Petr Kužvart komentuje obrácené a neméně závažné „dvojče“ rusofobie v českém veřejném prostoru.
Ve dnech 10. a 18. května 2021 publikoval Ivo Šebestík, vynikající pravidelný přispěvatel do webového časopisu !Argument, dva texty o rusofobii (zde a zde), nyní u nás tak rozšířené v oficiálních kruzích i v mediálním mainstreamu. Jeho texty ale zachycují právě jen polovinu celkového problému, polovinu celé pravdy. Tou druhou polovinou je právě opačná a protichůdná názorová orientace: nekritická, apriorní rusofilie přecházející až do aktivního proruského trollingu. I to je hodně rozšířené, zejména ve sféře nezávislé webové publicistiky. Věnujme se nyní tedy této dosud chybějící části celé pravdy.
Na úvod je třeba podat vstupní vysvětlení, tedy zasazení problému do celkového dobového kontextu. Žijeme nyní pod průběžným náporem oficiální a mainstreamové pro-euroatlantické propagandy, jež je občas naprosto zběsilá. Tím spíše, že právě euroamerická kultura je ve zjevné krizi a možná i v již definitivním úpadku. Každá dílčí druhová kultura moderního člověka, co jich už od konce poslední doby ledové byly stovky, měla vesměs obdobné vývojové fáze: zrod, bouřlivý rozvoj a expanzi, zralost, úpadek a zánik. Vypadá to, že nejinak se vede i té naší dnešní západní kultuře. Je řada rozumných důvodů se obávat, že nyní sledujeme fázi jejího úpadku. V tomto kontextu je ovšem oficiální a mainstreamová prozápadní propaganda již také silně za zenitem a začíná být pod úroveň jakékoli seriózní kritiky. Lidově řečeno: je odkecaná! Je nejen trapná, tendenční, zjednodušující a ve svém vyznění i manipulující a celkově lživá – je už mimo opravdovou aktualitu a relevanci. Je už jen projevem včerejška či předvčerejška, zpola ohlas minulosti, zpola hrozba budoucnosti, jak napsali klasikové. Pro případ, že tento národ a stát očekává turbulence, spojené se zánikem kultury Západu, začíná být svrchovaně aktuální přemýšlet, co bude potom a jaké alternativy se nabízejí.
Tento text se zabývá vlivem a velmocenským zasahováním Ruska u nás, především velmi se šířícím proruským trollingem na webu a sociálních sítích. Jde o rizika, jež se plně projeví až v budoucnu, nicméně má smysl je promýšlet již nyní. Aby bylo ohledně proruského trollingu, šířícího se v nezávislých částech naší mediální scény, opravdu jasno, je podle mě nutno zdůraznit, co následuje.
Padni, komu padni
Všechny ty dojemné a patetické tanečky a kolosální projevy válečné slávy a militární pompy, v Rusku tradičně oblíbené, zakrývají dějinnou pravdu, která je nelítostná, padni, komu padni. Rusko zasahuje do středoevropského prostoru již nejpozději od konce 17. století. Toto zasahování bylo v naprosté většině nikoli kulturní, nešlo o pronikání kulturních statků z Východu, ale jednalo se vždy znovu o mocenské zasahování, a to jak diplomatickými nástroji (složité vztahy a soupeření s polsko-litevskou unií, zasahování do poměrů v Sedmihradsku, koexistence a potýkání s tureckou Vysokou portou), ale zejména šlo o vojenské zásahy do zdejších poměrů. Uveďme jako příklady účast ruského carství v Sedmileté válce, kdy válčilo na německém území, politiku Kateřiny Veliké vůči Polsku, ruskou roli v Napoleonských válkách a také následnou účast ve Svaté alianci evropských panovníků, drsná a opakovaná potlačení povstání na území rozděleného Polska, ale i brutální potlačení uherské revoluce 1848–1849. Naše země si užily opakované průchody ruských vojsk a sem tam nějakou tu bitvu, typicky Slavkov v roce 1805. A také občas nějakou tu konferenci Svaté aliance, na kterou přijel ruský car.
