Jan Keller dnes píše o tom, jak nakonec politika odložila či dokonce zrušila proces globalizace.
Válka na Ukrajině a doprovodná vlna hospodářských sankcí znamená přerušení procesu globalizace, který se intenzivně rozvíjel především v průběhu posledních třiceti let. Ekonomická globalizace má spoustu různých definic, v jádru však znamená, že logika obchodování převážila nad logikou mocensko-politickou a zájmy korporací na překračování hranic získaly navrch nad zájmy států na udržení hranic. Je to banální, ale globalizace má smysl pouze v globálním rozměru. Umožňuje velkým korporacím trojím způsobem zvyšovat jejich zisky. Výrobu mohou přenášet do zemí s lacinější pracovní silou, produkty a služby mohou prodávat v zemích s vyšší kupní silou a daně mohou odevzdávat v zemích s nejvyššími daňovými úlevami. Konkrétně pro státy typu České republiky to znamená, že mají svobodu konkurovat lácí své pracovní síly, mají svobodu odebírat zboží nižší kvality (které kvůli tomu nemusí být vždy lacinější) a mohou lákat velké nadnárodní firmy na daňové prázdniny. Je to důsledkem toho, že Evropská unie, která by měla v ideálním případě hájit své členy před negativními dopady ekonomické globalizace, začala sama fungovat na jejím principu již od přelomu 70. a 80. let 20. století.
Válečný konflikt a následné sankce vrhají globalizaci zpět někdy do 70. let minulého století. Snižují možnost nadnárodních korporací využívat celosvětově lacinou pracovní sílu, sníží koupěschopnost populace takzvaných ekonomicky vyspělých zemí, v nichž je výhodné prodávat produkty a služby, a ponechají pouze třetí vlastnost globalizované ekonomiky – možnost odevzdávat daně v daňových rájích.
Z volného pohybu financí, investic, zboží, služeb a osob zůstane pouze volný pohyb posledně zmiňovaných. To může vést ke kulturnímu obohacení, stěží však k obohacení ekonomickému. Pozice země z hlediska řetězců přidané hodnoty se přísunem jakéhokoliv množství méně kvalifikované a hůře placené pracovní síly nijak nezmění.
Nadnárodním firmám sídlícím v zemích Evropské unie se tím pronikavě snižuje manévrovací prostor. Budou muset rezignovat na celosvětovou působnost a budou se snažit udělat ještě více než dosud z celé Evropy prostor jakési miniaturní ekonomické globalizace. Spojené státy jako obchodní partner jim v tomto ohledu nijak nepomohou, protože nadnárodní firmy se sídlem v USA sledují tutéž logiku jako nadnárodní firmy se sídlem v západní Evropě.
Kritici globalizace vždy snili o tom, že politická moc, tedy vůle občanů bude proces ekonomické globalizace korigovat. Největší snílci propadali halucinacím o globalizované celosvětové demokracii. Ukazuje se, že globalizace bude přerušena (a možná i zrušena) v důsledku zcela jiného vývoje. Politická moc posílí nad ziskovými zájmy korporací a trvání států na udržení hranic získá navrch nad pohyby investic, kapitálu, zboží a služeb. Nakolik se přitom bude jednat o politickou moc demokratickou, to se můžeme zatím jenom dohadovat.