Veronika Sušová-Salminen píše o dvou současných úspěších levice ve Francii a v Kolumbii.
Uplynulý týden přinesl dvě zajímavé události, které stojí za stručný komentář. Ve Francii uspěla ve dvoukolových volbách nově vzniklá levicová koalice či unie s názvem NUPES. Podařilo se jí získat 131 poslaneckých křesel v Národním shromáždění, což je což je o 79 křesel víc než měla parlamentní levice v minulé dolní komoře zvolené v roce 2017. Z tohoto hlediska lze mluvit o volebním úspěchu. Je ale pravda, že hlavního strategického cíle se NUPES dosáhnout nepodařilo, se 131 poslanci si Jean-Luc Mélenchon těžko může nárokovat funkci premiéra Francie. Ovšem kartami výsledek voleb zamíchal.
NUPES je aliancí pěti levicových politických stran v čele s nejsilnější z nich, La France Insoumise (LFI). Vedle této levicově populistické strany se v alianci ocitli francouzští komunisté, zelení, socialisté (sociální demokraté) a eko-socialistická strana Génération.s. Výsledky ukázaly, že ze společného postupu stran s různými programovými akcenty profitovaly všechny strany, kromě socialistů (ti ztratili 4 křesla), byť největší podporu dostali kandidáti Mélenchonovy strany. NUPES mohla vzniknout jenom díky tomu, že se jednotlivé větve levicové politiky ve Francii dokázaly shodnout, že LFI se stala hegemonem levice a je třeba se s ní spojit navzdory existujícím rozdílům a akcentům, tj. že došlo k překročení limitů levicového sektářství, které tak často brání spolupráci a levici politicky oslabuje, přičemž se zdá být mnohem větším problémem než konkurence pravicových populistů (ve Francii konkrétně Le Penové). Ve Francii pochopili momentální politický kontext (očividné oslabení Macrona a jeho politiky) a dovedli ho politicky využít i za cenu kompromisu a ústupků. Že rozhodně nešlo o jednoduchý proces, ukazuje článek Paula Eleka, a že to nebude jednoduché ani do budoucna, ukázalo dění hned po volbách (viz zde). Nicméně v dnešním kontextu důležité posílení parlamentní levice a tedy využití politické konjuktury, kterou vytvořila vláda Emmanuela Macrona, je už realitou.
Na západní hemisféře, v Kolumbii, se prezidentem stal levičák a bývalý člen guerillového hnutí M-19 Gustavo Petro. Je tak prvním moderním prezidentem země zastupujícím levici. V kontextu kolumbijské společnosti je to zajímavá informace, protože roky konfliktu mezi vládou a marxistickými guerillami vedly ke značné skepsi zdejšího elektorátu vůči levicovým politikům, spojoval si je s politickým násilím. Petrovi se tak podařilo prorazit zdejší „antikomunismus“ (čti anti-levičáctví), které levici do značné míry stigmatizovalo ne nepodobně, jak tomu je ve střední Evropě. Také Petrův úspěch ukazuje na dobré uchopení politické konjuktury, kterou v Kolumbii vytvořila předchozí vláda Ivána Duqueho s jejími neoliberálními reformami daní, špatnou ekonomickou situací (ještě zhoršenou pandemií) a policejním násilím vůči protestům, které dovedly 85 % občanů k názoru, že země nesměřuje dobrým směrem. Petro sice rozhodně nepředstavuje extrémního radikála, uzavřel politické spojenectví i s establishmentovými liberály nebo s evangelickými skupinami, nicméně v řadě názorů se od levicové agendy neodchýlil: v kampani například navrhoval zdanit 4 tisíce nejbohatších Kolumbijců a přesunout peníze, které jsou nyní v soukromých penzijních fondech, do veřejného systému. Jeho kritici nemluvili o ničem jiném než o znárodnění.
V českém kontextu i současná vláda Petra Fialy vytváří novou politickou konjukturu, která by mohla představovat novou a velkou příležitost pro českou levici. Současná česká vláda spojuje asociálnost a ideologickou zaslepenost s neschopností uprostřed sociálně-ekonomického tsunami. Francie a Kolumbie ukázaly, že konjuktura samotná nestačí; úspěch vyžaduje politické kompromisy a společnou strategii. Ukázaly ale i to, že stigmatizující zátěže minulosti a paralyzující sektářství je možné překonat. Ani jedno a ani druhé nejsou všeléky, a ani to nikdo netvrdí. V českém prostředí se levice musí utkat hned s oběma překážkami zároveň (se sektářstvím a se stigmaty) a návdavkem najít celkově nový drive. Dostat se do parlamentu nebo k moci je potom teprve začátek cesty, která nemusí být ve Francii ani v Kolumbii politicky úspěšná. Je to ale pořád začátek.