Top10/2020: Květnový text Františka Vilímka o jiném pohledu na odstranění sochy sovětského maršála se zařadil na třetí místo článků, které nejvíc zaujaly. Připomínáme ho.

František Vilímek předkládá hypotézu o tom, jakým cílům ve skutečnosti sloužila „ricinová kauza“. Co takhle „kšeft století“ v hodnotě minimálně 10 miliard dolarů?

Proč nepřidat ještě jednu hypotézu – a že už jich bylo vysloveno několik. Nejprve však stručně shrňme fakta – alespoň tak, jak je nám obyčejným smrtelníkům prezentují naše média.

Bylo, nebylo – někdy kolem poloviny března najednou přiletěl na ruzyňské letiště jeden muž z Moskvy. Měl kufřík a v něm měl ricin, což je smrtelný jed. Nečekal na autobus č. 119, aby dojel na nejbližší stanici metra, ani si nevzal taxi, ale hned nasedl do auta ruské ambasády a honem ujížděl schovat se v útrobách hlavní budovy ambasády.

O tom, že má ricin v kufříku, tehdy nikdo nevěděl a tak ho ani nikdo nemohl na letišti zastavit, protože ani diplomatická imunita by ho v tomto případě nemohla uchránit před kontrolou zavazadla. Pokud by tam byl nalezen podobný jed apod., ten cestovatel by měl problém a nemohl by být vpuštěn na naše území. Kdyby se v jeho kufříku nic takového nenašlo – byl by to diplomatický incident a to asi nikdo si netroufl riskovat. Sluší se ovšem dodat podstatné – o tom, že vezl právě ricin, jsme se dozvěděli až následně.

Na začátku dubna, tedy asi tři týdny po příjezdu onoho Rusa, se pak najednou rozhodlo vedení radnice v Praze 6, že odstraní sochu maršálu Koněva – prý neměl roušku a tak nemohl stát na volném prostranství. Smysl pro humor tehdy pánům z vedení městské části opravdu nechyběl. Ale vydržel jim jen krátkou dobu.

Asi za dva týdny, po té ruská strana prohlásila, že se nesmíří s odstraněním onoho památníku a dokonce byl přijat zákon, který stíhá ty, kteří takto poškozují památníky ruských vojáků. Najednou se – kde se vzal, tu se vzal – objevil jakýsi anonym. A ten anonym si najednou vzpomněl na onoho diplomata s kufříkem a zjistil – patrně má rentgenové oči – že v tom kufříku byl jed a tím jedem prý má majitel kufříku otrávit ony tři neposlušné hochy v Praze – jejich jména teď nejsou důležitá a každý z čtenářů je zná.

Zajímavá je také časová souslednost – asi tak za měsíc po té, co onen ruský diplomat přijel, se najednou dozvíme, že přijel proto, aby potrestal čin, který se stal až po jeho příjezdu. Zřejmě to byl jasnovidec, protože už dopředu věděl, co se stane a jak to má potrestat.

A tohle všechno se vzápětí objeví v novinách – zprvu jen jako nenápadná glosa. Asi by si jí nikdo ani nepovšiml, kdyby to – jak se podle všech indicií ukazuje – nebyla dobře připravená kampaň. A rázem o ricinu a tajemném Rusovi byly napsány stovky článků a natočeno nemenší počet reportáží. Skoro každý z politiků považoval za nutné se k tomu, pokud možno zasvěceně, vyslovit.

Nejenže, oni ohrožení pánové dostali policejní ochranku, když jejich život byl údajně v nebezpečí. Následovaly pak ještě další kroky. Jednou to byl dopis na paní von der Leyen, předsedkyni Evropské komise, která nezklamala a vyjádřila své rozhořčení nad takovým chováním Ruska. Také generální tajemník NATO nepropásl příležitost dát najevo své pobouření.

Asi už těžko se to dá dále gradovat. Já myslím, že to úplně stačí, protože cíle již bylo dosaženo.

Qui bono?

Již ze starého Říma je známo, že člověk si má klást – když něco podobného sleduje – otázku, komu to prospěje. A já si myslím, že je to jasné – byť to zpočátku vypadalo jako obvyklá protiruská akce, kterou tak rádi někteří čeští politici rozehrávají.

Podle mého úsudku, celá tato akce má smysl jen tehdy, pokud si ji spojíme s nějakou jinou a tentokrát již reálnou akcí. Jedině tak můžeme pochopit, kdo zde sehrál roli užitečného idiota.

Můžeme se zde rozčilovat, jak chceme, být mravně pohoršeni, ale zase zde půjde jen a jen o peníze – o hodně peněz.

Česká vláda totiž veřejně deklarovala, že chce postavit minimálně dva jaderné bloky, protože celkem logicky tvrdí, že nemůžeme už dále těžit uhlí. Těžba se nelíbí – jak jinak – naší zelené EU. Hlavně však naše hnědouhelné revíry do dvaceti let už budou vyuhlené a žádné velké zdroje pro výrobu elektrické energie z jiných zdrojů tu nemáme, ledaže bychom spoléhali na dovoz – a to celkem oprávněně nechceme. Takové jsou v kostce závěry všech státních energetických koncepcí za posledních deset let.

Ovšem nelze nedodat, že ani jaderná energetika se nelíbí zelené EU a tak uvidíme, jak tyto české plány nakonec dopadnou.

Ty nejméně dva jaderné bloky jsou kšeftem minimálně za deset miliard dolarů – a možná o něco málo více. Bude se to stavět pár let a ceny jistě nepůjdou dolů. Ve hře je tedy zakázka za 250 – 300 mld korun. A to už přece stojí za to se o ni ucházet. Co jsou proti tomu nějaké vrtulníky pro českou armádu na 14 mld korun nebo i dodávky bojových vozidel pěchoty za nějakých 50 – 60 miliard?

