Jan Schneider provede všechny zájemce dalšími zákoutí jazzové hudby. Dnes nechybí klasika, ale ani exotika v podobě arménského hudebního kousku.
Cannonball Adderley quintet hraje skladbu „Mercy, Mercy, Mercy“, jejímž autorem je pianista kapely, vídeňský rodák, českými muzikanty laskavě zvaný Pepíček Zavinul. Na světě je asi málo standardních jazzových kapel, které tuto skladbu nehrály, protože ke všemu ještě inspiruje k obrovské škále aranžérských nápadů. Ovšem jako vždy, v jednoduchosti je síla. Posuďte sami.
„Ecclusiastics“ je typickou ukázkou záliby skladatele (a kontrabasisty, zde však pianisty a zpěváka!) Charlie Minguse v přechodu poloh brutálně nevázaných až k posvátně hymnickým (název částečně evokuje jakousi blízkost k čemusi církevnímu; s těmi dalšími evokacemi si pohrajte sami na vlastní zodpovědnost). Mingus sám k tomu poznamenal, že skladba vyjadřuje jeho vnitřní snahu osvobodit se z vězeňských pout viditelných i neviditelných. Včil mudrujte.
Zeptám se svého srdce, nebo co – málo smysluplného se toho dá internetovými překladači vyždímat z arménštiny. Kapela se pravděpodobně jmenuje GATA, pokud se ovšem nejmenuje úplně jinak, a celkem jisté je, že zpěvákem je Andranik Manukyan. Každopádně za poslech to stojí, protože to je též velmi dobrý příspěvek do debaty o obavách z „ohrožení identity“, jak skučí některé prázdné hlavy, u nichž většinou ani není co ohrozit. Jak mi kdysi vyprávěl Mikuláš Chadima, ti Orientálci a Asiaté si vezmou ze Západu, co se jim líbí (zde elektroniku), ale použijí to tak, že to jsou ve výsledku stále oni. Opravdu se nepotřebují pitvořit na západní způsob, protože – a v tom je ta pointa – vědí, že právě ono pitvoření (jednou „patříme na Východ“, podruhé „patříme na Západ“) je tím ohrožením, ba dokonce výprodejem vlastní identity.