Odborník na Blízký východ Ondřej Krátký píše konzistencích a nekonzistencích české diskuze o chystané anexi Západního břehu.
V plném žáru izraelsko-palestinské „dopisní debaty“ publikovala Veronika Sušová-Salminen na !Argumentu článek, v němž se zamyslela ne až tak nad obsahem, jako spíš formou či určitým vyšším rámcem celé debaty. Určitou komplexnější názorovou konzistentnost různých jejich protagonistů nevyjímaje. Konzistentnost je sice ve finále věc obsahová, při jejím abstrahování jde nicméně o hodnotu víceméně „formální“, ovšem formální zásadním způsobem – tj. natolik, že svým významem svůj konkrétní obsah častokrát převyšuje či mu dává alespoň právě onen „velký rámec“.
Globalizace přinesla některé jevy, které se za éry západní hegemonie jevily jako nepravděpodobné, přičemž právě jejich příchod ukázal, jak relativní jsou některé hodnoty, považované díky určitým „esteticko- mocenským“ kulisám stvořeným Západem za konstanty. Na jednu stranu tu nově máme výskyt „estetiky“ pořádku, disciplíny až funkcionalistické úspornosti a účelovosti severského střihu v jinak „chudých“ zemích „třetího“ světa (veřejný prostor a péče o něj v Malajsii či Indonésii, v českém povědomí aktuální například i moderní vietnamská architektura), na stranu druhou prudký nárůst bohatství a nejednou i drahoty v místech, která jsou souběžně synonymy absence řádu, disciplíny či hygieny (Indie, Mexiko či Angola). Šokově pak do popředí vystupuje kontrast charakteristicky úpravné a pravidelné estetiky západoevropských měst, která coby neodmyslitelná kulisa obrazů z této části světa byla po desítiletí ztotožňovaných s právem, úsporností, pořádkem a sociální do/vyspělostí západní civilizace, a její současné skrytá zvůle, zkostnatělost kombinovaná s lajdáckou arbitrárností rozhodování či cynismus – viz zejména švédský či britský přístup k C-19, zejména jde-li o totální nezájem o dopady epidemie na nejzranitelnější skupiny obyvatel.
Do původního, konzervativně tradičního duálního kontrastu („upravené a bohaté“ vs. „chaotické a chudé“) jako by stále víc vstupoval nějaký další, „třetí“ prvek, který původně jasná opozita dělí na více částí, původní zřetelně kontrastivní binaritu kalí, čeří, rozřeďuje.
A nejde přitom jen o paradoxy globální.
I.
Nejmarkantnějším „lokálním“ příkladem téhož je causa „názory na Izrael“ z posledních dní. Klasická logika by říkala, že příznivci záboru (resp. odpůrci Palestinců) budou co do všech či aspoň většiny svých názorů konzistentně proti těm, kteří jsou proti záboru či aspoň mají pro Palestince pochopení. Ano, v daném konkrétním případě platí, že ti, co jsou pro anexi, jsou (nejednou za pomoci zjednodušených či aspoň stereotypních argumentů) proti Palestincům, konzistence je však porušena hned, když se podíváme na další „neuralgické“ názorové „markanty“ v podání těch samých jedinců (či trendů, které daní jedinci mediálně či politicky zastupují). Zřejmě nejlépe to ilustrují jejich postoje k dalšímu oblíbenému předmětu sváru – Rusku.
Zatímco někteří dokáží pochopit Palestince i Rusko (např. Jan Schneider, minimálně snahu o selektivní empatii by snad bylo možné očekávat i od „současného“ Schwarzenberga), jiní jsou apologety Palestinců a zároveň kritiky Ruska (tzv. „nová levice“, „obamovsko-clintonovský“ proud, Zaorálek, Petříček apod.; mediálně česká hlásná trouba „hystericky ublíženého neomarxismu“ Britské listy, velmi pravděpodobně i neoliberály extolovaný „oxfordský Žid“ Avi Šlajm apod.). Další část spektra je naproti tomu ruso- i filistinofobní zároveň (česká pravice, všeliké ASPENy, Cevra a jim podobné konzervativní sluje; pochopitelně mediální huby nekritického proizraelství a rusobijství či v nejlepším případě rusoskepticismu a protiruského švejkovského posměváčkovství jakými jsou Reflex či Neviditelný pes). Poslední skupinou jsou pak zvláštní entity, které sice nesnáší Palestince a obdivují Izrael, zároveň však mají velkou slabost pro Rusko a zřejmě i celý velmocenský postsocialistický svět (Zeman a jeho věrní, resp. jemu podobně nastavení).
Toto lze po určité „matematické“ redukci číst i tak, že tu jednak máme a) nezávislé empatiky a přátele logiky, tedy osobnosti vycházející z vnitřního přesvědčení dosaženého buď selským rozumem, etickou a humánní výchovou či logickým přemítáním (které jsou po těchto liniích pak nutně konzistentní, protože jsou prostě konzistentní lidsky), b) apriorní progresivce reagující na jevy v souladu s politickými liniemi „pokroku“ resp. novot „za každou cenu“ (přičemž jejich případnou logickou nekonzistenci, a tedy jiný než racionální důvod jejich postojů, prozradí až větší objemy od nich přicházejících reakcí), c) více či méně „konzervativní“ pravici, u níž jde ve většině případů bohužel o reakce cvičených opic z koloniální provincie anachronicky stále vzhlížejících k anglosaskému klubu vyvolených; v zásadě tedy o partu těch, kteří by se rádi stali přáteli globální oligarchie (jen se možná trochu opozdili. Nutno říct, že čestnou výjimkou je zde právě Schwarzenberg, který to kdysi vysvětlil jednoduše tak, že pro něj „konzervativní znamená především humánní“, čímž se požadovaným způsobem, ale aniž by s nimi zpřetrhal jakékoli jiné svazky, v kýžených intencích a s elegancí sobě vlastní distancoval od tvrdě transatlantického jádra, pro které, na rozdíl od něj, humánnost stěžejní hodnotou není). Poslední skupinou jsou pak suverénní sloni v porcelánu a přátelé oligarchů či hegemonů především lokálních (Ruska, Číny, Izraele apod.).
Po tomto shrnutí bychom po formální stránce pokud ne o konzistencích, tak aspoň o určité „vnitřní logice“ postojů straníků daných hlavních trendů mluvit mohli. Hlavní rysy a podobnosti vytanou možná až do takové míry, že bychom si definující osobnostní rysy typických zástupců daných trendů mohli přiblížit i jinak: argumentační antičtí filozofové či renesanční osobnosti (jejichž jediným přítelem je logika či humanismus); novodobí jakobíni; straníci globálních hegemonů; straníci hegemonů provinčních.
II.
Téma vztahu Izraele a Palestinců je přitom jen jedním z (názorných a ilustrativních) případů, do jaké míry názorová roztříštěnost (či ještě lépe, ač se to slovo opakuje: „nekonzistence“) opanovává nejen jednotlivé čelné či viditelné osobnosti, ale (buď přes tyto osobnosti zprostředkovaně či na podobném principu, jímž se těchto osobností zmocňuje) i prostupuje celou společností. Nicméně při takovém množství témat, které je dnes k dispozici, zároveň při jindy nevídané svobodě jejich interpretace, s ohledem na vždy různé osobnostní nastavení a vždy nutně omezenou míru informovanosti i času na komplexní zpracování vnímaných informací to ve finále možná ani není překvapivé.
Téma Izraele vs. Palestinců nicméně vyjevuje i mnohé další skutečnosti, stejně jako má přístup k němu potenciál stát se možná nepřímým, ale ve finále klíčovým faktorem, podle nějž bude nadále probíhat rozhodování o budoucích spojenectvích – pokud by taková měla být (komplexnější realitě navzdory, ovšem třeba z důvodů mimořádné situace dané např. hrozbou většího konfliktu, jež by si taková kompromisní spojenectví vynutila) založeny na principu, zda má patřit buď na tu, či na onu stranu. Podobnou polarizační sílu měla v nedávné minulosti kauza Srbsko X Kosovo.
Je ale i možné, že izraelsko-palestinskou problematiku přeceňuji: současný vypjatě proizraelský postoj určité části naší společnosti může být jen dobově poplatnost variantou jinak invariantní české potřeby prokazovat loajalitu hegemonovi – tj. toho samého invariantu, který v socialistické minulosti varioval například v podobě přehnané (a ze své historické podstaty či kontextu zcela nelogické) české náklonnosti ke Kubě či právě palestinskému odboji. (Přitom už Slováci jsou na tom s prioritami o poznání líp…)
Na místě jsou ale i další otázky: pokud chová k Izraeli sympatie jak „smetánka“ národa typu rusofoba Cyrila Höschla či četných antievropských národovců z ODS, tak i rusofil Zeman, lze mocensko-ekonomické (resp. společenské) elity Izraele stále ještě řadit do oligrachie globální (resp. tzv. „mezinárodního společenství“), či se z ní spíš už vymaňují směrem kamsi k (= ve finále domovské) Asii či Orientu? Případně vykazuje-li vůči Palestincům sympatie jak přičinlivý „whistleblower“ a ortodoxní kremlofob, v jiných tématech ovšem lidsky vnímavý a humánní Jan Čulík (Britské listy), tak i kořenů věcí, logiky a faktů se držící, přitom schopností empatického vhledu disponující (a proto Rusko schopný pochopit) Schneider, kde je vlastně pravda?
Jak vidno, nedílným rysem tohoto čeření původní „jin-jangové“ dvojjednoty, je i to, že někteří sympatizanti té či oné myšlenky mají potenciál jimi vybraný směr ostatním spolehlivě znechutit či ho diskreditovat již jen tím, že jej podporují zrovna oni.
III.
