Jan Kavan vzpomíná na českého právníka, politika a sociálního demokrata Zdeňka Jičínského.
Na Zelený čtvrtek, 9. dubna zemřel ve věku 91 let prof. JUDr. Zdeněk Jičínský, DrSc., právník a politik, ale pro mne především dobrý přítel. Mé vzpomínky na něj se datují od konce šedesátých let. Studoval jsem tenkrát na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy, ale zašel jsem občas i na Právnickou fakultu, a především na Filozofickou fakultu, kde jsem měl řadu přátel a i přednášky tam byly zajímavé. V prodejně na Právnické fakultě jsem narazil na skripta Teorie státu a práva, v nichž byl Zdeněk Jičínský spoluautorem kapitoly „Historické typy práva“. Věděl jsem o něm, že byl členem tzv. barnabitské komise, která od konce roku 1963 prověřovala procesy s tzv. slovenskými buržoasními nacionalisty, což byli Gustav Husák, Vlado Clementis, Laco Novomeský a další. Vlado Clementis byl až do svého zatčení nadřízeným mého otce na MZV (po smrti Jana Masaryka) a táta o něm vždy hovořil s velkým respektem. S jeho vdovou Lídou jsem v roce 1967 sepsal dlouhý rozhovor pro čtrnáctideník Univerzita Karlova, do něhož necitlivě (ale nepřekvapivě) zasáhla cenzura. Paní Lída byla velmi laskavá a především statečná žena. S Gustavem Husákem můj otec svého času seděl ve vězení na Leopoldově, ale o něm s respektem nehovořil, i když ocenil tvrdost, s jakou Husák vzdoroval mučení a odmítal podepsat „přiznání“. Slyšel jsem, že se Jičínský upřímně snažil prokázat, že proces byl porušením „socialistické zákonnosti“.
Daleko častěji jsem na jeho jméno narážel později, když mi do Londýna mí kurýři vozili opoziční samizdaty, do nichž Zdeněk Jičínský pravidelně přispíval svými právními úvahami. Vnímal jsem ho tenkrát jako disidenta se sympatiemi k reformním komunistům a jeho články jsem rozesílal předplatitelům Palach Pressu po celém světě.
Zdeněk Jičínský patřil mezi první signatáře Charty 77 a mohl tehdy pracovat jen jako podnikový právník, tuším, že v Mototechně.
Hned v prvních dnech po Listopadu 89 jsme se oba stali členy Koordinačního centra Občanského fóra. Zdeňka Jičínského jsem si tehdy nesmírně vážil pro jeho věcnost a střízlivost, s jakou přistupoval k programovým zásadám Občanského fóra „Co chceme“, které formuloval spolu s Petrem Pithartem a Václavem Klausem. Osobně jsme se spřátelili až v roce 1990, když jsme oba zasedli do lavic Federálního shromáždění. Já jsem se poměrně brzo stal asi nejznámější obětí tzv. lustračního zákona, který Zdeněk Jičínský ostře kritizoval jako zákon postavený na principu kolektivní viny. Tento postoj Zdeněk Jičínský tvrdošíjně hájil i během jeho pozdějšího mnohaletého působení v Poslanecké sněmovně.
Oba jsme v roce 1992 vstoupili do ČSSD, kde se mimochodem Jičínský střetl i se Slávkem Sobotkou, který nebezpečnému úskalí lustračního zákona neporozuměl.
V roce 1998 odmítl prezident Václav Havel mé jmenování ministrem zahraničních věcí, které navrhl tehdejší premiér Miloš Zeman. Zeman tehdy ostře odmítl kádrování jeho ministrů a argumentoval, že prezidentovo personální veto by bylo v rozporu s ústavou. Tento názor podpořil i Zdeněk Jičínský a Václav Havel ustoupil.
Ovšem o řadu let později prezident Miloš Zeman změnil názor a odmítl jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury. Jeho stoupenec Zdeněk Jičínský svůj názor nezměnil. Uznal tehdy, že „lidé aktivně politicky činní mohou změnit své názory. Ale změna musí být organické povahy“, argumentoval Jičínský. „Jestliže v jedné a téže věci po několika letech dospěje účastník, kterým je v tomto případě Miloš Zeman, k názoru jinému jenom proto, že si vyměnil roli – teď už není v roli tehdejšího Zemana, ale v roli tehdejšího Václava Havla -, je to něco, co souvisí jen se zvláštními politickými hrami. To není organická změna názoru, kterou lze přijmout.“ Zdeněk Jičínský byl sice pragmatik, ale jeho korouhvička se v politickém větru polistopadového Československa nezachvěla ani o kousek a on zůstal věrný svým zásadám a přesvědčení.
Přes veškeré sympatie, které cítil k prezidentu Zemanovi, Jičínský neváhal nesouhlasit a v době tehdejší vládní krize, která vznikla kvůli nejmenování ministra kultury, napsal jednoznačně, že „bohužel, hlavní vinu v této věci má prezident“. A dodal, že v parlamentní demokracii je „ten, kdo je navržen, je navržen politickou stranou a ta za něj jistým způsobem ve vládě přebírá odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou. Není záležitostí prezidenta, aby posuzoval, zda je, nebo není kompetentní“.
