Petr Schnur ve svém komentáři rozebral situaci kolem syrského Idlibu z pozic všech hlavních, vnějších aktérů – Turecka, EU, USA i Ruska.

Prolog

V úvodním textu „Otazníky nad Idlibem“ šlo v prvé řadě o jakési shrnutí situace a jejího pozadí. Poněvadž se nyní věci vyvíjejí a i mainstreamová, v žargonu vládnoucí politické moci „vůdčí“ média jako by se probudila z několikatýdenního spánku, je i naší povinností držet krok. Poznámka na okraj: kdo by ještě dnes chtěl na pozadí nejčerstvějších událostí kolem politického procesu s Julianem Assangem nebo právě okolo Idlibu pochybovat o spletenci politické moci s mediálním světem, tomu opravdu není pomoci. Německá média o tureckém vpádu do Sýrie celou dobu mlčela a k jejich zázračnému probuzení po vzoru Šípkové Růženky došlo právě v okamžiku kouzelného „polibku“ v podobě apelu 14 ministrů zahraničních věcí zemí EU. Těch států, pro které „boj proti islamistickému teroru“ na straně jedné a podpora džihádistických skupin na straně druhé, včetně spolupráce jejich sponzorů z Arabského poloostrova, očividně nepředstavuje politický, natožpak morální problém. A způsob zpravodajství? Politicko-mediální konzument neznalý skutečné situace musí nabýt dojmu, že syrská armáda vnikla do Turecka a kromě jeho vojáků tam vraždí i syrské uprchlíky.

Otazník Turecko

Lhůta, ve které mělo Turecko provést oddělení „umírněných“ od „radikálů“, byla po dohodě s Ruskem prodloužena. Zároveň začal turecký přesun džihádistů do Libye, doprovázený zvýšenou aktivitou teroristických skupin v idlibské oblasti. Za této situace zahájila syrská armáda ofenzívu, teroristé z Hajat Tahrir aš-Šam nedokázali ani s tureckou podporou udržet vlastní pozice. Z hlediska mezinárodního práva je situace naprosto jasná: přítomnost tureckých pozorovacích stanovišť je pouze tehdy legitimní, pokud plní dohodu z Astany. Oklikou přes Moskvu to znamená s tichým souhlasem Damašku. Memorandum ze Soči vymezuje pobyt tureckých vojáků na syrském území výhradně v jeho rámci, tedy za těch podmínek, které dosud nebyly splněny.

Mnohé nasvědčuje tomu, že se Erdogan svým velikášstvím vmanévroval do velmi ambivalentní situace. Jeho „angažmá“ proti Kurdům v Iráku a Sýrii, nynější dilema s „umírněnými rebely“ a zároveň vojenská intervence v Libyi může znamenat vojenský, politický a následně ekonomický debakl. A přímá vojenská konfrontace s Ruskem pro něj nemůže skončit dobře, pokud se mu nepodaří do konfliktu, resp. do eventuálního přímého střetu, zatáhnout NATO. To bychom se ovšem pohybovali ve zcela jiné dimenzi konfliktu. Ztráta „turecké cti“ před džihádisty a světem je pro něj hororová představa a nelze se proto divit tomu, že se nyní pokouší posílit záda zapojením USA a NATO do hry. Je ovšem otázkou, zda mu rozehrání jak ruské, tak americké karty nakonec nepřinese spíše pád než vysněný neo-osmanský vzestup. Jedno je však jisté: v pozadí jistě spekuluje s možností vydírat Evropu novou migrační vlnou a Evropa to dobře ví.

Otazník EU

Evropa nebo přesněji řečeno Evropská unie, která se za ni vydává, stojí před několikanásobným problémem, z něhož vyplývá dilema aktuální diplomacie. Za prvé: Unie se nechala neo-koloniálními choutkami Francie a Anglie vtáhnout do ničivé války proti Libyi, která otevřela rozbitím prosperujícího a funkčního státu dveře dokořán milionovým migračním vlnám, a to nejen z Afriky a Středního východu. Tak jako v případě Kosova, kde USA a Severoatlantickému paktu jako infanterie sloužila ozbrojená narkomafie, tak byla v Libyi tímto úkolem pověřena al-Kajda Magrebu s jejími odnožemi. Výsledek je i z pohledu Evropy bez nadsázky katastrofický: nárust terorismu, migrace bez konce, možnost vydírání Ankarou, miliardy eur vydané na sebezničení.

