Politolog Zdeněk Zbořil se vrací ve svém rozboru k tématu Severní Koreje a k jejímu nukleárnímu programu, ambivalentní bojové rétorice a k politice strachu na Korejském poloostrově.
Kdyby nedošlo k fiasku s pokusem armády KLDR oslavit 105. výročí narození prvního prezidenta Kim Il-songa (Kim Ir-sena) odpálením rakety, o které jsme se měli myslet, že je balistická a mezikontinentální, nestálo by za pozornost sledovat vojenskou přehlídku v Pchjongjangu. Porozumět ji jako oslavě tohoto výročí bylo sice možné, ale přece jenom se zdá, že byla určena jinému publiku a účelu, než se ve Spojených státech a v Evropě domníváme. Rozhodně však je možné napsat, že o „korejském jaru“ zatím nejen neuvažuje americký prezident Donald Trump, ani jeho ministr zahraničních věcí Rex Tillerson, natož pak do oblasti právě cestující viceprezident Mike Pence.
Není třeba si myslet, že korejské theatrum věcí vojenských bylo encyklopedickou, nebo alespoň selektivní ukázkou vojenské síly a politické moci třetího z dynastie Kimů. Jen s pomocí vojenských odborníků lze říci, zda 105 letadel, trochu zastaralé motorizované jednotky a disciplinovaně pochodující pěší, cvičení prusko-ruským drilem, dnes ještě ve válčícím světě někoho vylekají.
Předpokládejme, že nové mezikontinentální rakety nebyly divadelními rekvizitami, připomínající dobu Jurije Gagarina, a že mobilní odpalovací rampy a protiraketové systémy, zřejmě dodané ze zahraničí, by mohly být v době války jen o trochu účinnější než v polovině šedesátých let 20. století.
Pro koho se divadlo hrálo?
Pečlivě připravená, v očích samotných Korejců monstrózní podívaná, byla samozřejmě někomu určena. Jak ale uhodnout komu? Zda jen Spojeným státům a Donaldu Trumpovi, kterým severokorejský prezident Kim Čong-un vyhrožoval odvetou? A to dokonce i v případě, že by americká armáda jen přiblížila do blízkosti hranic Severní Koreje. Touto ohlášenou odvetou nemělo být nic menšího než zničení Spojených státu amerických nebo alespoň jejich životně důležitých center. Zřejmě proto dal také americký prezident rozkaz k demonstrativnímu svržení GBU-43 MOAB (Matky všech bomb) v Afghánistánu. A my jsme se z Moskvy dozvěděli, že už od roku 1980 mají na Rusi něco podobného (pro jistotu Otce všech bomb), s trochu jinými účinky, ale, jak se neopomnělo zdůraznit, o něco lepší.
Pravdou bude konstatovat, že nejen severokorejský režim ale všichni další zmínění předvádějí, jak by se dalo hrát drama strachu, a kdo by mohl být jeho protagonistou. Kromě okázalých gest a demonstrací odvahy a síly zaujalo USA a Evropu zejména Trumpovo prezentování „Matky všech bomb“ jako ukázka toho, že nejen afghánská spleť tunelů v Nangarháru, ale i podobné stavby v severokorejských horách, kde jsou ukryty části armády KLDR, může GBU-43 zničit a zanechat po nich kráter nevídaných rozměrů.
Severokorejská vojenská paráda nebyla novinkou ani pro Moskvu. Severokorejští generálové svou přehlídkou nehrozili Putinovi a jeho generálům, protože všichni vědí, že tam by doletěla severokorejská raketa jen kdyby dokázala překonat vzdálenost větší než 10 000 km. Tak daleko by se dala jejich atomová zbraň dopravit snad jen po transsibiřské magistrále a BAMu. Což ovšem utajit nejde. Ani kdyby se v Ruské federaci našli všehoschopní pašeráci, které známe z amerických filmů. Několik nukleárních bomb, o nichž víme, že byly úspěšně odpáleny v podzemních tunelech severokorejských hor v posledních letech (ne více než třikrát), by jen stěží nějakým způsobem propašovali například do vagonů, kterými obvykle Kimové v rámci své bezpečnosti a utajení do Moskvy cestovali.
O dosavadním spojenci KLDR v ČLR snad jako o cíli tohoto divadla nemůžeme uvažovat, přestože jsou v posledních týdnech vztahy mezi oběma zeměmi chladnější než dřív. Ale i kdyby se obě země na sebe rozzlobily, čínské území je tak velké, že by severokorejští raketometčíci obtížně hledali svůj cíl. Možná by mohli zničit, anebo vážně vylekat čínské komunisticko-kapitalistické hodnostáře v Pekingu, Šanghaji nebo Honkongu, ale pak by museli mobilizovat nejen svých 1,3 milionu vojáků a jejich záloh, ale snad i všech 25 milionů občanů (podle odhadu CIA z roku 2015), včetně kojenců. Snad jen tak by se mohli ubránit více nebo méně koordinovanému útoku od řeky Ja-lu a také ze strany jihokorejské armády stojící v pohotovosti na 38. rovnoběžce. Tato armáda má dlouhodobě stabilních 600-650 tisíc mužů ve zbrani a asi 3,5 milionů záloh, které mohou podpořit další mobilizovaní z celkem 50 milionů (2016) obyvatel Korejské republiky.
