Jiří Silný připomíná šest století od vzniku husitského Tábora, které v podmínkách středověku tvořilo experimentální pole, kde se rodily nové formy participace a demokracie.
Město Tábor slaví letos 600 let od svého založení husity na jaře roku 1420 a naplánovalo bohatý program, který byl bohužel narušen opatřeními spojenými s epidemií Covid19. Aktuální stav kulturních a vzdělávacích nabídek lze nalézt na stránkách města.
V rámci širokého husitského hnutí představuje Tábor pokus o nejdůslednější realizaci společenských změn, které ovšem šly daleko za tehdejší možnosti a podmínky. A svým způsobem táborské sny sahají i za náš dnešní horizont. Zároveň, jak to u náboženských přelomů bývá, zaštiťují se i husité snahou o návrat k nezkaženým počátkům, ke kořenům.
Původní křesťanství radikalizovalo a univerzalizovalo emancipační proudy židovského náboženství, včetně jeho důrazu na správnou životní praxi, kterou ovšem očistilo od formalismu. V konkrétním životě prvokřesťanských obcí se to projevovalo rozmanitým způsobem. Důstojného postavení dosahovaly diskriminované vrstvy: ženy a otroci. Byly zřízeny instituce pečující o vdovy a sirotky – dvě materiálně nejvíce ohrožené skupiny tehdejší společnosti. Praktikovala se vzájemná podpora křesťanských obcí – bohatší pořádaly sbírky pro ty chudší. Zaznamenáno máme každodenní sdílení jídla a také úplné sdílení majetku, někdy označované za křesťanský komunismus. Ochota k radikální přeměně života byla z části nesena očekáváním druhého příchodu Krista, tedy konce světa. Právě taková víra v konec světa plného nespravedlnosti a utrpení, pokud byla praktikována v reálné solidaritě, skutečně vytvářela nový svět, v souladu s Ježíšovým výrokem: Království Boží (tj. ten nový svět) je mezi vámi. V husitském Táboře najdeme podobnou motivaci radikálních postojů i podobné výsledky.
Postupně rostoucí rozpor mezi žitou vírou a církevní institucí, která víru definuje pomocí dogmat a vytváří hierarchii rozhodování namísto charismatického vedení, se dovršil, když se z pronásledované víry stalo křesťanství státním náboženstvím Římské říše. Z podvratného „náboženství žen a otroků“, jak se mu posmívali helenističtí intelektuálové, se stalo také státotvorné náboženství hodnostářů a boháčů. Zjevný rozpor mezi zvěstí evangelia a praxí byl řešen různými způsoby. Došlo ke spiritualizaci víry – důležitějším než praktické následování Ježíše, se stalo jeho správné uctívání. Někteří věřící odcházeli žít svou představu důsledného náboženského života do poustevnického ústraní, později vznikala izolovaná mnišská společenství těch, kdo se vzdali majetku i sexuálního života a zavázali se poslušností nadřízené osobě a věnovali se obvykle službě potřebným, nebo prostě hledali útočiště. Pro ty, kdo žili „ve světě“ v rozporu s jasnými evangelijními ideály chudoby se nabízela možnost pokání prostřednictvím almužen a také pokřesťanštěný stát vytvářel instituce pro pomoc chudým. Paradoxně až do středověku platilo, že chudí jsou jako příjemci almužen potřební, protože umožňují bohatým pomocí almužen dosáhnout spásy.
Přesto rostoucí rozpory mezi biblickou normou a praxí církve, která se dobře zabydlela ve světských poměrech, vyvolávaly opakované pokusy o nápravu. Některá taková hnutí, jako byli františkáni, byla integrována do církevní instituce, jiná, kritičtější k církevní i světským poměrům, jako např. valdenští, byla tvrdě pronásledována. Shodou dějinných okolností k trvalému prolomení mocenského a ideologického monopolu římskokatolické církve došlo v Českém království.
Dobová atmosféra počátku patnáctého století byla zjitřena řadou krizový jevů, jako byly opakující se epidemiemi moru a neúrody. Církevní instituce v důsledku papežského schizmatu, a dokonce trojpapežství ztrácela autoritu. Vyhrocovaly se sociální rozdíly, což souviselo s dávkami a poplatky které vyžadovala světská i církevní vrchnost. V Praze tvořilo duchovenstvo, které bylo třeba dobře živit, kolem deseti procent obyvatel a církev představovala největšího pozemkového vlastníka, patřila jí asi třetina vší půdy. To se nelíbilo ani chudým, ani šlechtě. Ale vědomí, že je třeba nějaké nápravy bylo živé i v církvi samotné.
Důležitým centrem kritického myšlení byla pražská univerzita, zejména od chvíle, kdy ji vedl Jan Hus, který navíc dokázal vyjádřit existující rozpory způsobem srozumitelným i lidovým vrstvám. Když byl Hus upálen, vznikla revoluční situace, protože jeho smrt pobouřila a na čas spojila různé společenské vrstvy od venkovské chudiny, přes rozvíjející se města až k části šlechty.
Tábor přitom tvořil experimentální pole, kde se rodily nové formy participace a demokracie. Zakladatelé zřídili opevněné město na obranu před nepřáteli po vzoru Bible (Kniha soudců 4,6) a uspořádali v něm život podle toho, jak chápali Boží vůli. Čtyři pražské artikuly představovaly společný program s pražskými husity a byly na Táboře dodržovány: svobodné kázání, přijímání pod obojí, zákaz světského panování duchovních a trestání smrtelných hříchů, které vyjadřovalo rovnost všech před zákonem. Vedení města měli na starost čtyři volení hejtmani. Přísný vojenský řád vyžadoval disciplínu a i ve vojsku platily stejné tresty pro urozené i pro prosté vojáky. Legendární táborská schopnost porážet i zdánlivě daleko silnější protivníky vyrůstala z dobré organizace i z hlubokého přesvědčení „Božích bojovníků“, že bojují za správnou věc. Na svou dobu výjimečné bylo postavení husitských žen, které se plně účastnily života obce a měly přístup ke vzdělání, jak dokládá známý výrok Silvia Piccolominiho o tom, že husitské ženy znají bibli lépe než italští kněží. Všeobecně známý je „husitský komunismus“, táborské sdílení majetku, které se podle všeho týkalo jen prvních měsíců existence Tábora. Omezenost modelu spotřebního komunismu, když přestal přísun nových darů, řešilo město Tábor záborem církevní půdy nebo i nákupy zemědělských pozemků, na kterých pak hospodařilo. Pozdější dělnické a komunistické hnutí vnímá Tábory jako své předchůdce. Psal o nich v tomto smyslu Engels i Kautsky a samozřejmě i čeští socialisté.
I když v husitském hnutí převážily kompromisní proudy a táborský model nepřežil, je zřejmé, že bez Tábora by nepřežilo husitství v žádné podobě a bylo by křížovými výpravami zastánců starých pořádků v zárodku udušeno. I polovičaté husitství kompaktát nabízelo ve své době víc svobody a rovnosti než ve většina zemí tehdejší Evropy.
A tak je historie Tábora je pozoruhodná nejen z hlediska české historie ale patří nepochybně k význačným úkazům dlouhého emancipačního úsilí lidstva. Snaha najít způsob lidského soužití, který by respektoval důstojnost a svobodu jednotlivce a zároveň zajistil spravedlivý podíl na bohatství a přiměřený způsob spolurozhodování o věcech týkajících se společenství nebyla dosud uspokojivě naplněna. Husitství a zejména historie Táboritů jsou poučným příkladem složitosti a urputnosti takového zápasu.