Ponechme morálku a skutečnou, nehavlovskou pravdu a lásku stranou: racionálně uvažující člověk by myslel, že tahle lekce stačila. Nestačila, stejný osud podle stejného scénáře byl připraven pro Sýrii.

Problém Evropy made by EU číslo jedna je ten, že není proevropská, ale transatlantická. Problém číslo dvě s tím bezprostředně souvisí a spočívá v tom, že není jasné, kdo vlastně v USA tahá za vládní opratě; prezident, zbytky bushovsko-clintonovské administrativy, do které po volbě prezidentem spadl, nebo tzv. deep state, před kterým již v roce 1961 varoval končící prezident Eisenhower?

Ať tak či onak: snad jen francouzský prezident Macron může se svými občasnými rozumnými výroky, které vzápětí v praxi popře, držet basu s americkou administrativou – jednou hot, podruhé čehý. Faktem zůstává, že EUropa svým dosavadním servilním transatlantismem sama sebe vmanévrovala do takřka bezvýchodné situace. Na jedné straně musí být i Mutti Merkelové jasné, že Německo překročilo vítací Rubikon a že již dnes je prostě „jiné“. Snad jen několik zelených bláznů stále ještě nepochopilo, že nekontrolovaným přílivem migrantů do země neobohatili „multikulti“, ale bezpříkladnou monokulturu pohrdající právě těmi liberálními hodnotami, které oni vyznávají. Stejné platí pro všechny západoevropské státy bez výjimky. Pro ně by byl další příval „uprchlíků“ prostě a jednoduše srovnatelný s náloží dynamitu. Východoevropská sekce oněch čtrnácti ministrů zemí, které se s problémem no go areas zatím nepotýkají a ve kterých původní obyvatelstvo ještě nesměřuje ke statutu tolerované menšiny, mají poněkud jinou motivaci a tou je přicmrndávačství, oportunismus a antiruská neuróza. Manévrovací prostor EUropy není velký, jeho mantinely tvoří úzké propojení s americkou politikou a původní společná antiasadovská tragikomedie s Tureckem o demokratické revoluci a „umírněných rebelech“. Východiskem by bylo hluboké pokání před Sýrií i vlastními obelhanými občany a radikální obrat v zahraniční politice. Jenže to by musely být k dispozici politické osobnosti typu de Gaulla, Palmeho nebo Brandta, nikoliv stádo bezpáteřních aparátčiků ve službách finančních trhů. Zatím, jako i v jiných případech, ve kterých šlo o destabilizaci státu nebo o násilnou změnu režimu, kupříkladu na Ukrajině, se německo-francouzská dvojce snaží dostat do trojúhelníku Rusko-Turecko-Spojené státy v naději na špetku vlivu. Nejde totiž pouze o nové migrační tsunami, ale i o rozdělení protektorátu nad Libyí.

Otazník USA

Již v předchozím odstavci byl naznačen klíčový problém americké politiky: vnitřní rozporuplnost bez sebemenší konzistence. Co prezident nebo jeden z ministrů dnes prohlásí již o týden později neplatí. Pro vnějšího pozorovatele je těžké uhodnout, odkud vlastně pochází to nebo ono rozhodnutí. Dělící čára politické koncepce neprobíhá mezi demokraty a republikány, ale smíšeně mezi neocony z obou partají a těmi, kteří nevnímají svět jako divoký Západ v globálním formátu. Na „neverending war on terror“ vydělávají soukromé bezpečnostní firmy a subdodavatelé, nejen zbrojní průmysl. Invaze do Afganistánu a Iráku s sebou přinesly privatizaci války, gigantické zisky privátnímu bezpečnostnímu sektoru a s nimi nárůst vlivu na zahraniční politiku v dosud nebývalém rozsahu. Připočteme-li k tomu to, že velká část politického establishmentu se nechce vzdát nároku na americkou světovládu definovanou kromě jiného strategickou studií National Security Strategy ze září 2002 (tzv. Wolfowitzova doktrína), potom nelze zcela vyloučit, že se Amerika postaví politicky i vojensky za Erdogana – třeba s pomocí bílých helem a „chemického útoku“ syrské armády na civilní obyvatelstvo. Erdogan sice jistě není ani jejich favorit, ale riskovat ztrátu Turecka na Rusko je pro ně geostrategická noční můra.

