Ivo Šebestík se zamýšlí nad odchodem USA z velmocenské pozice. V čem je jejich situace zvláštní a proč jejích ústup budí obavy?
Velmoci mají své cykly růstu, krizí a úpadků, ale v minulosti všechny velké mocnosti působily jen regionálně a žádná z nich nedosáhla na skutečnou světovládu, byť římské impérium starověku se za světovládné považovalo, třebaže ovládalo „pouze“ oblasti přilehlé ke Středozemnímu moři, jež se takto stalo římským jezerem.
Toliko „regionální“ charakter impérií minulosti znamenal, že když některé z nich vyčerpalo své vnitřní síly a ocitlo se ve smrtelné křeči, že údery raněného zvířete, ve které se skomírající impérium proměnilo, mohly zasáhnout pouze nejbližší okolí a rozhodně nemohly způsobit planetární katastrofu.
Koloniální impéria, jako bylo britské, francouzské, španělské, portugalské, nizozemské nebo belgické, se rozpadala postupně, poskytujíce bývalým koloniím laskavě svobodu poté, co je vytěžila a když zjistila, že se jim udržování zámořských říší nevyplatí. No a také tak činila pod tlakem dějinného vývoje, často v důsledku vzpoury některé z nich nebo v reakci na sílící hnutí odporu proti kolonialismu.
Nicméně, rozpad těchto koloniálních říší nenabízí příliš mnoho srovnání s aktuálním případem postupného ústupu Spojených států amerických z pozice největší světové ekonomiky a jediné supervelmoci ovládající hospodářsky, technologicky, vojensky a dolarovým monopolem na světové platby všechny ostatní státy planety, nebo se o to alespoň snažící. Možná jediným skutečným předobrazem mocnosti, která vůči ostatním zemím a národům uplatňuje naprosto tvrdou a bezohlednou dominanci, byl starověký Řím a jeho impérium.
Příklad krize a úpadku západořímského impéria
Shrneme-li do několika odstavců příčiny úpadku a pádu západní části římského impéria (v polovině 5. století n. l.), zjistíme, že v některých ohledech prodělávají současné Spojené státy podobný vývoj, byť ve velice rozdílné geopolitické situaci.
Tak především bylo římské impérium mocností, která ovládala většinu tehdy známého světa. Počtem obyvatelstva dosáhla v časech největší prosperity více než 70 miliónů obyvatel, což bylo v tehdejší době mnohem více, než kolik obyvatel měly jiné mocnosti. Impérium mělo megapoli Řím se dvěma milióny obyvatel a několik půlmilionových velkoměst typu Alexandrie. Představme si tato lidská mraveniště v tehdejších urbanistických podmínkách! Velká rozloha, minimální kanalizace, žádná městská hromadná doprava, několikaposchoďové domy s minimem železné výztuže, rozlehlé čtvrti chudiny…
Prosperita Říma byla založena na rabování provincií a okolních zemí. V Římě se hromadilo zlato, které bylo v podstatě jeho jediným vývozním artiklem. Řím, semeniště parazitů, jak jej nazval jeden ruský historik, zlatem zásoboval Orient, odkud kupoval koření, drahé látky, kosmetiku a jiný drahý luxus. Oblasti kolem Středozemního moře byly chudé na železnou rudu, a tak impérium připomínalo spíše dobu bronzovou než železnou. Naopak mělo nadbytek levné otrocké síly, která ale působila přesně proti technologickému rozvoji, neboť techniky nebylo třeba, když byla lidská síla tak snadno dostupná. Císař Vespasianus údajně nabídl architektovi namísto podpory jeho technologických inovací dvojnásobný počet otroků na stavbu dvakrát tak velkého domu.
Řím sice nedospěl k athénské demokracii, ale v době svého rozkvětu v něm existovala střední třída, která byla motorem ekonomiky i kulturního rozkvětu. A hlavně garantovala jistou míru občanských svobod a volnosti, samozřejmě pro svobodné obyvatelstvo, ne pro otroky. Římská dominance v tehdy známém světě představovala jistou atraktivitu a římští občané se cítili být vůči svému impériu loajální, a dokonce ani „barbaři“ v okolních zemích se římským jhem necítili být vždy drceni nesnesitelně. V římské armádě sloužilo stále víc a víc nejenom prostých vojáků, ale i generálů germánského, keltského nebo afrického původu. Generál Stilicho byl například Vandal, což tehdy nemělo punc hanlivého označení. Později byl, už v čase teroru, popraven pro údajnou vlastizradu.