Tohle je kšeft století – a navíc je to kšeft docela reálný, protože u nás není velký odpor veřejnosti vůči jaderné energetice, umíme to provozovat a také jsme řekli, že to chceme.

Je jasné, že o takovou zakázku bude velký boj. Ve hře je dnes pět dodavatelů – Čína, Rusko, Francie, USA a Korea. Všechny země nabízejí reaktory o podobném výkonu – kolem 1000 MW, což odpovídá našim požadavkům, neboť musíme počítat s postupným vyřazením bloků v Dukovanech – což je zhruba 2000 MW výkonu.

Je tu ještě jedna úvaha – nestavět tak velké bloky. Vládní zmocněnec pro jaderné bloky trvale forsíruje myšlenku, že nejlepší řešení pro nás budou malé modulární reaktory o výkonu do 300 MW. Ještě sice nikde nefungují, ale prý je Američané začnou sériově vyrábět v polovině dvacátých let – jak na běžícím pásu jako Baťa cvičky, jak říkával můj děda.

Snad jen k tomu je dobré dodat, že i takový malý reaktor potřebuje podobné schvalovací procesy jako ten velký – a těch lokalit u nás zase není tak mnoho. Prý by mohl stát u některých větších měst. Ovšem zatím jediný malý energetický reaktor s výrobou elektrické energie uvedli do provozu Rusové na plovoucí platformě na daleké Sibiři v minulém roce, takže ani zkušeností s provozem není moc.

Mezi těmito pěti dodavateli se bude během krátké doby a do určité míry již také v letošním roce rozhodovat o tom, kdo dostane tuto zakázku. Jistě, že do toho budou mluvit mnozí. Bezpochyby budou významnou a možná úplně zásadní roli hrát tzv. bezpečnostní aspekty. Můžeme si to asi vykládat jakkoli, ale je jasné, že se bude velmi pečlivě vážit, kdo bude dodavatel, zda to bude – stručně řečeno – „kamarád do deště“ či nějaký jiný kamarád.

Když se na výběr těchto možných dodavatelů podívám jako naivní divák, či průměrný občan – jestli nějaký takový existuje – pak je mi to už docela jasné, kdo tím „kamarádem do deště“ musel být.

Po tom, co jsme zažili s aférou cesty na Tchaj-wan, kterou chtěl uskutečnit předseda Senátu, nebo s aférou kolem Huawei, si dost dobře neumím představit, že bychom z těchto „vyšších“ zájmů mohli snad uvažovat o čínském dodavateli.

Nečekám, že bychom mohli reálně uvažovat o dodavateli z Koreje, jejichž reaktor je prý zatím nižší generace a ten pokročilejší funguje někde v poušti v Emirátech. Tedy dostat něco takového do Evropy, to asi nepůjde. Francouzi – to asi také nebudou. Ve Flamanville se jim moc nedaří. Už asi tak před deseti lety měli být se stavbou hotovi a ono pořád nic, protože jejich reaktorová nádoba – pokud se nepletu – má trhliny a musí se složitě opravovat. To také asi nebude to správné rozhodování.

Zbývají dva. Rusko a USA. Je sice pravdou, že ruský Rosatom staví podobných reaktorů, které nám údajně mohou nabídnout, po světě asi tak deset – třeba i ve Finsku či v Maďarsku. Tento typ reaktoru má za sebou mnoho let bezporuchového provozu, je to odzkoušená technologie. Je to typ podobným těm, které jsme u nás uměli vyrobit. Byl by tam asi také velký prostor pro naše firmy.

Jenomže… Chtěl bych vidět ty politiky, kteří po takové dělostřelecké přípravě, kterou jsme viděli v kauze Koněv, by mohli zvednout pro ruské řešení ruku. Obávám se, že se nikdo takový nemůže najít. Stejně jako by se nenašel nikdo, kdo by v bezpečnostních strukturách mohl připustit ruské řešení. Nevylučuji, že se najde někdo z technických expertů, který bude mít jiný názor, ale ten bude umlčen.

O tom, kdo bude dodavatel pro ony dva nové jaderné bloky, tak už bylo rozhodnuto. Kauza Koněv k tomu vytvořila dokonalé předpolí. Na to, že se kdysi říkalo, že by se mělo rozhodovat ve stylu – padni, komu padni, zapomeňme. Přece některá vyjádření českých ministrů v podstatě nenechávají žádné pochybnosti, že tak již bylo rozhodnuto.

Možná, že ještě budeme hrát tu hru, že vybíráme dodavatele. Někdy se to lidu líbí, když mu líčíme, jak složitě vybíráme, vážíme každý detail jak na lékárnických vahách, ale je přece dávno rozhodnuto.

Snad na závěr – celá tato kauza byla dobře sehraná zpravodajská hra s mnoha hráči, s užitečnými idioty i dirigenty v zákulisí. Jen překvapí, jak snadno na to naši někteří představitelé naskočili, že z oficiálních kruhů nezazněl alespoň stín pochybností, zda to náhodou není celé zinscenované.

Ale nemějme to nikomu za zlé. Tato kauza zrovna spadla z nebe. Nikdo se nemusel trápit rozhodováním, když dostal to rozhodnutí jak na podnose přímo pod nos. Je fakt sotva k uvěření, když se dočteme, že nějaký ministr žádá potrestání toho, kdo zprávu o tom ruském agentovi s jedem vynesl do novin. Vždyť to byla součást té hry, pane ministře.… Jinak by to celé přece vůbec nedávalo smysl, ne? Jak se říká – finis coronat opus…

To, co se stalo, není úplně dobrá zpráva. Možná to ještě neskončilo a třeba to ještě bude mít pokračování…