Ivo Šebestík se zamyslel nad uplynulým kongresem ODS z hlediska současné politické kultury.
Česká republika sice zaostává za bohatými zeměmi evropského Západu co do výše mezd, o ubohém stavu důchodů ani nemluvě. Na druhé straně ale tento deficit úspěšně vyvažuje špičkovými pozicemi na žebříčku úpadku politické kultury.
Když se ruská státní televize rozhodla představit divákům obrázek degenerace západní politické kultury, sáhla si pro vzorek rozkladu do českých luhů a hájů, dokonce přímo na okraj katastru hlavního města. Jedná se o pozoruhodnou změnu, neboť ještě donedávna hleděli Rusové k českým zemím jako k nejvyspělejším mezi vším Slovanstvem. Inu, časy se mění.
Občanská demokratická strana nacházející se po odchodu Václava Klause staršího ve stavu osobnostního ochrnutí naštěstí pro ni ještě včas zařadila zpátečku a nominaci řeporyjského omylem starosty Novotného na místo prvního místopředsedy na sobotním volebním sjezdu neschválila. Nicméně 65 hlasů, které nominaci vulgárního exhibujícího zjevu do čelné pozice strany podpořilo, je určitým signálem pro voliče o stavu této parlamentní politické strany.
Mohlo by se snad s úlevou říci, že společnost není ještě připravená na účast Pavla Novotného z Řeporyjí a jemu podobných osob v nejvyšších patrech politiky. Jenomže, co není, může být. Ve světě, ve kterém zítra znamená „no potěš pánbůh!“, je možné už úplně všechno. Nakloněná rovina má ve fyzice takovou vlastnost, že vše, co se na ní ocitne, klouže spolehlivě až úplně dolů. Až tam, kde nakloněná rovina končí jsouc zabodnutá v hlíně. Podobnou vlastnost získala nakloněná rovina, ovšem a jak se zdá, též v politice a v médiích veřejné medvědí služby. Obě jednotky úpadku po ní fičí už třicet let dolů jako sáňkař na bobové dráze či plavec v tobogánu.
Svoboda získaná v opravdu hodně relativní podobě po listopadu 1989 nabídla jistý prostor prosperitě, na druhé straně ale umožnila až netušený rozmach vulgárnosti, sprostoty a nenormálnosti všeho druhu. Svobodu jaksi nebylo možné dávat lidem na příděl, podle civilizační úrovně daného jedince. Podle toho, zda k ní dotyčný člověk dospěl nebo zda může svoboda v jeho rukou fungovat jako krabička zápalek v seníku. A tak stejný díl svobody dostal kulturní člověk vybraného chování a ušlechtilých cílů, jako ji obdržel i lupič, gauner, šašek, imbecil či vulgární primitiv. No a každý s tímto darem naložil po svém. Pochopitelně bez ohledu na to, že svoboda jednoho člověka jaksi končí tam, kde může ohrozit svobodu člověka jiného. Tedy na hranici, nad jejímž dodržování by měly bdít zákony.
Není asi možné ustavit opravdu nezávislou komisi, u níž by lidé v osmnácti letech skládali zkoušku z civilizační vyspělosti. Možná by takovouto komisi mohly nahradit komise maturitní nebo dohlížející na složení závěrečných zkoušek v učebních oborech. Měl by jistě existovat nějaký způsob, jak přimět lidi k tomu, aby je přešla chuť na účast v politice, v médiích či v jiném veřejném působení, když nejsou s to osvojit si ani minimální minimum kulturnosti, aby věděli, že sprostota, oplzlosti, vulgárnosti nebo holý zadek prostě k veřejně činné osobě nepatří. Víme, že profesor na univerzitě nemůže být analfabet a že plavčík na veřejné plovárně by měl umět plavat. A to zatraceně dobře. Pro jakoukoliv účast na veřejném životě by mělo být podmínkou zásadní, že se člověk musí umět chovat jako kulturní bytost nacházející se na úrovni 21. století. To snad není tak mnoho?!