Bizarní dále je, že zaujímají-li všechny takové apartheidní plátky jako Neviditelný pes či „buchertovsko- höschlovský“ Reflex apriorně protipalestinská a protiruská stanoviska, dostávají se co do logiky tak trochu na tenký led, resp. oklikou padají do pasti vlastní krátkozrakosti. Při troše hloubání (popř. aplikace analogií) totiž vidíme nejen to, Rusko je jedním z hlavních partnerů jak Izraele, tak i (s Izraelem navzájem znepřátelené) Sýrie, ale hlavně to, že stěžejní rysy strategií obou států (tj. boj proti radikálnímu islámu, vůle po určité homogennosti vlasti „loajálních“ komunit a „aktivní“ etnická /!/ politika) jsou společné jak pro Tel Aviv, tak pro Damašek. Ano, možná to lze vysvětlit lákavou antropologickou hypotézou o tom, že objektivní síla místa (klimatu, způsobu života, tradičních lokálních hodnot apod.) je významnější, než jakékoli subjektivní aspirace současných vůdců či jejich nedávných předchůdců; tedy zatímco předci současné izraelské reprezentace jsou „náplavy“ (volný překlad termínu „álíja“) ze Sefaradu, Aškenázu či odjinud a většina syrských elit jsou (nedamašští) Alavité z Latákíje, chovají se obě (geograficky v podstatě totožných lokalitách žijící) reprezentace v moderních souvislostech zhruba stejně, resp. stále podobněji – že by i zde aktuální variant jinak invariantního „aramejství“? Pokud se nám takové uvažování líbí, hned se může nabídnout teorie ještě lepší (= šílenější): nechová tedy vlastně Zeman slabost jak pro Netanjahua, tak pro Asada nejen proto, že „kosí islamisty“, ale především proto, že pradávný (Římem samozřejmě opovrhující) Kelt Miloš vlastně souzní s pradávnými (současnými postoji Říma momentálně též silně znechucenými) Aramejci Bibim i Baššárem?
Podobně se do ne hned viditelných tenat chytá kdokoli, kdo zároveň uznává izraelskou anexi i kritizuje Rusko (obvykle s tou výtkou, že je nepřípustné, čeho se Rusko dopouští na Ukrajině, speciálně pak na Krymu). Argument dvojího metru je tu nasnadě. Na druhé straně se do podobných potíží dostávají i ti, kdo se paralelně zastávají Kremlu i Palestinců (= jde o logický rozpor, protože jedni jsou anektující, zatímco druzí výhledově anektovaní). Zde je věc aspoň teoreticky vyargumentovatelná tím, že „to Rusové udělali čistě“ a „bez jediného výstřelu“, co si ale jinak budeme povídat: ať je Ukrajina seberozvrácenější, po technické stránce to anexe byla (či jak by řekl zřejmě jakýkoli – ne nutně mezinárodně-právní, ale už klidně okresní – soudce: rysy anexe to naplňovalo).
Svou roli samozřejmě nejednou hraje i to, je-li zastánce toho či onoho postoje zrovna v atraktivní (a zároveň zranitelné) funkci, či ne. Dobře známe případy armádních generálů, kteří jinak mluvili v aktivní službě a jinak mluví po odchodu do civilu (zde je zčásti na vině snaha odčinit špatné svědomí; obecně jde o projev vrcholné zbabělosti kombinovaný s pokrytectvím, absencí jakékoli sebereflexe a chorobnou potřebou být neustále vidět). V této souvislosti je velkým otazníkem, zda by si ostřílený kariérní mazák a salónní rebel Zaorálek nedal – na rozdíl od tak trochu študácky neopatrného Petříčka – tisíckrát pozor a „dopis tří“ by spolupublikoval, i kdyby on sám byl aktuálně ministrem zahraničí (a ne momentálně pouze „za keřem schovaným“ ministrem kultury).
IV.
Určitě bych ale v případě daného dopisu či jemu následující diskuse nemluvil o statečnosti. Statečností je, když v se v Íránu projde mladá slečna středem Teheránu bez čádoru či se její saúdská vrstevnice vzepře despotické rodině, v Egyptě se mediálně známá osobnost veřejně přizná k ateismu či homosexualitě, případně v desítkách dalších států student před plnou posluchárnou rozporuje vládní dogma vtiskávané mu do hlavy ze strany univerzitních profesorů. Eventuálně když jde někdo proti proudu přímo na místě dění, o kterém je řeč – ať již v Izraeli, nebo v Palestině.
V dnešních Čechách jsme na rozdíl od toho v záviděníhodném stavu, kdy zde opravdu máme ne-li demokracii, tak aspoň relativně velkou svobodu slova. To nejhorší, co se nám tak může stát, je, že přijdeme o funkci či příjem, nevyjde nám ten či onen článek, jeden konkurent na druhého pošle berňák, maximálně lze na pár let skončit v chládku. Zároveň je tu již tolik vzájemně znepřátelených vlivových skupin, že v zásadě jedna vyvažuje druhou, a i pokud někde někdo dostane (obrazně řečeno) po hubě (a zároveň není vyloženě asociál), má se vždy kam jít hojit.
Aktuálně jsou tak u nás „stateční“ všichni stejně – protože v této české hře na novodobé disidentství vědí všichni to hlavní: je to hra naprosto bezpečná, protože pořád jenom hra.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.