Otázkou přitom zůstává, jaký cíl sleduje prezident Trump; možnosti jsou dvě. Buď tomuto tlaku podlehne a potom bude hrozit velmi nebezpečná eskalace konfliktu, nebo podrží dosavadní „zdrženlivou“ linii silných slov a umírněných reakcí. V tomto případě by mohlo dojít k zákulisní dohodě, která by Erdoganovi umožnila zachovat si především před domácím publikem tvář, a přitom ukončit dosavadní idlibský status quo. Dosavadní zkušenosti i zdravý rozum hovoří pro druhou variantu, situaci ovšem komplikují nadcházející prezidentské volby a pravidlo, že prezident, který nevedl pořádnou válku, nemá naději na znovuzvolení. Na straně druhé sliboval, že americké války ukončí, což si voliči jistě pamatují. V každém případě by Trump i kauzu Idlib musel „prodat“ jako americký úspěch.

A co Rusko?

Čtenář jistě postřehl, že podtitulek zůstal bez otazníku. Důvod je ten, že ruská diplomacie je na rozdíl od americké a turecké („evropskou“ můžeme v této souvislosti nechat stranou, neboť jen reaguje na vývoj s pohledem upřeným na Washington) čitelná a přímočará. Moskva hned z několika důvodů nemůže připustit trvání tohoto stavu a tím pádem ani turecké vojenské operace na straně teroristických skupin proti syrské armádě. Jednak se v Sýrii a Iráku bojuje i o vnitřní bezpečnost Ruska. Kavkaz je velmi citlivá oblast. Zároveň jde samozřejmě o poselství světu, které Rusko prezentuje jako spolehlivého spojence: porážka terorismu v Sýrii a zachování SAR jako státu by zvýšila prestiž Ruské federace – nezávisle na tom, jak tamní situaci komentují západní politici a jim oddaná média. A samozřejmě existují i ruské strategické zájmy v Sýrii. resp. ve středomořské oblasti.

Epilog

Pokud se tedy současný střet v Idlibu nekoná podle předem domluveného scénáře, který by ukončil tamní trvale neudržitelný status quo bez ztráty prestiže všech hlavních aktérů, potom mnohé hovoří pro nutnost deeskalace. Rusko chce dokončit osvobození Sýrie od teroru, USA a NATO doufejme nechtějí riskovat přímý střet s Rusy, a Turecko snad není tak hloupé, aby nevědělo, že v případě potřeby může Západ rozehrát kartu „umírněných rebelů“, kurdských nebo islámských, i proti němu. Navíc sbližování Ankary s „Východem“ nestojí jen na nákupu systému S-400. Existují ekonomické projekty jako např. Turkish stream nebo turecké partnerství se Šanghajskou organizací pro spolupráci, které jsou dlouhodobými projekty. Dá se vycházet z toho, že eskalace v Idlibu není v zájmu Ankary ani Moskvy. Pro tuto variantu hovoří i nejnovější zprávy o tom, že se kurdské oddíly začaly stahovat z třicetikilometrové nárazníkové zóny na syrsko-tureckých hranicích, ve které nyní zahájily činnost společné rusko-turecké hlídky.

Buď tedy celá antiasadovská koalice hodlá zakončit ústup ze Sýrie pořádným „big bangem“ nebo se v tichosti smířila s tím, že v ní neuspěla. Je možné, že chce syrskou kauzu ukončit, neboť svoji pozornost obrátila směrem k Libyi, o kterou nyní začala nová špinavá hra.