Lze sice připustit možnost uvěřit tomu, že Kim Čong-un chce „zpustošit“ Spojené státy, ale na to nám fantazie nestačí. Prohlášení o „zpustošení USA“ by bylo ostatně vhodnější si přečíst v korejštině, jejichž mezinárodněpolitická rétorika, podobně jako čínská a obecně i východoasijská, má tolik nuancí, že když se chce, lze původní význam slova změnit z negativního v pozitivní a naopak. (Podobně jako při nedorozumění mezi japonským císařem a vládou USA, které předcházelo a způsobilo svržení prvních atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945.)
Je také možné vzít v úvahu to, že severokorejské hrozby Spojeným státům vypadají, jako kdyby vznikly na objednávku v některém strategickém pokoji Bílého domu, ministerstva zahraničí nebo přímo v Pentagonu. Navíc, když už víme, že “spisovatelé“ z Langley jsou schopni vyrobit jakýkoli realitě odpovídající, ale také zcela fiktivní text, kterému dokázal částečně přijít na kloub jen Robert Redford ve filmu Tři dny kondora.
Z tohoto výčtu severokorejských „terčů“ tedy zbývají už jen země v nejbližším okolí poloostrova. Tím prvním jménem na listině nepřátel je Japonsko. Ale ani to není bezbranné. Je sice v možném dosahu severokorejských raket, ale dlouhodobě využívá americké vojenské doktríny, která se rodila v době po přepadení Pearl Harbouru. Už tehdy začal převládat v USA názor, že „obranný perimetr“ Spojených států musí být posunut hluboko do Tichomoří nebo dokonce na východoasijskou pevninu. Nejprve na Filipíny, na ostrovy Wake a Guam, po roce 1943 k souostroví Midway. Konečně v roce 1945 na Okinawu a od let 1950-1953 definitivně na Korejský poloostrov.
Celokorejská nenávist proti Japonsku je sice známá a intenzivní. Na jihu to platí i přesto, že na úspěchu jihokorejské ekonomiky se japonské investice a technologie nové industrializace významně podílely. Ale na severu i jihu je připomínána surovost japonských okupantů po roce 1910 a za druhé světové války dost často. Někdy neprávem, ale hlavně je stále pěstována a udržovaná svěží. Přesto si dovolím tvrdit, že ani o útoku nukleárními zbraněmi ze Severní Koreje japonští generálové často a vážně neuvažují. Nicméně i oni rádi využívají napětí v regionu k zvyšování svých požadavků na státní rozpočet a znovuvyzbrojování své z let druhé světové války nechvalně proslulé armády.
Domnívám se, že hlavními, ale také velmi rozdílnými cíli severokorejské rétoriky jsou občané KLDR, kterým vojenská paráda měla zvednout sebevědomí a přesvědčit je, že jejich vláda a hojně na tribuně zastoupení generálové jsou, i přes svůj vysoký věk, schopni jejich i svou zemi ubránit.
Dalším adresátem je politická reprezentace Korejské republiky (Jižní Koreje), která je přesvědčena o síle své armády a zpravodajských služeb, ale na druhé straně se obává nedorozumění s „Čínou“, tzn. nejen s ČLR, ale i s ekonomickou silou etnických Číňanů v celém prostoru od Kamčatky a Kurilských ostrovů, až po nejjižnější části jihovýchodní Asie.
Také má zřejmě být cosi sděleno občanům Korejské republiky (tj. Jižní Koreje), kteří opakovaně dávali najevo nejen svůj hněv nad rozdělením země, ačasto, až provokativně, své sympatie k severokorejskému politickému režimu. Což se zdá absurdní a obtížně uvěřitelné. Avšak ve dnech úmrtí Kim Ir-sena se na jihu pálily americké státní vlajky. Kim se uctíval velmi emocionálně jako stařec, který se dožil požehnaného věku, přežil několik amerických prezidentů a generálních tajemníků ÚV KSSS, bojoval za druhé světové války s Japonci (ačkoli to je sporné) a chtěl zabránit „imperialistům“ (USA a SSSR) rozdělit Koreu na dva státy. Teprve na osmnáctém místě jeho „předností“ bylo zmíněno, že to byl také válečný zločinec, který rozpoutal na poloostrově válku Severu proti Jihu a zavinil smrt nevinných Korejců.
Poučení pro spojence a vzkaz pro souseda na jihu
Dosavadním spojencům – Ruské federaci a Čínské lidové republice – se nicméně dostalo poučení. Ačkoliv ti už dávno vědí o neúspěchu doktríny ču-čche, stejně jako „slunečního svitu“, a už dávno ztratily o chudou KLDR zájem. Obě země ale znova vědí, že Severní Korea „je na mapě“, a že se chce stát regionální velmocí. Snad „imperialisty“ může zajímat jenom to, že jim poslouží jako argument v licitaci velmocenského trojúhelníku USA-ČLR-RF. Tento velmocenský trojúhelník se zdá nabývat po zvolení Donalda Trumpa prezidentem a po rozmnožení jemu sloužících vojenských autorit sice jednodušší, ale mnohem nebezpečnější povahy.
