Rozhovor: Hospodářská, sociální a politické krize v Libanonu uvedla zemi do skoro úplného blackoutu. Jak situaci, ve které státní firma produkuje elektřinu na dvě hodiny denně, vidí zdejší odboráři?
Libanon prochází několik posledních let jednou zátěžovou zkouškou za druhou. Jejich působení krok po kroku odlupuje pozlátko někdejší společensko-ekonomické dohody, kterou mnozí neváhají označit za „naleštěnou bídu“.
Abychom získali na věc pohled „zevnitř“, požádali jsme našeho bejrútského dopisovatele, Karíma al-Árifa“ o vyzpovídání osob z nejpovolanějších – a sice odborářů ze státní energetické společnosti Élecricité du Liban (EDL).
Hlavní sídlo společnosti se nachází necelý kilometr od epicentra srpnového výbuchu roku 2020, a svým současným neutěšeným stavem jakoby bylo výmluvným symbolem všudypřítomné krize – s tím, že jejím dalším ztělesněním je mimo jiné i to, že státem (tj. společností EDL) dodávaná elektřina do domácností proudí pouhých několik hodin denně.
Karím al-Árif: Libanon v současnosti prochází mnohačetnou krizí. Co lze v této souvislosti říct o Libanonské energetice (Electricité du Liban, EDL)?
Šarbel Sálih (ŠS), předseda Syndikátu pracovníků a zákazníků Electricité du Liban: EDL by ze své podstaty měla být jednou z nejvýznamnějších a nejvýkonnějších institucí v našem státě, tak jako je to kdekoliv jinde na světě. Jenže politické kroky ji – tak jako ostatní veřejné instituce u nás – zcela zdevastovaly. Je to takový libanonský mikrokosmos, ať už jde o jednání s občany, práva zaměstnanců či stav samotné budovy.
KaA.: Země se potýká s takřka absolutním výpadkem elektřiny – vidíte nějaké blízké řešení?
ŠS: EDL v minulosti poskytovala elektřinu v rozmezí dvaceti až dvaceti dvou hodin denně, nicméně politická rozhodnutí nás dovedla do současného stavu. Jistě, řešení by bylo, a to v dohledné době. Ale podívejte se na stav budovy, která byla poškozena v důsledku katastrofálního výbuchu v bejrútském přístavu. Bylo to před dvěma lety a dosud se neopravilo téměř nic. To jsou důsledky politických rozhodnutí. Nejde jim o blaho instituce, spíše jde o její přeměnu v soukromé společnosti a o byznys, což je evidentní. Co říct k tomu, že jsme po patnácti či dvaceti letech dvacetihodinových dodávek elektřiny v současnosti s bídou na jedné hodině? Věc je naprosto jasná: není zde sebemenší politická vůle k zlepšení tohoto pro libanonské občany zcela zásadního sektoru.
KaA.: Jak v současnosti probíhá distribuce elektřiny v rámci regionů na úrovni měst a čtvrtí?
ŠS: Distribuce proudu probíhá podle výrobní kapacity, to znamená hodinu až dvě. Záleží na palivu a na spotřebě daného regionu. Neexistuje žádný konkrétní program. Některé elektrárny mají palivo, jiné nemají. Někdy výroba stagnuje a trvá, než je zpět v provozu. Nic není garantováno, protože kvůli pochybením nemáme dostatek paliva, které by pokrylo stávajících šest elektráren. Ve světě se používají moderní metody, energie z vody, energie z větru. My ovšem po desetiletí zaostáváme, přičemž politici by energetiku nejraději privatizovali.
KaA.: Proč se podle vás stát nestará o stav hlavní budovy EDL, jež je v důsledku tragického výbuchu v bejrútském přístavu poškozena, vyřazena z provozu a opuštěna?
ŠS: Stále na to apelujeme, neboť stav libanonské ekonomiky je do značné míry závislý na EDL. Lidé se dnes raději upínají k efektivnějším a levnějším generátorům elektřiny. Je zřejmé, že je zde vůle tuto instituci srazit na kolena, resp. ji převést na soukromé společnosti.
George Sarkís (GS), člen Syndikátu, zaměstnanec EDL: Arabové na opravu budovy půjčili patnáct milionů dolarů, ale dodnes se vůbec nic nestalo.
ŠS: Z toho je jasně patrné, že existuje záměr sabotovat a zrušit tuto instituci. Provedli jsme základní studii, a zaměstnanci dnes působí na minimu prostoru, ačkoliv by jedno či dvě patra mohly být plně funkční. Je tam v oknech nové sklo a hliník, ale jinak by náklady nepřesáhly ani patnáct tisíc dolarů. Zaměstnanci, inženýři i manažeři pracují v kontejnerech, které nejsou vhodné, v létě jsou přehřáté, v zimě mrazivé, byly dokonce případy úmrtí. Neustále apelujeme, ale zatím se nám nedostalo žádné odpovědi.
