pochod Borise Němcova s 15 tisíci účastníků), zato byly tyto protestní akce více regionalizovány a netýkaly se výlučně metropolí Moskvy a Petrohradu. V zimě roku 2011-12 se protestující v Moskvě pohybovali kolem 100 tisíc lidí.
Hlavním organizátorem posledních protestů byl Fond boje proti korupce Alexeje Navalného, který se tak vrátil ke svému starému tématu korupce v Rusku. Navajnyj se jako politik proslavil citátem „strana zlodějů a podvodníků“, jak počastoval vládní Jednotné Rusko. Na začátku března jeho Fond zveřejnil zprávu o údajných majetkových poměrech premiéra Dmitrije Medveděva. To byl poměrně dobrý píárový tah, protože kritika nadpolitické figury Putina se zatím nevyplatila. U Medveděva je šance větší. Zásahy proti nepovoleným protestům, včetně zatýkání, potom dodaly dění na dalším významu a zaručily mezinárodní zájem.
Trošku jiný liberál
Alexej Navalnyj je zajímavá osobnost politické opozice v Rusku. Názorově jej lze jenom těžko řadit mezi evropské liberály postmoderního typu. Korupce a konkurenční volby nejsou zdaleka jedinými politickými názory Alexeje Navalného. Dokonce bychom v jeho politickém životopise našli docela dost prvků, které dnes v evropském kontextu dostávají hodnocení „xenofobní“ a „ruský nacionalista“. Navalnyj jako kandidát na moskevského starostu požadoval (2013) kvůli migraci zavedení vízové povinnosti pro země střední Asie a Zakavkazka a viděl migranty jako zdroj kriminality (2013) a dalších problémů (islamismu a terorismu mezi nimi, 2015). Migraci pak chápal (2014) jako větší problém než Ukrajinu a nebyl příliš sdílný v tom jasně přiznat Krym jako součást Ukrajiny a požadovat jeho navrácení. Mnohem více ho zajímal stav de facto a uspořádání demokratičtějšího referenda. A konečně, řekl také, že nevidí „vůbec žádný rozdíl mezi Rusy a Ukrajinci.“ Kritiku sklidil (2016) také za to, že svými slovy „Myslím si, že Rusové mají jako největší rozdělený národ Evropy zvláštní problémy. Tyto problémy se celkově tabuizují v ruské liberální tradici. Ale já o tom hovořím. Pro mnohé je to nepohodlné, a proto mě nazývají nacionalistou“, a rovněž za opakovanou účast či podporu nacionalistického Ruského pochodu (2011 a 2013). Zlé politologické jazyky ho občas vidí jako „politika putinského typu“. (Jeho soudní procesy a rozsudky nebudu nyní komentovat – nejde objektivně určit, jak moc se jedná o projevy „telefonní spravedlnosti“, či opravdové kostlivce z Navalného podnikatelské skříně.).
Vzpoura dětí proti otcům
Co bylo pro poslední protesty charakteristické? Na prvním místě byly více regionálně rozloženy a netýkaly se už jen hlavního města a Petrohradu, dvou milionových metropolí s životní úrovní daleko před zbytkem země. To je změna. Protesty tak zasáhly, i když jen v pár tisícovkách účastníků, některá sibiřská města, kterých se hospodářská stagnace dotkla sociálně nejsilněji, a také kupříkladu industriální město Toljatti a další velká a větší města v Rusku. Tady všude je teoreticky sociální podhoubí protestů. Například ve volbách 2016 získalo Jednotné Rusko nejmenší podporu voličů právě v některých, hospodářsky slabších, regionech na západní Sibiři a Dálném východě.
Dále se zmiňuje vysoká účast (snad až poloviční) mladých lidí, studentů a žáků, kteří se – zdá se – politicky probouzejí. Nastupuje nová politická (a internetová) generace, která doposud ležela politicky ladem a která po 17 letech vlády Vladimira Putina nezažila nikdy radikálnější výměnu u moci než tu, kterou umožňuje ruská forma demokracie. Jak moc jsou mladí zdrojem protestů v Rusku zatím nelze předvídat. Zkušenosti z arabského jara ukazují na možnosti mobilizace mladých lidí. Zásah úřadů a fakt, že akce v Moskvě nebyla povolená, daly protestům rovněž rebelský (což neznamená automaticky politický) či zážitkový ráz.
Třetím momentem je tematizace korupce a spravedlnosti (v letech 2011-12 šlo o kvalitu voleb). V tomto ohledu je samozřejmě v ruském kontextu korupce silné politické téma, které v kontextu ekonomické stagnace dostává náboj. Ruská politická ekonomie byla stabilní mezi lety 2000 až 2009. Po roce 2009 ale svoji stabilitu ztrácí, reálné příjmy obyvatelstva pak poklesly, a to značně nerovnoměrně (s ohledem na odlišnost regionů Ruska). Pokles příjmů z prodeje ropy a plynu znemožnil politiku dosavadního přerozdělování, na kterém do značné míry stála Putinova společenská smlouva.
Ruské boje s korupcí
Boj s korupcí je paradoxně v posledních měsících otázkou, kterou tematizuje samotná vláda. Už měsíce se objevují zprávy o odhalení korupčních schémat u vysoko postavených siloviků, úředníků (včetně jednoho ministra) a naposledy v případě prezidenta ruské Akademie věd. Není nicméně jasné, zda se jedná jen o součást boje mezi elitami (a tedy o arbitrární postup) či o autentický boj s korupcí podle klíče „padni komu padni“. Nicméně platí, že zprávy o zkorumpovaných úřednících plní ruská média, což se může nakonec obrátit proti ruské vládě. Je totiž lehké si domyslet, že korupce je prostě nedílnou součástí činu (úřední pozice).
Korupce je v Rusku letitý a systémový problém, který rozhodně nelze podceňovat, relativizovat či zpochybňovat. Ale také přeceňovat. Je nedílnou součástí postsovětské politické ekonomie Ruska, jako před tím byla součástí politické ekonomie SSSR a také carského Ruska. Měla vždycky různé podoby: počínaje od privatizace úřadů (kormlenie), přes současné dobývání renty až k malé korupci, stojící na neformálních vztazích výpomoci, podpultové výměny nebo klientelismu. V Rusku se ostatně vypráví, že když chtěl car Petr Veliký tvrdě trestat všechny korupčníky vyhnanstvím či popravou, dostalo se mu odpovědi: „A kdo tu zbude, Vaše Veličenstvo? Všichni jsme zloději.“
Má korupční téma mobilizační a protestní potenciál? Teoreticky ano. Je to dobrý nástroj k dosažení ad hoc konsensu napříč ideologiemi a zájmy. Ruská ekonomika se vzpamatovává jenom pomalu a korupce, nerovnosti a pocit nespravedlnosti mohou být pociťovány silněji. Posledních dumských voleb se nezúčastnila více než polovina Rusů a není jasné proč vlastně absentují. Vedle sociálních nerovností jsou tu ty regionální, které poslední roky ještě zvýraznily. Navíc se blíží kvapem klíčové prezidentské volby. Jenže tím zhruba fakta končí. Jestli uvěříme ruským sociologům z Levada Centra, pak celkové protestní či stávkové nálady v Rusku jsou nízké, a to navzdory medializovaným událostem uplynulé neděle. Na zbytek příběhu si prostě musíme počkat.
Ilustrační obrázek – Autor: Klausvienresh – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56634928