Jičínský často neplaval s proudem a byl-li přesvědčen o správnosti svého názoru, tak jej tvrdošíjně hájil i proti většině. Tak tomu bylo například i v záležitosti přímé volby prezidenta. Jičínský uznal, že přímá volba (s níž nesouhlasil), dala prezidentovi silnější politickou pozici. Ale současně argumentoval, že tato ústavní změna nezměnila nic na povinnosti prezidenta se pohybovat v rámci ústavy. Několikrát mi opakoval, jak moc ho mrzí, že se toho Miloš Zeman občas nedrží. Jičínskému to „kazilo i jistou radost a spokojení z toho, že máme demokratický systém a demokratický stát.“
Zdeněk Jičínský byl jako právník pozitivista – právo je právo a literu normy je vždy třeba plnit a respektovat. Byl proto velmi rozladěný, že se československá federace rozpadla bez uskutečnění referenda. Federativní systém prosazoval Jičínský už v 60. letech a nemalou věrou se zasloužil o prosazení ústavního zákona o čs. federaci v roce 1968. V polistopadovém období bojoval za udržení společného státu v podobě federace. Většinu svého života spojil s prosazováním principu federalismu, jako jednoho z důležitých prvků dělby moci. Nevím, zda si mnoho Slováků uvědomovalo, jak vehementně bojoval Jičínský za rovné postavení Slovenska. Lišil se tím nejen od Gustava Husáka, „slovenského nacionalisty“, který nakonec federaci zničil, ale i od tehdejšího prezidenta Václava Havla, který zájmy Slovenska nikdy dobře nechápal.
Během posledních zhruba deseti let, tedy poté, co Zdeněk skončil v Poslanecké sněmovně a díky zdravotnímu stavu moc neopouštěl rodný Nymburk, jsme spolu často hovořili telefonicky. Pamatuji si Zdeňkova slova plná hlubokého respektu ke kolegovi z dob disentu Václavu Havlovi, i jeho mírnou kritiku změny Havlových postojů poté, co se stal prezidentem. Byl si evidentně vědom, že Václav Havel nejednou nemluvil o Zdeňku Jičínském dobře (v soukromí), ale na druhé straně byl rád, že Havel podpořil i řadu jeho názorů, například na poměrné zastoupení. Pamatuji si na Zdeňkův postřeh, že statečný disident Havel v sobě nenašel odvahu, jako prezident, odsoudit a nepodepsat lustrační zákon, i když s ním vnitřně nesouhlasil.
Petr Pithart nedávno zavzpomínal na Zdeňka Jičínského a při té příležitosti připomněl, že to byli právníci Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a Petr Pithart, kteří jako „pevnost právníků odmítala vpustit do polistopadových dějů svévoli mimo právo. „Byli jsme špatní revolucionáři, protože jsme chtěli když už revoluci, tak v mezích ústavy, podle platného práva“. To je podle mne, velmi trefné a vysoké ocenění postoje Zdeňka Jičínského.
Jsem si samozřejmě vědom toho, že někteří dodnes vyčítají Zdeňkovi Jičínskému jeho významný podíl na vzniku socialistické ústavy na začátku 60. let nebo ten či onen článek z té doby. To by však v žádném případě nemělo zastínit skutečnost, že Zdeněk Jičínský byl důsledným člověkem levice. Hlásil se k levici i v poslední době, kdy se mnozí tohoto pojmu bojí a snaží se od něj distancovat. Zdeněk Jičínský se vždy snažil najít přijatelná řešení a byl připraven pro jejich realizaci přijmout i jistý kompromis. Ale takový kompromis nikdy nesměl zpochybnit nebo ohrozit tu důležitou podstatu. Zdeňkovi Jičínskému šlo o principy právního státu, o spravedlivé zacházení s lidmi, o sociální spravedlnost, o lidskou solidaritu, o slušnost a respektování základních lidských práv. Velmi mu záleželo na porozumění mezi lidmi. I proto podporoval dialog jak mezi disidenty, tak později mezi různými levicovými proudy, i když šlo někdy o úsilí – podle mne – spíše sisyfovské.
Zdeňkovi nikdy nešlo o to získat vysoké stranické či státní funkce, o mocenské postavení, a nikdy o to neusiloval. Často šel až s obdivuhodnou urputností do předem prohraného boje. Pro mne byl svým přesvědčením autentický sociální demokrat. A samozřejmě si pamatuji na dlouhé telefonické rozhovory, v nichž ho právě toto jeho přesvědčení vedlo k nesouhlasu s tou či onou politikou vedení ČSSD, s tím či oním prominentním sociálně demokratickým politikem. Oceňoval jsem i jeho nadhled, s nímž komentoval své občasné porážky, i jeho suchý a ironický humor, kterým ho doprovázel.
Vím, že naše rozhovory mi budou nesmírně chybět. Velmi jsem oceňoval, jak tento devadesátník velmi citlivě vnímal problémy, se kterými se potýká nejen naše společnost, ale mezinárodní společenství. Jičínský byl vlastenec, ale současně odmítal přepjaté národovectví a laciný pravicový populismus. Pamatuji si, jak se upřímně rozohnil nad některými kroky prezidenta Trumpa, které podle něj mohly ohrozit mír a stabilitu ve světě. Zdeněk byl velmi loajální ke svým přátelům, ale tomu nebránilo být kritický k jejich postojům, pokud vedly ke zvyšování napětí, k oslabování solidarity a soudružnosti, k sobeckosti.
V neposlední řadě jsem obdivoval i jeho sportovní výkony. Deset let poté co porazil rakovinu plic, ve svých téměř devadesáti letech lyžoval v horách či plaval v Labi. Nakonec ho jeho zdravotní problémy dostihly.
Čest jeho památce!