KaA.: Co se tedy aktuálně děje v těmi patnácti miliony dolarů?
ŠS: Coby půjčka od Arabské banky jsou se svolením vlády uloženy u Výboru pro rozvoj a obnovu. Dodnes nepadlo rozhodnutí o vyplacení částky nebo opravě budovy.
KaA.: Jak v současnosti funguje správa instituce a zaměstnanci?
ŠS: Ačkoliv pracujeme na sto procent, nejsme schopni udělat víc než dvacet procent práce. Věci by se daly řešit v rámci jednoho či dvou úřadů, ale co úkon, to jiný okres. Něco se provádí v aš-Šijáh, něco v Házimíji, další v Bejrútu nebo v Antlijás. Pokud chce občan zaplatit účet, cestuje mezi různými odděleními. Pokud by se vše koncentrovalo na jednom místě, netrvala by jedna transakce déle než čtvrt nebo půl hodiny. Je to velká zátěž pro občany, pro zaměstnance, stojí to peníze, úsilí a jsou z toho jen problémy. Nedostali jsme ale žádnou odpověď, natož návrh řešení.
Ghassán Hajdar (GS), člen Syndikátu, zaměstnanec EDL: Největší podíl na stavu hlavní budovy EDL nese správa společnosti a ministerstvo energetiky. Nikdo z nich nemá zájem na nápravě. Chtějí, aby se o věci nadále staraly kontraktorské společnosti, které přišly v době, kdy nebyly požadavky na nájemné, kanceláře a telefony. Po výbuchu ale byly požádány, aby si pronajaly budovu, což činí zhruba sto tisíc dolarů ročně, a podílely se spolu s EDL na opravě. To ale tyto společnosti odmítly, protože to pro ně není výhodné. A to vede k tomu, že instituce dál a dál upadá a nedaří se jí.
KaA.: Domníváte se tedy, že existují jistí aktéři, kteří mají na chátrajícím stavu hlavní budovy EDL zájem? Nebo lze dokonce říct, že vedení EDL systematicky pracuje na tom, aby se z instituce veřejné služby stala „dojná kráva“ pro určité zainteresované skupiny, jak jste uvedli v zhruba tři měsíce starém prohlášení? O koho jde a jak to probíhá?
ŠS: Je to tak a lze k tomu dodat další. Snaží se tuto instituci sabotovat a přesvědčit občany, že je nutná její privatizace. Co jsme uvedli, platí možná víc než předtím.
Rudajna Marʽí (RM), mediální zástupkyně Syndikátu: Ze situace těží kontraktorské společnosti, které se v návaznosti na konkrétní politické subjekty a kroky směřující k privatizaci podílí na destrukci tohoto sektoru.
KaA.: Co považujete za hlavní problém ve vztahu EDL s těmito společnostmi? Jde o „špatné nastavení“, nebo je to záměr?
ŠS: Nic jako špatné nastavení neexistuje. Mezi ministry a generálními řediteli je dokonalá koordinace. Politici prostřednictvím státních úředníků ničí instituce a protežují soukromé společnosti. O koho jde a proč je jich najednou tolik? Dochází k selháním na všech úrovních. Veřejné služby nás nikdy nestály tolik co dnes. Dvojnásobek nebo dokonce trojnásobek. Náklady na zaměstnance byly desetinové. Služby poskytované těmito společnostmi stojí instituci miliardy dolarů bez úroků, zatímco my nevěřícně přihlížíme.
KaA.: Otevřeně se hovoří o možnosti privatizace některých institucí veřejné služby včetně EDL. Jsou tyto spekulace reálné a pokud ano, co to bude obnášet? Jsou jiná řešení než privatizace?
ŠS: O privatizaci bychom neměli vůbec uvažovat. Cizí země by si na nás pochutnaly. Pokud budeme privatizovat, přijde společnost, která po dvaceti letech zařídí dodávky dvaceti hodin elektřiny? Potřebujeme víc než hodinu! Instituce se musí probrat! Pracuji zde sedmatřicet let a za tu dobu se nekradlo tak, jako dnes. Tehdy jsme stávkovali, ale až dnes nás začali obviňovat. Vše se rozkradlo a oni se tváří, že mají vše pod kontrolou a vše je v naprostém pořádku.
GS: Není to o tom, že by instituce a kontraktorské společnosti spolu nekomunikovaly, naopak. Jejich cíl je instituci zdevastovat a vynutit si její privatizaci. Je to něco na způsob, kdybyste nechali vozidlo bez údržby záměrně chátrat, aby bylo později možné ho prodat do šrotu.
