Věra Beranová recenzuje výstavu českého malíře, grafika a ilustrátora Tomáše Bíma.
Na vltavském nábřeží nás bezesporu zaujme výstava nazvaná Něžná je noc. Galerie Moderna na pražském Masarykově nábřeží v rámci svého dramaturgického programu uvádí jednoho z představitelů české výtvarné scény, Tomáše Bíma (*1946). Každopádně tato přehlídka obrazů, kreseb a grafických listů zaujme i toho, který nezná autorovu tvorbu. Nachází však v ní něco známého, co provokuje. Bezpochyby tato známost vychází mimo jiné také z toho, že tvorba Tomáše Bíma navazuje do určité míry na klasiky, na tradici výtvarného lyrismu, i když si autor volí svou cestu.
Bímova cesta k volné tvorbě nebyla úplně přímočará. Vyučil se tiskařem a pracoval jako výtvarník divadelního studia, tedy jako reklamní grafik. Vytvořil řadu katalogů, obalů gramofonových desek a podobně. Jeho vlastní tvorba je svým způsobem poznamenána ambicí něco sdělit, ale to sdělení má podobu nadsázky, která nabízí pozorovateli velkou míru vlastní interpretace.
Když jsme upozornili na návaznost autorovy tvorby na klasiky, měli jsme na mysli Jiřího Trnku a Kamila Lhotáka. Sami o sobě tito autoři mají k sobě velmi daleko, a přece se stali vědomým či nevědomým inspiračním zdrojem Bímovy tvorby. Sám vzpomíná na setkání s Jiřím Trnkou, který ho upozorňoval na nutnou každodenní práci.
Avšak Trnkova imaginace je poněkud jiné podoby. Je to především jiná volba formy a prostředků – u Trnky vyloženě kreslířských a svým způsobem i námětově odlišných. Zatímco tvorba Kamila Lhotáka je Bímovi mnohem bližší. Dokonce máme někdy dojem velké příbuznosti, například v tradiční grafice, v suché jehle.
U Bíma je tematika mnohem širší, jsou to nová témata, která jsou záminkou vyjádření jisté snovosti, imaginace. Například příhodně byl nazvaný Bímův autorský kalendář pro rok 2022 „Malíř obrazů, na kterých neprší“. Je to sice pravda, ale v podstatě neexistence toho deště zde představuje jistý poklid, nic nenarušuje uzavřený svět Tomáše Bíma. Stejně jako název současné výstavy v Galerii Moderna Něžná je noc se nemusí vždy vázat k noci, ale představuje určitou harmonii. Právě tato poloha Bímovy tvorby mu přináší řadu obdivovatelů a ctitelů. Avšak pozornému divákovi neujdou i prvky, které například na jeho obrazech znepokojují. Je to právě ta jistá statičnost, ale i detaily, které jsou na první pohled nepostřehnutelné.
Tomáš Bím si zaslouženě vydobyl své postavení na výtvarné scéně a je tak právoplatným pokračovatelem poetického realismu, samozřejmě v nové poloze.
Výstava potrvá do 7. srpna.
Foto: 001Catman001, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons