Významný švédský sociolog Göran Therborn píše o výzvách a příležitostech, před kterými dnes stojí politická levice na globálním Severu.
Úkol politické levice v zásadě spočívá v naslouchání lidským stížnostem a obavám a přímým nebo zakódovaným způsobům, jakými je vyjadřují – a také v zasahování do dění přípravou transformační politiky. Úkolem je tedy rozvinutí strategie, sdružení většiny kolem této strategie a vytvoření politického subjektu jakožto nástroje vyjádření vůle neprivilegovaných, vykořisťovaných a vyloučených v rámci politické krajiny, která brání sociální změně. [1]
Naslouchání hnutím
Existuje celá řada sociálních hnutí, ale o dvou z nich můžeme říct, že definují naši dobu. Prvním je hnutí proti nerovnosti, které velkolepě naplnilo hněvem a protestem ulice Chile. Pro nás na globálním Severu je nejdůležitějším aspektem tohoto hnutí, že po finančním krachu v roce 2008 jeho zájmy vstoupily do hlavního proudu jakožto hlavní téma davoského Světového ekonomického fóra a osvícené buržoazie zastoupené Financial Times a New York Times. Prací Thomase Pikettyho a jeho kolegů vstoupila nerovnost do hlavního proudu ekonomie a díky úspěchu filmu Joker se násilný odpor proti nerovnosti a kapitalistické chamtivosti k lidem dostává i z Hollywoodu. Sandersova a Corbynova kampaň rozšířily hnutí Occupy a Žluté vesty otřásly celým spektrem Macronovy liberální pravo-centristicko-levé vlády. Nerovnost a liberálně-globalistické vyloučení se spolu se samolibým pohrdáním staly natolik populárními problémy, že je převzali zastánci Brexitu, trumpisté a další, stejně jako fašisté dříve převzali „socialismus“.
Druhé hnutí naší doby, definující zkušenost generace 15 až 25 let na globálním Severu, se rozvíjí kolem klimatické změny. Naslouchat lidem v oblasti Severního Atlantiku dnes především znamená naslouchat klimatickému hnutí. Je to generační zkušenost dnešní mládeže, která se v jistém smyslu podobá antiimperialistickým hnutím mé generace proti koloniálním válkám a apartheidu. Levice se musí do tohoto hnutí plně ponořit a připojit se k jeho radikálním proudům, musí naslouchat aktivistům, studovat problémy klimatické změny a přijmout spoluodpovědnost.
Tento obrat znamená rozchod s pokrokovou a reformní politikou pojímanou v duchu „byznys jako obvykle“ a znamená přijetí skutečnosti, že se nacházíme ve stavu klimatické nouze, pro který platí nová pravidla. Stará pravidla zisku a hospodářského růstu již nesmějí mít váhu. Globální ekonomika a všechny národní ekonomiky se musí orientovat na společné statky a prevenci společných negativ. V tuto chvíli není tématem opozice boj proti soukromému majetku a tržní soutěži. Výroba a spotřeba se musejí podřídit vyššímu cíli, kterým je záchrana lidstva a planety před klimatickou katastrofou. Výroba energií, průmyslová produkce, zemědělství, obchod, spotřební vzorce – to vše musí sledovat pravidla udržitelných společných statků. Znamená to, že lidově demokratická politika musí vládnout ekonomice.
Levice si především musí uvědomit ekologické nerovnosti a musí se angažovat v sociální spravedlnosti jako základní podmínce úspěchu demokraticko-klimatického hnutí. Ekologická nerovnost je významnou formou nerovnosti ve smyslu zdraví a věku dožití.[2]Její zaznamenané smrtící dopady jsou ohromující. V srpnu 2003 způsobila vlna veder ve Francii smrt 70 tisíc lidí – mnoho z nich byli lidé staří, chudí a osamělí – zatímco lékaři a lidé s většími prostředky byli na dovolených. Evropská agentura pro životní prostředí spočítala, že v roce 2016 způsobilo v Evropě znečištění 412 tisíc předčasných úmrtí.
Nasloucháním a reflexí klimatického hnutí se levice může dozvědět, jak bude vypadat střednědobá, post-kapitalistická budoucnost.
