Komentář Ivo Šebestíka o tom, co se to děje s moderní demokracii na pozadí prvních výsledků francouzských prezidentských voleb.
Jean Rostand kdysi napsal, že „kdo zabije jednoho člověka, je vrah; kdo milión lidí je dobyvatel a kdo zahubí všechny, je Bůh“. Aktuální politický problém naší euroatlantické demokratické a ekonomicky efektivní civilizace však zní jinak. Je to vlastně otázka: Kdopak či copak tak intenzívně hubí smysl soutěže demokratických politických stran a hnutí v moderním světě?
Současné francouzské prezidentské volby, stejně jako nedávné volby do Bílého domu ve Spojených státech, odhalují jednu tuze nepříjemnou skutečnost. V současném světě se navrstvilo na sebe i přes sebe obrovské množství nevyřešených, a hlavně neřešených problémů. Dominuje v něm nelítostný souboj o suroviny, energie, zemědělskou půdu, pitnou i užitkovou vodu, o trhy, levnou pracovní sílu; tudíž o vliv, moc a o peníze. V jistém smyslu byl náš svět takový nejméně od počátků koloniálních expanzí některých evropských států. Jenže v současné době je tento problém mnohonásobně větší, a moc, která jej produkuje a která je zároveň produkována jím, je nesrovnatelná.
Je tak obrovská, že se postavila nejenom vedle tvrdě vybojovaných demokratických institucí vyspělých států, ale dokonce se posunula i vysoko nad ně. Stíní je a dusí takovým způsobem, že demokratické volby dokonce i formálně velice silných státnických osobností (jak vyplývá z ústavy), jakými jsou americký či francouzský prezident, získávají poněkud nádech marnosti. Vanitas vanitatum et omnia vanita (Ecclesiasticus).
Proto velmi rychle vyšuměla velice iluzorní, marná a naivní naděje sentimentální části evropské i severoamerické populace, že by snad Donald Trump mohl sám, jako Samson, strhnout sloupy chrámu na hlavy zbrojních a ropných jestřábů, kteří řídili americkou zahraniční „politiku“ za Reagana, Bushe seniora, Clintona, Bushe juniora i osobně sympatického, leč poněkud bezmocného Obamy.
Vzhledem k tomu, že gigantický kapitál prostřednictvím peněz, vazeb, kontaktů, vlivů a sítí institucí, které si z prostředků bohatých i chudých státních rozpočtů vybudoval po celém světě, vystavěl skutečné sídlo světové moci, o jehož lokalizaci ani struktuře nikdo nic moc neví. Stalo se, že občany uznávané a volené demokratické instituce vyfasovaly v orchestru druhé housle.
Volit „druhé housle“ a počínat si přitom smrtelně vážně, dokonce důstojně, začalo se postupně jevit jako zbytečné. On praktický život má skutečně větší cit pro realitu, než jakou disponují politické strany, hnutí a mainstreamová média. Ty žijí pospolu v mýdlové bublině, ovšem dokonale husté a neprůhledné. Zatímco selský rozum a prostá lidská intuice na živou skutečnost prostě reagují tím, že politické debaty a proklamace – před volbami i v průběhu výkonu funkcí – přijímají jako svého druhu zpestření všedních životů, s příměsí čekání na zázrak.
Lidstvo si odnepaměti libuje v čekání na zázrak, které si krátí tvorbou mýtů a pohádek. Třeba pohádky o tom, kterak Trump změní konflikty produkující mezinárodní „politiku“ Spojených států v hledání řešení velkých a dosud účinně neřešených problémů planety. Nebo že když bude Macron (pokud uspěje ve druhém kole boje o Elysejský palác) řídit Francii jako rotschildovskou banku, že se peníze pohrnou i chudým Francouzům. Hojně mluvit o řešení problémů a skutečně je řešit je ovšem jaksi dost podstatný rozdíl.
Skutečnost, že ve vyspělém, demokratickém a hospodářsky efektivním světě, existují paralelně vedle sebe dvě střediska moci, přičemž jedno je nikým nevolené, zato nebezpečně výkonné, a druhé volené, leč toliko proklamativní, je veřejné tajemství. Jako onen promenující nahý král z Andersenovy pohádky.
Jenže, ono to prozatím, zdá se, příliš nevadí. Náš svět je ve skutečnosti více iluzorní, než reálný. Velkou část svých životů i času jsme odevzdali virtuálnímu prostoru, dokonce i nejdůležitější komponenty našich ekonomik a financí, a ve všech zemích našeho světa jsme už před více než sto lety plně legalizovali reklamu, která pracuje především s vytvářením iluzí. Tato reklama postupně pronikla do téměř všech sfér našich životů a v nich mění realitu v něco „ideálního“. Ve chvíli, kdy reklama vnikla také do politiky, médií a do demokratických systémů, změnila je v cosi obsahujícího velký díl iluze.
Fakt, že naše životy svírají iluze, a že iluzemi je zamořena také sféra veřejných záležitostí, tedy široká oblast politiky, má nakonec za následek i to, že úspěch v demokratických volbách není výsledkem konstruktivní diskuse mající věcný, logický a argumenty podložený obsah, ale prostě otázka výběru scénáře. Když se ve filmových ateliérech točí film, jeho divácký úspěch závisí na dobrém (respektive divácky vděčném!) scénáři a na tom, že producent filmu obstará dostatek peněz na jeho realizaci.
Je-li scénář prostě „divácky vděčný“, není nezbytně nutné obsazovat do hlavní role prvotřídní filmovou hvězdu. I když angažmá „la vedette“ jistě nemůže škodit. Není však nezbytně nutné, aby divácky zajímavá „hvězda“ byla i silnou politickou osobností. Naopak, pokud takovou není, mají s ní kapitál a jeho nástroje snazší práci. Ostatně, praxi angažovat slabé, až komické figury, například do ministerských funkcí, jsme v České republice uplatnili už mnohokrát. Zvláště ministerstvo obrany se jeví českým politickým stranám k tomu účelu jako velice vhodné.
Naopak, v zemích, které nedisponují standardní západoevropskou nebo severoamerickou ochočenou demokracií, ale které opírají svou politickou realitu o určité prvky autority, si luxus mít v čele státu jen herce – někdy šikovného, jindy roztomile nemotorného – dovolit nemohou. Proto mohou například Putin nebo Erdogan promýšlet své šachové partie dokonce snad i vlastní hlavou. Jejich politické systémy, stejně jako například systém čínský, rozhodně nejsou a nemají být vzorem pro tradiční západoevropské a americké demokracie. To ani náhodou. Nicméně pokud západní Evropa, včetně států, které přijaly její politický systém, USA a další demokratické země světa, mající týž problém s oddělením reality od iluzí a show, ponechají onu dualitu moci nadále v platnosti a dovolí dokonce další nabývání kapitálové dominance nad demokratickými institucemi, pak přestane mít soutěž politických stran a hnutí o hlasy voličů smysl. A s ní dost možná i volby jako takové.
Za bývalého politického režimu se v Československu vyprávěl vtip o několika světových politicích sedících ve vlaku, který stál na slepé koleji, a tudíž nebyl v pohybu. Západní vůdcové postupně doporučovali, převést vlak ze slepé koleje na nějakou jinou, po které by mohl skutečně i jet. Pointou vtipu bylo doporučení komunistického vůdce, jenž pravil, že je také možné zůstat na slepé koleji, sedět ve vagonu a dělat, jako že vlak jede.
Měli jsme za to, že Východ začal kopírovat Západ. Není to ale spíše naopak?
Ilustrační obrázek: Autor: Autor: Richard Ying et Tangui Morlier – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17800606