Pokračujme do Ruska ve 20. století. Sovětský režim se ke svému lidu choval neuvěřitelně násilnicky, krutě a občas až genocidně. Před válkou vyhladověl obilní oblasti v zájmu prosazení násilné kolektivizace a poté vyvraždil značnou část důstojnického sboru Rudé armády a zároveň výrazně oslabil státní mechanismus Velkým terorem, který sice smetl hodně privilegovaných kádrů, ale tancovalo se především na zádech, lebkách a kostech prostého lidu. Začátek války s Německem byl pro panující monopolní byrokracii v čele s „ljubímym Kobou“ a smečkou jeho nejbližších nohsledů obrovským šokem. Věřila zjevně tomu, že pragmatický kamarádešaft s nacisty vydrží přece jen o něco dýl a oni se stihnou nějak připravit na nevyhnutelné a případně i sami na nacisty zaútočit jako první. Strašlivé porážky na počátku války a celkové tragické zhroucení obrany znamenaly obrovské selhání diktatury sovětské monopolní byrokracie se strašnými dopady opět zejména na prostý lid, na miliony zajatých rudoarmějců, které byly chladnokrevně odsouzeny a obětovány, na desítky milionů obyvatel vystavených díky sovětským porážkám trpkému osudu na okupovaných územích, kde se vypalovalo, hromadně vraždilo, arizovalo a zotročovalo.
I když pak v průběhu sovětsko-německého konfliktu došlo k obratu, Sověti chytili dech a začali dohánět Wehrmacht jak ve stylu válčení, tak i v přísunu posil a důsledným přechodem průmyslu na válečné hospodářství, stále zůstalo faktem, že nižší technická a bojová kvalita Sovětů byla vždy znovu kompenzována masovostí nasazení Rudé armády, jež brutálně krvácela. Zase to tedy odnesl hlavně ten obyčejný lid. Lampasákům a vyšším stranickým kádrům se většinou podařilo včas se zdekovat. Masová nasazení sil na nižší kvalitativní úrovni vždy znamenala ve srovnání s protivníkem tragicky vysoké, často několikanásobně vyšší ztráty. V kulturní zemi s demokratickými tradicemi by takto postupující generalita a vláda byly rychle vyhnány a právem zadupány do země. V Sojůzu se masově umíralo za Rodinu, za Stálina, protože nacistický agresor byl dokonce ještě podstatně větším zlem než předchozí stalinistické prasárny z doby Velkého teroru. Nic lepšího se prostě nenabízelo.
I strašné podmínky v obléhaném Leningradu jdou na účet vojenského, organizačního a logistického selhání monopolní byrokracie. Nemuselo to být zdaleka tak strašné – až po masové umírání hlady, až po šíření kanibalismu mezi civilním obyvatelstvem. Nesmírný šlendrián, chaotičnost a nekvalifikovanost, nedostatek koordinace a diletantství provázely ale celou válku. Kupříkladu necenzurované výpovědi přímých účastníků o Karpatsko-dukelské operaci z podzimu 1944 mluví zcela jasně. Zbytečnou, zpackanou krvavou lázeň odneslo 6 000 (mrtvých, raněných a nezvěstných) Čechoslováků a volyňských Čechů a vedle nich bezpočet rudoarmějců. Byl jsem před mnoha lety na místě bojů a co se tam opravdu dělo, mi vyprávěli východňárští strejci, co to jako malí kluci celé opravdu zažili a viděli. V průběhu operace ze zoufalství a beznaděje nad dobře zastřílenou a pečlivě organizovanou německou obranou byly pravidelné jednotky Československého armádního sboru převáděny na partyzánský způsob boje! A to dokonce opakovaně!
