Historik Jiří Malínský ve svém komentáři ukazuje nejen na historické paralely, ale i na určitou historickou podmíněnost českého a slovenské vývoje po roce 1989.
Nedávno zveřejněné komentující texty Adama Votruby a Veroniky Sušové-Salminen otevírají otázku po dějinném záběru a jeho rozsahu daného listopadovým převratem 1989, zprvu nazývaného něžnou revolucí. Co se zdá být nepochybnou pravdou listopadových shromáždění občanstva krutě karikujících bezmoc vyprchávajícího konsolidačně normalizačního režimu, je předsevzetí nejsme jako oni. Zprvu nepůsobila rušivě ani skutečnost, že jejich přímými účastníky byla také velmi podstatná – statisícová – část členů KSČ. Nadějné byly i první kroky: zrušení ústavně zakotveného článku o vedoucí úloze KSČ, které se komunistům tolik vymstilo, zrušení početných nomenklaturních vazeb omezujících život tehdejší společnosti, prosazení ústavní Listiny svobod a práv a řada dalších, vesměs velmi pozitivních kroků inspirovaných z podstatné části dožívajícím západoevropským sociálním státem zlatého věku (1945–1975). Stejně rychle se však začaly objevovat i jejich brzdné momenty. Přibývalo jich a z výjimek se postupně metamorfovaly do stále určitějších nepsaných pravidel.
Začalo to odchody z vedení venkovských občanských fór (zhruba kolem 1. února 1990 a později) a následnou změnou jejich vedení, pokračovalo vymítáním nepohodlných z vedoucích míst a živelným vznikem soukromého podnikání, v němž se nápaditost a poctivost nanejvýš nešťastně snoubily s častými právně spornými a mravně obtížnými přístupy. Spornost doby symbolizovalo příznačně tehdy prestižně vnímané první půlroční prezidenství Václava Havla. Začal chaos v legislativě, který se s přibývajícími týdny dále stupňoval. Jeho viditelnou ouverturou se stala tzv. pomlčková válka započatá zmatečně předneseným návrhem na změnu dosavadního názvu země, na který Havel přísahal 29. prosince 1989.
Privatizace a „jakobýnství“
Volby, poznamenané heslem právě tak všeobjímajícím jako mlhavým o návratu do Evropy prostředkovaným Občanským fórem, pokračovaly počínajícím antikomunismem, prvními zřetelnými privatizacemi (i vyslovenými prichvatizacemi) a posléze tzv. malou privatizací, kterou vystřídala velká, velmi často ne příliš zdařile okopírovaná silně improvizovaná privatizace kupónová. Započaly také prvé pochyby o budoucnosti Masarykova a Benešova státu i Pražského jara nazírané sebestředně anarchisticky a hedónisticky chápanou svobodou, jež se snažila – a snaží – vyznávat práva na maximálně dosažitelný úkor nezbytně vymezených povinností a odpovědnosti; specialitou doby se stávaly zákony postrádající sankční případně trestně právní ustanovení. Byly ovšem výjimky, např. lustrační zákon, který ahistoricky sloučil do jednoho celku obrodářské i normalizační komunisty s často – téměř bezvýjimečně – opomíjeným historickým kontextem. Začalo šíření neoficiálních tzv. Cibulkových seznamů údajných i skutečných spolupracovníků Státní bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti (předlistopadových policistů dobově zvaných lidově esenbáky). Rozšířil se jev, nazvaný zesnulým českým novinářem Jiřím Hanákem výstižně „jakobýnstvím“.
Spolu s tím pokračoval rozpad československé státnosti. Byl vyživován oboustranně – z české strany např. likvidací původně benešovských povážských zbrojovek, ze slovenské např. nekriticky posuzovaným zločineckým oživováním klerofašistoidního ľuďáctví. K destruktivnímu závěru byl posléze doveden po parlamentních volbách r. 1992 brněnskými setkáními Klaus-Mečiar. V mezidobí Federální shromáždění pohrdlo dvouapůlmilionovou petiční akcí požadující v této věci referendum; protože bylo orientováno na Václava Havla, dostalo se mu v prostorách dnes Národního muzea výhrůžek zbavením úřadu zejména ze strany slovenských federálních poslanců. A tak, aniž bylo rozhodnuto podle zásad ústavního zákona o referendu – pod záminkou, že nejde o zákon národní, ale „pouze“ „federální“ (československý, určitě však ne český nebo slovenský) –, k 1. lednu 1993 zanikla Československá fakticky federativní republika. Úspěch slavili většinoví politici odhodlaní nepřipustit hlas závazného referenda stůjcostůj. Do čela obou států se tak dostaly třetí politické ligy České národní rady (od 1. 1. 1993 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) a Slovenské národní rady (od 1. 1. 1993 Národní rady Slovenské republiky). Atmosféru této historické doby nejlépe charakterizuje sarkastický výrok spisovatele Pavla Kohouta: „Václav Havel a Václav Klaus k ustrnutí národa vylezli za bílého dne se svíčkami v rukou na Vyšehrad, aby tu hledali smysl české státnosti.“ (trvající od let 845/872, tj. 1149–1176 let podle dostupných skoupých historických pramenů).