Příprava transformační politiky
Příprava transformační politiky zahrnuje celou řadu věcí, zaměřím se zde jen na dvě rozhodující. První z nich je podpora a zpracování politické fokalizace stížností lidí a hnutí a spojení dvou doposud spíše odloučených hnutí – hnutí proti nerovnosti a klimatického hnutí. Druhou z nich je potom nutnost směrovat současnou politickou krajinou k transformaci.
Klimatické hnutí musí být rovnostářské, protože hrozba znečištění planety vyplývá z nerovnosti. Nejbohatších 10 % světové populace odpovídá za polovinu všech emisí oxidu uhličitého a nejchudší polovina jen za jednu desetinu. Poměr 10:50 a 50:10 platí i mezi jednotlivými zeměmi a mezi jednotlivými třídami uvnitř států. Jak ukázali Chancel a Piketty, třídní odpovědnost za znečištění od roku 1998 ostře vzrostla, zatímco rozdíly mezi zeměmi se srovnaly. Pouhých 20 společností vyrábějících fosilní paliva, zejména Saudi Aramco, Chevron, Gazprom a Exxon Mobile, od roku 1965 vyprodukovalo 35 % veškerého oxidu uhličitého a metanu.
Úspěšná transformativní klimatická politika se musí naučit, jak proplouvat velmi složitým světem ekonomického zeměpisu a geopolitiky, které musí dříve nebo později jednat společně. Na jedné straně jsou problémy základního živobytí, které se týkají chudých regionů a zemí, jejichž obyvatelstvo je velmi závislé na těžbě uhlí, ropy a plynu. Jak mohou žít důstojný život, aniž by ohrožovali všechny na planetě? Na straně druhé stojí problém moci. Spojené státy jsou historicky největším producentem nebezpečných emisí a největším původcem dnešních emisí spojených se spotřebou. Mezi 10 % největších světových znečišťovatelů je 40 % ze Severní Ameriky. Uhlíkový dopad na hlavu je u 10 % nejbohatších v USA osmkrát vyšší než světový průměr. Zde vzniká otázka, jak jednat s touto ekonomickou a vojenskou velmocí.
Sociálně-politická krajina rovnostářství 21. století se liší od politiky 20. století, které bylo stoletím dělnické třídy a dělnických hnutí na globálním Severu a antikoloniálního boje na Jihu. Na Severu dělnická třída upadá a je segmentovaná a fragmentovaná, její růst na Jihu už stagnuje a zůstává mnohem slabší než na Severu. Jih je problém, který musí být řešen jinde, nyní se zaměřím na Sever.
Levice 21. století potřebuje politiku pro střední třídu – ne ve smyslu clintonovského kosmo-liberálního opuštění pracující třídy a prekariátu jako „bandy chudáků“, ale jako rozšíření hnutí proti nerovnosti. Po celém Severu je vydávána četná a čtenářsky úspěšná literatura stížností z pohledu střední třídy, která především naznačuje rostoucí propast mezi touto skupinou a stále bohatší vyšší třídou. Tato literatura jistě neobsahuje myšlenku, že by střední třída byla ohrožena sociálním státem, jeho daněmi či silou odborů. Zejména v USA, ale částečně i v rámci evropské literatury, zahrnuje ohrožená nebo zničená „střední třída“ také průmyslové dělníky.
Ve skutečnosti jsou tyto stížnosti střední třídy součástí hnutí proti nerovnosti. Levice je musí inkorporovat. Ve Švédsku a více méně ve všech severských zemích by to mělo jít přirozeně a lehce, protože je zde většina „střední třídy“ v odborech. Nicméně ani švédská Sociálně demokratická strana ani levicové strany zatím neuvažovaly o tom, že by vybudovaly hnutí proti nerovnosti spolu s touto vrstvou společnosti.
Musí se to změnit. Transformativní politika 21. století bude hodně záviset na takovýchto spojenectvích mezi lidovými skupinami a střední třídou, mají totiž celou řadu společných zájmů a obav, jako jsou pracovní práva, sociální zajištění, veřejné sociální služby. Společné mají i obavy o důstojnost a zajištění práce, kterým teď musí střední třída čelit, obavy z manažerského útoku na profese ve zdravotnictví, ve vzdělávání a státní službě, jehož cílem je proměnit veřejné služby ve zdroj zisků pro soukromý kapitál. Zdá se také, že rodící se digitální revoluce udeří nejtvrději právě na zaměstnance ze střední třídy.