Nicméně podle mého názoru dostali jasnou zprávu především obyvatelé Korejské republiky. Připomeneme si, že její 10 až (spolu se satelity) 15 milionové hlavní město Soul (což je polovina populace země) je jen málo vzdáleno od linie zastavení palby z roku 1953 (zhruba 38. rovnoběžky). V případě invaze, jakou byla ta dvojnásobná nárazová vlna na podzim 1950, je Soul dosažitelný po jedno- nebo dvoudenním pochodu. Také útok na další milionová města může být takto jednoduchý, protože Korejský poloostrov je relativně hornatá země s nejvyšší horou Pektu-san (2.744 m) na severu, a pohořím Sorak-san (1.708 m) na jihu. Tyto hory a jejich pohoří se zvedají téměř od hladiny moře a celý poloostrov je protkán horskými hřbety a údolími. Kdo viděl v Muzeu korejské války (1950-1953) fotografickou a filmovou dokumentaci, jak a kde se v době konfliktu bojovalo v zimě i v létě pochopí, že těžká vojenská technika nedokázala válku rozhodnout bez mimořádných lidských obětí, o kterých se i dnes ještě s rozpaky přiznává, že jich mohlo být 3,5 (včetně “čínských dobrovolníků“) nebo dokonce 4,5 milionů (včetně civilního obyvatelstva).
Armáda Korejské republiky je udržována v spícím režimu bojové pohotovosti, který předpokládá bezpečnostní krytí 28-33 tisíci příslušníky americké armády. Ti jsou umístěni na několika základnách v celé zemi a jsou v dosahu severokorejských mobilních odpalovacích ramp. Jejich síla nespočívá v bojovém nasazení, ale ve schopnosti dodávat informace vzdušným silám USA, které mají možnost „neviditelně“ útočit z velkých vzdálenosti.
Zahraniční pozorovatelé, včetně těch oficiálních z OSN, často srovnávají účinnost armád na severu a jihu poloostrova a výsledek je vždy výrazně ve prospěch Jihu. To je ovšem jen za podobného předpokladu – a možná stejně chybného – jako bylo podceňování čínských pěšáků alias dobrovolníků americkým generálem MacArthurem před jejich ofenzívou na podzim 1950.
Jihokorejská armáda ve srovnání se severokorejskou poloviční. Nesrovnatelné jsou výdaje na zbrojení obou zemí. Známe sice jen odhady, protože obě země tato data tají, ale přesto lze říci, že Korejská republika může vydávat více než sedminásobek toho, co KLDR. Jihokorejská armáda má k dispozici moderní zbraňové i komunikační systémy.
Bát se, nebo se nebát?
V České republice máme desítky píšících i mluvících vulgárních geopolitiků. Málokdo z nich má autentickou zkušenost s životem v zemí žijící šedesát čtyři let v ohrožení útokem ze severního sousedství. Tentokrát dokonce nukleárními zbraněmi. Ať již jsme jakkoli skeptičtí, představa, že by se na bojištích ve východní a střední Evropě mohlo používat něco, co je dostupné v Koreji, je považováno za utopii. Takovou hrůzu si odmítáme jen připustit a nedoceňujeme skutečnost, že Korejci si za léta na de facto každodenní nebezpečí zvykli. Nemluví o něm nemluví příliš často, všichni jsou si ho vědomi.
Ve chvílích, kdy televize v Evropě a Spojených státech ukazovaly v krátkém přímém přenosu vojenskou přehlídku v Pchjongjangu, vysílala paradoxně jihokorejská KBS jeden zábavný program za druhým. Mladí lidé ve věku okolo 25 let (těch už je dnes v Korejské republice většina) se až příliš vyzývavě veselili a bavili se zejména o tom, co na sebe a co je v jejich domě dobrého k jídlu. KBS vysílá sice v korejštině, ale s anglickými titulky. Je jakousi polostátní propagací, která ukazuje, co lidé v Korejské republice chtějí, aby o nich svět věděl. O nebezpečí jaderné války za celý den zde nepadlo ani slovo.
Takže máme se bát, nebo klidně spát? Nic se neděje, nebo žijeme ve stavu permanentního ohrožení? Především ale není jasné, co můžeme pro to, aby vše dobře dopadlo, vlastně udělat. Už H. G. Wells říkal, že „technický pokrok roste rychleji, než moudrost lidského konání“. Proto bychom se měli zajímat, jak je to s těmi atomovými bombami a s podobnými vynálezy v rukou těch nejméně rozumných z nerozumných doopravdy. Konfrontace písní o jaru s gesty válečníků, jakkoli se mohou zdát stařecky sešlí, většinou vyhrávají ti „v zeleném“.
Zdeněk Zbořil působil v letech 1993-95 na Hankuk University for Foreign Studies v Soulu v Jižní Koreji jako docent (associate professor).