Ta stalinistická vládnoucí svoloč nebyla nikdy volána k odpovědnosti za svá trestuhodná, tragická selhání. Naopak: dějiny jí umožnily připsat si nezasloužené zásluhy za konečné vítězství nad nacistickým Německem a jeho spojenci (vykoupené životy a neštěstím desetimilionů obyčejných lidí) a dokonce velmi drsně rozšířit na dlouho svou prožluklou a brutální monopolně byrokratickou diktaturu do půlky Evropy. SSSR se po vyhrané válce z ostrakizované a převážně izolované země změnil na uznávanou supervelmoc. To vše se odehrávalo na tlusté vrstvě kostí těch, kteří byli obětováni díky brutalitě, omezenosti a neschopnosti monopolní byrokracie provozovat kvalifikovanou vládu velké země a zajistit její kvalitní obranu. Stále přežíval zaostalý styl válčení z dob carství: využití velkých chatrně vyzbrojených mužických vojsk, jež byla masově vrhána do zničujících bojů za zájmy parchantské věrchušky. Se strašnými ztrátami na lidech. Život obyčejného člověka byl bez ceny: naroda chvátit! Už Friedrich Engels o tomto barbarském stylu válčení psal ve svých článcích o Krymské válce v půli 19. století.
Sovětská monopolní byrokracie převrstvila své darebácké viny a svá tragická selhání příkrovem nacionalismu, imperiálního a triumfalistického militaristického patosu a kolosální vítězné vojenské slávy. Jak pokrytecké a odporné! A tento sklon k nabubřelosti a patosu má velkou výdrž a vlastně to trvá bez velkých změn dodnes. Nevzpomíná se ani tak na oběti (to se odbude tichými pochody „Nesmrtelného pluku“), už vůbec se nevzpomene na zbytečné oběti (to by navozovalo otázky, kdo selhal, kdo za to může). Hlavním tématem oslav je triumf vítězství a oslava armády a moci. Ústřední ruské moci. Ruská oficiální imperiální propaganda líčí sovětské vítězství ve Velké vlastenecké válce jako klíčovou událost celých dosavadních světových dějin celého lidstva. Až do takové nabubřelosti jsou schopni dnešní velkoruští propagandisté bez uzardění jít!
Ve veřejném prostoru se dokonce objevují zprávy o tom, že v Rusku prý v několika posledních letech zesiluje tvrzení, že Rusové mají unikátní genetický kód, který je k čemusi zavazuje a k něčemu i opravňuje (náznak účelové rasové pseudonauky, skoro jako v Německu 30. let!), což slouží ke zdůvodnění vypjatého nacionalismu a rozšířené xenofobie. Je to trapné a zlověstné zároveň. Výrazně se revidují dějiny Ruska i Sovětského svazu, a to ryze účelově a naprosto nestoudně. Když si někdo dovolí publikovat v Rusku dnes něco odchylného, je hned v nebezpečí trestního stíhání za „falšování dějin“, což je v Ruské federaci trestný čin. V době výročí Palachova sebeupálení jsem na webu zachytil video, kde jakýsi seriózně se tvářící „učonyj“ ve středních letech vážně tvrdil, že Palachovi byl před činem slibován „studený oheň“ (přesně to, co se nestyděl v lednu 1969 veřejně šířit skalní stalinista, poslanec Vilém Nový – pamětníci si možná vzpomenou).
Rusko se ocitá pod tlakem Západu, ale my trpíme ztrátou paměti
Je samozřejmě jasné, že je Rusko od přelomu století stále víc vystaveno tlaku ze Západu. Nyní je v pozici slabosti, je obkličovanou velmocí, na kterou se Západ chystá vrhnout a rozchvátit, vydrancovat ji. Západ ve fázi úpadku se tím chladnokrevně snaží prodloužit vlastní ekonomické přežití, a to právě expanzí do nesmírného území Ruska s jeho obrovským přírodním bohatstvím a velkou rozvojovou potencí. Má to celé svou sice zvrácenou, ale jasnou logiku. Je dnes samozřejmě jasné, že Západ je prohnilý, páchal a páchá podobná zvěrstva, jakých se dopouštěl i stalinistický režim. Jde tu jen o rozdíly ve stylu, institucích, formách a načasování. Západní globální „elity“ a hyperoligarchie jednoho promile si v tomto ohledu vůbec nezadají se stalinistickou věrchuškou. Je to stále ta zcela obdobná a srovnatelná arogantní, sobecká, omezená, mocichtivá a zločinná svoloč.