Jenomže když Řím vyčerpal možnosti expanze, začala jeho nejbohatší vrstva ždímat římské obyvatelstvo uvnitř impéria. V rukou početně nepatrné vrstvy se shromáždilo obrovské bohatství, o které tito jednotlivci připravili především střední vrstvy ve městech i na venkově. Střední vrstva v podstatě zmizela a počínaje 2. stoletím n. l. bylo obyvatelstvo římského impéria možno rozdělit pouze do dvou tříd. Tou první byla „elita“, privilegovaní a nejbohatší včetně špiček kněžského stavu. Říkalo se jí honestiores, tedy úctyhodní či vznešení. Vrstvu druhou, humiliores (nízkého původu či ubozí) tvořili všichni ostatní. Když císař Konstantin ustavil křesťanskou víru jako státní náboženství, zařadily se mezi privilegované honestiores špičky kléru a zahájily nesmiřitelný boj s pohany, kteří vládli Římu předtím. To je v dějinách docela běžné střídání u moci. Probíhá v principu vždy úplně stejně. Poslední se stávají prvními a první poledními. Jak prosté! Jak účinné! Jak oblíbené!
Na cestě k asijské despocii
Stát, který se ocitne v hluboké vnitřní krizi, řeší svůj problém snahou uchovat moc prostřednictvím drastických trestů vůči opozici, náboženskou nesnášenlivostí, cenzurou, zvýšenou mírou byrokracie a nadměrným zdůrazňováním svých „hodnot“. Množí se oslavy a ceremoniály. Přibývá hodnostářů a na hruď se lepí stále nová a nová vyznamenání. Řím v čase úpadku nastoupil cestu k totalitě a asijské despocii. Postupně přestal být příkladem pro ostatní národy, přestal být atraktivní, začaly dominovat jeho negativní stránky a pro vlastní obyvatelstvo, rozumí se to neprivilegované, ztratil vůni domova.
Když začali „barbaři“ dobývat zbytky impéria, mnohde je vítalo římské obyvatelstvo jako nositele vyšší kultury a lepších mravů, než byly ty římské v úpadku. Paradoxní je, že Řím nakonec dobyla vojska „barbarů“, která byla početně i takticky nesrovnatelně slabší než vojska římská. Vnitřní motor impéria se v podstatě zastavil, říše znehybněla, pružiny povolily nebo praskly.
Jenomže, to se psala polovina 5. století našeho letopočtu. Sedm století trvalo evropským následovníkům impéria, než dorovnali jeho potenciál z období vrcholu včetně počtu obyvatelstva. Římské impérium bylo obrovské, mocné a mělo potenciál růstu, kterého tehdejší lidé nedokázali využít. Vypadalo jako věčné. Řecko jako první definovalo svobodného občana v kontrastu s člověkem nesvobodným. Orientální despocie měly v podstatě každého člověka za otroka a jedinec v pravém slova smyslu plně svobodný zde neexistoval. Římané přijali řecký model svobody i otroctví a otrocká síla jim v podstatě umrtvila technologický rozvoj.
Ve Spojených státech současné doby dosahují krizové prvky signalizující ústup z pozice první světové mocnosti mnohem větších rozměrů. Co připomíná římskou krizi, je nerovnoměrně rozdělené bohatství mezi na straně jedné extrémně bohaté oligarchy, naftařské, vojensko-průmyslové a finanční komplexy, a ostatní obyvatelstvo na straně druhé. Spojené státy nejsou schopné na poli volné hospodářské soutěže porazit mohutně se rozvíjející a expandující čínské technologie, a tak proti Číně bojují prostřednictvím uvalování sankcí na její značky, technologie a firmy, a také na firmy, které s těmi čínskými spolupracují a obchodují. Uvalují cla na čínské dovozy. Takto projevují svoji neschopnost zvítězit v otevřeném a čestném hospodářském klání. Úplně stejně reagují rovněž na silnější pozici v produkci a obchodování se surovinami a energiemi vůči Rusku. I tady uvalují sankce na každý subjekt, který se podílí na ruských energetických projektech. Výhružkami a sankcemi stíhají každého „spojence“, který si dovolí nenakupovat vojenské technologie u dodavatelů, které jim schválí Spojené státy. Do hospodářské soutěže vkládají svůj dolar jako prostředek, kterým ovlivňují mezinárodní obchody.
Čeho nemohou Spojené státy dosáhnout výhružkami, sankcemi a jinými nečestnými metodami, to prosazují násilím. Jejich planetární dominance se tak mění na diktaturu a USA rychle ztrácejí přitažlivost, kterou dříve měly, ba dokonce i sympatie velké části obyvatel, dokonce i v zemích svých vazalů. Ztráta důvěry a sympatií v důsledku uplatňování drastických nebo nečestných metod je dalším rysem, který mají obě mocnosti společný, byť se tak děje v odlišném měřítku i v jiných historických podmínkách.