Od blbé nálady k maločeskému nacionalismu
Mravní a kulturní úpadek doby vedl k vyvrcholení chaosu ve veřejné správě, legislativě i ostatních oblastech veřejných (praktických) politik. Upevnila se – nikým nevzývána – postkomunistická krylovská „demokratura“. Zhruba nejpozději od poloviny devadesátých let započal být patrný trend pozvolného nástupu konzervativizmu vázáného na neoliberalismus na jedné a na levicový liberalismus na straně druhé. Stačí připomenout zmatky kolem vztyčení obou pražských prezidentských pomníků Masarykova (2000) a Benešova (2005) nebo humbuk při schvalování Lex Beneš, nejprve odmítnutý horní komorou parlamentu, který posléze prošel až hlasy komunistických, sociálně demokratických a částí poslanců Občanské demokratické strany ve druhém kole. Pominuty by neměly být ani vlny restitučního opojení, jejichž některé kauzy se táhnou až do naší současnosti. V prvních letech našeho století se navíc objevují náznaky narůstajícího hlubokého úpadku historického povědomí mladé a části střední generace; mají také vliv na pokles kvality vzdělávacích systémů, v nichž kvalita je obětována množstevnosti. Havlovská blbá nálada postupně přerůstá do maločeského nacionalismu nemalé části obyvatelstva Česka.
Maločeský nacionalismus je také významným příznakem či znakem druhé Česko-slovenské republiky, doby ponížené dočasné mocenské expanze spodních pater české politické pravice a katolické církve. Benešovská a masarykovská zahraniční politika, politika nezávislého státu, dobové štiky středoevropského prostoru, důsledného nositele hodnot Velké francouzské revoluce, jedné z největších nositelek a propagátorek mezinárodně politického systému kolektivní bezpečnosti kontrastuje s ponížeností Beranovy vlády, dekonstrukcí těles prvorepublikové demokracie, přestrašeností vůči Berlínu, revizionismem vzhledem k prvorepublikovému uspořádání a sílícím prolínáním fašismu, konzervatismu a ultramontánního katolicismu. Mimo postupně narůstajících rasistických prvků a upadající ekonomiky se projevovala nihilistickým vztahem vůči demokratickému socialismu a české reformaci. Štvanice proti představitelům hradního křídla, symbolizovaného jménem Karla Čapka, vyústila do postupně připravovaného monstrprocesu proti údajnému vlastizrádci, zakladateli a vůdci druhého odboje a jeho demokratického křídla Edvardu Benešovi. „Odbenešení“ se stávalo heslem dne pro budoucí pronacistické kolaboranty a ještě před 15. březnem vedlo k mimořádnému posilování autoritativních tendencí, jež postupně přerůstaly do fašizujícího totalitarismu. 15. březen 1939 a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava tyto trendy urychlily a v protikladu ke slovenské a rusínské části republiky vedly ke kolonialistické uzurpaci zbytkového Česka hitlerovským Německem a potlačení nejmilitantnější části české kolaborace a vlastizrady ve prospěch háchovské rezignace a zeslabené odbojnosti, která přetrvala zhruba první dva roky protektorátu.
Maločeský nacionalismus Druhé republiky se svým kolaborizujícím vztahem k nacismu zkompromitoval natolik, že další čtyři desetiletí byl v československém prostoru nepředstavitelný. Vzmáhat se začal až v západním poúnorovém a posrpnovém exilu zejména po zániku londýnského Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium (1964). Prvotní polistopadové hřmotné (Rieger by mluvil o boucharonství) hřímání o neomezené svobodě pro všechny – tedy i pro tradice prvorepublikové levice, jak je svým dramatickým životem symbolizovali mj. Milada Horáková, Ferdinand Peroutka nebo Jan Šverma, však bylo eliminováno. Postupem času se naopak ukázalo, že polistopadová politická slitina směřuje k jejich nenápadnému vykořeňování, absurdně devótnímu vztahu vůči starým členským zemím Evropské unie i Spojeným státům americkým a až katastrofálnímu poklesu kvality praktického výkonu veřejné správy, jehož ouverturou se stal kontroverzní zánik československé státnosti. Součástí tohoto hodnotového rozplývání byl také odtažitý vztah k prvorepublikovým tradicím, odkazu Pražského jara i k dožívající generaci jeho osmašedesátnických tvůrců a protagonistů, namnoze signatářů Charty 77.
…
Limity tohoto stavu jsou určujícími pružinami stavu a směřování nejen současné české a slovenské společnosti, ale někdejší sovětizované Evropy vůbec. Vyjevují se dnes a denně: dnes např. nejnověji ve způsobu založení vrbětické kauzy či přejmenování jedné z kyjevských tříd podle jména ústřední postavy fašizující ukrajinské rezistence první poloviny minulého století.