Jen prostě nechápu v tomto kontextu tak rozšířenou vstřícnost k ruským zájmům a ruské imperiální propagandě u nás. To je tu tolik úplných hlupáků nebo prodejných darebáků? To si už opravdu nikdo nepamatuje nabubřelou „rusáckou“ nadvládu a aroganci z dob normalizace? Někteří lidé mi tu vážně často připadají jako jepice. Problematické a často i složité impulsy soudobých dějin pro ně z větší části zjevně nadprahového charakteru, zpracovávají tak, jak dovedou: v primitivním binárním modelu myšlení a chování, tedy buď se volí průjem, nebo zácpa – a nic mezi tím a nic mimo to. Buď propadnou naivní a nekritické adoraci, nebo zavilé nenávisti.
Lze to přirovnat také k chodu kyvadla. Nejprve to byla Francie sladká, hrdý Albion – a my jsme je milovali! Oni si s námi vytřeli řiť. Tak se české jepice vrhly do náruče brutální stalinistické, nicméně východní a slovanské diktatury a pak se moc divily, že byly podrobeny, znásilněny, zotročeny a umlčeny. Tak se vrhly do adorace a obdivu k Západu, který přece tak nezištně bojuje za lidská práva a svobodu pro všechny! Když to tu následně Západ ovládl, vyraboval a vykradl, tak se jepice rozhodly adorovat putinovské Rusko. Jak ubohé a trapné. Je stydno to i jen z povzdáli sledovat! Až si s českými jepicemi (jež s sebou dost možná ale stáhnou celý národ!) Rusové opět chladnokrevně pohrají, zneužijí je pro své zájmy a vytřou si s nimi řiť – kam se pak naše milé jepice obrátí? Začnou podstupovat plastické operace za účelem sešikmení očí a budou ochotně adorovat pro změnu Číňany? Nebo koho? Je to jen strašná trapnost, tohle dějinné kyvadlo, nic jiného!
Ovšemže, není jen cesta dědičné pitomosti a vypočítavé submisivity vůči tomu, kdo je zrovna na mocenském tahu. Nabízí se i alternativa: budovat český stát a střední Evropu soustavně na národním (nikoli nacionalistickém, šovinistickém, ale prostě národním) základu, usilovat o vojenskou, hospodářskou i politickou svébytnost a o rozumné styky a obchodování se všemi, včetně velmocí. Možná by nám jako jistý vzor mohla posloužit politika Finska vytrvale směřujícího v průběhu 20. století k vlastní národní a státní emancipaci, stejně jako třeba nám velmi blízcí Srbové nebo Rakušáci.
S tím ovšem nemůže nebýt spojeno úsilí o úplně jiný způsob celoevropské spolupráce a integrace, než dnes předvádí EU. Dobrovolnou, zdola iniciovanou a demokraticky řešenou dvou- a vícestrannou kooperaci a integraci spočívající nikoli na pěstování superstátu se zjevným a trvalým demokratickým deficitem a dojemnou vstřícností vůči globalistickým „elitám“, a neoliberálnímu globalismu jako celku – ale integraci spočívající v pěstování politické a ekonomické unie národních států na principech rovnosti a vzájemné politické a obchodní výhodnosti. Jenže k takové alternativě české jepice nemohou nikdy dospět, ani náhodou. Je to příliš složité, nejisté a nevděčné. Navíc to nelze chápat a popsat v rámci binárního primitivismu: buď průjem, nebo zácpa – a nic mimo to! Nelze tu využít ani princip politického kyvadla. Že je svět o hodně složitější zůstává zcela mimo dosah jejich chabého intelektu.