Liberální demokracie byla vždy namířena proti transformativní politice, a to i poté, co umožnila lidem bez majetku volit. Příkladem je nadměrné zastoupení venkova a malých měst, dvoukomorové parlamenty či soudní přezkum. [3] Jenom prostřednictvím silných organizací – stran, odborů, kulturních a sociálních organizací – je možné získat a udržet si lidovou protiváhu.
Tato historická protisíla lidových organizací, jejichž boje nám na prvním místě daly demokracii, je nyní erodována socio-ekonomickými a kulturními změnami. Politické systémy liberálních demokracií jsou od lidí odděleny vrstvami kariérních politiků, obklopených profesionálními poradci a mluvčími. O výsledcích voleb stále více rozhoduje malá celosvětově působící klika specializovaných firem a jejich expertů prostřednictvím manipulativního marketinku nebo fake news.
V tomto kontextu možnosti transformativní změny pomocí etablovaných institucionálních kanálů demokracie slábnou. Transformativní politika bude stále víc závislá na episodických sociálních hnutích lidového protestu, která pročistí zanesené kanály společenských změn.
Čas příležitosti. Závěry pro levici na globálním Severu
Abych to shrnul, levice na Severu musí naslouchat hlasům znevýhodněných, hlasům lidského a planetárního začleňování. Musí se vyhnout volání Sirén etnické exkluzivity, musí spojit rovnostářská sociální hnutí a politiku se sociální vědou a médii hlavního proudu, aby oživila problém nerovností. Musí se ponořit do klimatického hnutí a vyjasnit si, že socio-ekonomická nerovnost je hlavní příčinou enviromentální destrukce, musí porozumět nové společensko-politické krajině 21. století rozvinutím levicové politiky pro střední třídu a zároveň zachovat historickou levicovou třídu a humanismus.
Zápas za svobodu a sociální spravedlnost pokračuje a navzdory všem protivětrům i s pomocí větru v zádech musí pokračovat dál v dobách světlejších i temnějších. Je však důležité si uvědomit, kdy se musíme pokusit o postup, a kdy bychom měli strategicky postát na místě. Současné období je časem příležitosti, protože světové mocenské systémy se sice ještě nesypou, ale už se otřásají.
Hospodářský systém kapitalismu, který je spojen se ziskovým růstem, čelí mezikontinentálnímu generačnímu klimatickému hnutí. Je konfrontován novou generací brilantních ekonomů. V říjnu 2019 se systém fyzicky otřásl díky rebelujícím mezikontinentálním masovým hnutím, která nejintenzivněji vzplanula (prozatím) v Iráku, Libanonu a v Chile, kde dokonce i podle pravicové vlády demonstrovalo v Santiagu 1,2 milionu naštvaných protestujících a většina měst a vesnic, počínaje Ostrovem Robinsona Crusoa a konče Punta Arenou v nejjižnější části země, pořádala vlastní demonstrace. Je to největší protikapitalistická manifestace od května 1968 ve Francii.
Politický systém liberální demokracie byl otřesem díky vědomí své vlastní neschopnosti vyrovnat se s lidovými stížnostmi a protesty bez represe. Systémoví ideologové a politologové plní knihovny svými obavami z „krize demokracie“ a „strašidla“ populismu.
Geopolitický systém „západní“ světové nadvlády a amerického „lídrovství“ byl destabilizován díky vzestupu Číny a díky rostoucímu sebevědomí skupiny G13 (G20 mínus G7 Spojených států a jejich satelitů) a díky chybné politice USA.
Okno příležitosti se pootevřelo.
Odkazy:
1/ Článek je převzat z proslovu proneseného Göranem Thernbornem na Konferenci Marx 19: Klimatická změna a konec kapitalismu, která se konala v říjnu 2019.
2/ Více Göran Thernborn: The Killing Field of Inequality, Cambridge: Polity Press 2013.
3/ Ve Švédku představuje soudní prošetření ústavní ustanovení, které umožňuje švédským soudům a správním úřadům, aby prohlásily kroky parlamentu či zákony jím přijaté nebo Evropskou konvenci za protiústavní.
Anglická verze rozhovoru vyšla v ročence Transformu na rok 2020: Walter Baier-Eric Canepa-Haris Golemis (eds): Europe in the Brave New World, London: Merlin 2020.
Publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.