Peníze versus svoboda, rovnost a demokracie
Americká demokracie už rovněž dávno ztratila kouzlo přitažlivosti, neboť pouze člověk, který je dokonale oslepený dřívější slávou Ameriky, si nevšimne, že ve Spojených státech má přístup k vyšším státním funkcím pouze a výhradně člověk, který sám pochází z elitního prostředí a disponuje obrovským finančním kapitálem. Je sám jeho vlastníkem, nebo za ním stojí bohaté vrstvy, které ale od jeho zvolení očekávají službu pro sebe, ne pro zemi a její národ.
Vrátíme-li se do antického starověku, pak to byli Řekové, kteří definovali demokracii jako synonymum svobody a samotnou svobodu člověka-občana chápali jako rovnost práv. Jaká ale může být rovnost v politických právech a v politickém vlivu v zemích, ve kterých má hlas oligarchy nesrovnatelně větší sílu než hlas neprivilegovaného člověka. Jaký je poměr síly dvou zdánlivě rovnocenných hlasů v demokracii, když na straně jedné stojí oligarcha a na straně druhé občan bez privilegií a bez většího majetku? Je to poměr tisíc ku jedné? Nebo dokonce milión ku jedné? Spojené státy zcela nepokrytě podřídily demokracii penězům a tento jejich příklad už stačil zamořit velkou část Evropy.
Bez konfliktu Spojené státy ze své pozice neustoupí
Stojíme před otázkou, jak se zachovají Spojené státy v situaci, kdy bude celému světu zřejmé, že ztrácejí svoji dominantní roli na planetě a že jsou hospodářsky a technologicky slabší než Čína? V moderních časech jediná globální velmoc, která sama pochopila, že její čas vypršel a stáhla se z velmocenské pozice, aniž by způsobila apokalyptické krveprolití, byl Sovětský svaz.
Bohužel, Spojené státy takto postupovat rozhodně nebudou. Je to velmoc, která vznikla násilím na původním obyvatelstvu Ameriky a násilná povaha je nesporně její nejcharakterističtější stránkou. Mnohem typičtější než její Ústava a dříve tolik vychvalovaná demokracie. Spojené státy nežádají, nejednají, ale berou si vše samy. „Nedáš? Tak tu máš!“ Násilný charakter americké politické kultury ve spojení s velkou mírou nacionalismu a nábožensko-kulturního mesianismu tvoří nebezpečně výbušnou směs. Obyvatelstvo se velmi snadno houfuje kolem vlajky.
Americká planetární diktatura je krajně nesympatická a její konec by byl žádoucí v zájmu zachování naděje na mírový vývoj ve světě. Jenomže Spojené státy nikdy nepřistoupí na dohodu s ostatními mocnostmi, která by založila mírově se vyvíjející a spolupracující multipolární pořádek. Čína díky své životní filozofii a tisíciletým zkušenostem netouží převzít od USA klacek ani bič nebo revolver, aby násilím nutila ostatní státy k poslušnosti. Její vize úspěchu spočívají jinde. Americká role byla a zůstává rolí, která vyčerpává vnitřní síly, vytváří krize a konflikty, a budí proto zaslouženě odpor. Takto Čína postupovat nechce. Svět pod americkou hegemonií nikdy nevybředne z krizí a nezbaví se konfliktů, neboť svět v permanentních konfliktech je zdrojem živoucí energie pro velký americký kapitál.
Teoreticky by bylo možné ponechat USA pocit, že stále vládnou světu a zasáhnout teprve ve chvíli, kdy se nelibě dotknou čínských (nebo ruských) zájmů. Jenomže, ani na takovouto hru Washington nepřistoupí. USA chtějí diktovat pravidla a bít každého hlava nehlava, kdo neposlechne. Tertium non datur. Třetí cestu Washington nezná. A tak se současný svět nachází docela blízko od propasti. USA ztrácejí schopnost vítězit poctivým hospodářským, technologickým a obchodním způsobem nad Čínou, a jelikož se Washington nikdy nenaučil prohrávat, bude připraven strhnout s sebou do propasti celé lidstvo. USA jsou jedinou jadernou mocností, která skutečně použila atomových bomb v útoku proti jiným lidem. A to dokonce v situaci, kdy k tomu nebyla donucena zoufalou sebeobranou. Shodila dvě atomové bomby na japonská města jen jako demonstraci vlastní síly a odhodlání takto potrestat každého, kdo se USA vzepře. Režim, který učiní něco takového, je schopen úplně všeho. Proto ústup USA z pozice první světové mocnosti může vyvolat zběsilou křeč a katastrofu obrovitých rozměrů.