Pokud se zamyslíme nad jejich motivací, pak se dostaneme k „dialektické jednotě“ čili dokonalému zkombinování a propletení nedovzdělanosti a lehce manipulovatelného intelektuálního podprůměru s dětinsky naivními iluzemi a hodně zjednodušeným vnímáním světa, s nedospělou, poněkud impulzívní a iracionální emocionalitou – a vedle toho také s chladnou vypočítavostí, bytostnou prodejností a snahou v pravý čas podržet tomu správnému gosudaru v blahé naději na odměnu. Bůh suď, v jakých konkrétních kombinacích a vzájemných, stále proměnlivých poměrech tyto jednotlivé prvky jsou. Kolik jich to dělá z pouhé blbosti a kolik (i) za cizí peníze? To by si určitě zasloužilo podrobný sociologický a sociálně-psychologický výzkum. Ale na takové věci Sorosové ani Brusel granty nedávají. Bohužel.
Od čerta k ďáblu
Na proruský trolling lze zhusta narazit na webu, v prostředí nezávislé politické publicistiky. Je to jen můj intuitivní odhad, ale vypadá to, že je zde relativně omezený okruh otevřeně proruských zdrojů (Aeronet, Sputnik, RT), jež publikují své propagandistické texty a od nich je přejímají a ochotně dál rozesílají docela normální uživatelé internetu, kteří se vesměs bouří proti prozápadní propagandě. A pak je tu nejspíš i skupina skrytě pracujících trollů profesionálně fabrikujících anonymní a neozdrojované manipulativní texty a spoléhají opět na spontánní šíření rozesíláním po webu. S údivem zjišťuji, že i mnozí na pohled rozumní lidé přebírají a snaživě šíří ruský velmocenský propagandistický narativ, jak stojí a leží, tedy kompletně a bez jakýchkoli změn, bez ověřování, kritické reflexe a selekce.
Určitě je u nás v proruském prostředí hodně rozšířena vědomá i spontánní kompenzační motivace v tom smyslu, že ti lidé citlivě vnímají a tuší prožluklost a faleš oficiálně hlásaných probruselských a proamerických idejí včetně zběsilé rusofobie. Nelze se divit, že proruské postoje a názorové orientace jsou pociťovány jako protiváha a obrana vůči oficiálnímu a mainstreamově mediálnímu proeuroatlantickému tlaku. Je to součást instinktivního odporu a rebelování proti velmi správně vytušené lži. Ale je to úplně špatně, jde totiž jen o postup od čerta k ďáblu !
A ještě o jedno je nutno velice, ale opravdu rozhodně usilovat: snažit se (vedle již zmíněné svébytné české národně a státně-emancipační strategie) o to, aby se opět v budoucích patrně nevyhnutelných turbulencích neopakovaly prasárny a masová vraždění, etnická čištění území vyrábějící opět tlusté vrstvy kostí těch, co byli chladnokrevně obětováni ve jménu velmocenských zájmů kohokoli. Už to v Evropě opět docela nazrává a začíná aktuálně hrozit tou měrou, jakou se zvyšuje hrozba vzniku velké války v Evropě (zejména války Západu proti Rusku, ale i nazrávajících občanských válek na Západě v důsledku masové mimoevropské imigrace) a možná dokonce i války překračující geografické hranice našeho kontinentu.
Tolik tedy k proruskému trollovství dneška – se všemi jeho důvody a hmatatelnými příčinami, ale i s jeho potenciálními tragickými následky v budoucnu, s jeho vybledlými prorusáckými kulisami, otřískanými rekvizitami a velkohubými frázemi, drzými dějepisnými falzifikacemi i prožluklými rádoby ideály a hraním na city lacinou sentimentalitou promísenou se soustavným velkoruským nacionalismem, hraničícím až s panslovanskými ideály předvčerejška a paleokonzervativními pravoslavnými tradicemi s jeho středověkou mystikou a biblicko-fundamentalistickým vnímáním světa.
Velice varuji do budoucna před jepičí dějinnou perspektivou, binárním a kyvadlovým primitivismem. Je to sice samo o sobě tak akorát k smíchu. Ale reálné následky mohou být nakonec zdrcující. Jsem docela rád, že jsem už starý a že se tedy to, co nás čeká, nebude již odehrávat před mými vyděšenými a nevěřícnými zraky.