GH: Privatizace v arabském světě selhala. Smyslem privatizace je prospěch veřejného sektoru, ale v Libanonu to takhle nefunguje. Naopak. Veřejný sektor dotuje zainteresované soukromé subjekty. Stát se v tomto chová zdánlivě nesmyslně, dokud nevidíte napojení na libanonské politiky. Dokonalá rehabilitace státních institucí by stála čtvrtinu, co stojí kontraktorské společnosti. Cena kilowattu bude stejná, ať bude stát barel ropy pětadvacet lir nebo sto dolarů, Libanonští občané dostanou naftu za desetinásobek a soukromníci na tom zbohatnou. A to není všechno. Libanonci si u soukromníků kupují pět ampér za dvě stě dvacet tisíc, zatímco tarif u EDL za patnáct ampér nepřesahuje tři a půl či čtyři tisíce lir. Jde o to, aby politici měli vše plně pod svojí kontrolou.
ŠS: Například standardní cena by dnes byla třicet čtyři tisíc pět set lir za pět set kilowattů, jenže Libanonec za to má jenom dva kilowatty. Tohle je věc, kterou je třeba řešit.
KaA.: Jak nahlížíte dosud nerealizovaný záchranný plán „arabizace“ EDL, který má vytáhnout Libanon z ekonomické stagnace?
ŠS: Žádný záchranný plán neexistuje. Měli jsme devadesát miliard dolarů a nyní nemáme ani sedm. Světová banka chce vložit něco mezi třemi a čtyřmi miliardami a vše si řídit po svém, protože po první, druhé a třetí pařížské konferenci nemá důvěru. Nebožtík Rafíq al-Harírí předložil plán na záchranu instituce, ale nestalo se nic. Je tu další projekt, který slibuje deset až dvanáct, možná dokonce dvacet hodin, ale to je z říše snů. Jsme v krizi a nemáme na chleba ani na benzín. Běžný plat nepřesahuje cenu dvou čtyřicetilitrových nádrží benzínu. A bude hůř!
RM: Pokud se opravdu chceme zaklínat nějakým „záchranným plánem“, musíme se ptát, zda je to něco realistického. Plán Světové banky zahrnuje privatizaci energetiky a několika dalších institucí. V privatizaci jako takové není problém, ale ptejme se, jak to chtějí udělat? Mohl by v nábožensky rozdělené zemi, jako je ta naše, proběhnout tento proces transparentně? O co jde, pokud je nám řešení Světové banky předkládané jako jediné možné? Veškeré tlaky, zvláště co se týče tarifů, směřují k privatizaci této instituce, což bychom rozhodně neměli akceptovat. Otázka je, zda jsou zde politické síly, které budou schopny a ochotny se tomuto postavit.
KaA.: Je zde také otázka dohody s Izraelem ohledně demarkace moře, která by umožnila Libanonu využívat bohatství v podobě zemního plynu. Jak to dle vás může ovlivnit libanonský energetický sektor obecně a EDL zvláště?
ŠS: Tohle je zcela vzdálená záležitost, kterou se dnes nemůžeme zabývat. Máme dluhy a žádné řešení na stole. Chtějí dále privatizovat, ale o co se jedná, pokud dle očekávání bude kilowatt stát pět dolarů, zatímco plat běžného zaměstnance nepřesáhne padesát? Co je toho smyslem?
GH: Pokud mluvíme o těžbě ropy a plynu, tak se primárně zabývejme rafinériemi v Zahrání a Tripolis, kde je možné zajistit naftu, palivo a vůbec veškeré ropné produkty, které EDL potřebuje.
GS: Jestli se libanonští politici nedomluví na privatizaci a dojde, co se týče ropy a plynu, ke „kantonizaci“ institucí, pro EDL to bude velice pozitivní. Sníží se ceny za dovoz ropy, plynu a pohonných hmot a země i občané si oddychnou. Pokud máme investovat, je třeba brát ohled na zájmy občanů a zaměstnanců, aby mohli žít spokojené životy. Otázka je, jak se k tomu postaví politická třída.
ŠS: Je zde několik společností, které produkují energii, například větrná elektrárna v Akkár, která je schopna zásobit celou oblast. Máme přehradu, která měla zajišťovat energii, ale výsledek žádný. Co se týče solární energie, v Indonésii produkují třicet tisíc wattů a vyvážejí. Dostupné a levné alternativní zdroje energie nepochybně jsou. Tak proč apelují na občany, aby se zajistili solární energií? Proč ji sami neprodukují a neprodávají? Nebo vodní elektrárny, máme tu příklad elektrárny v Rašmijá, která je od minulého týdne znovu v provozu. Od roku 2019 potřebuje opravu, kterou bylo možné provést během šesti měsíců za méně než tři miliony dolarů. Jenže cena dolaru stoupla z tisíce pětiset lir na dvacet devět tisíc, což stát odmítnul reflektovat. Ročně je to o čtyřiceti tisíci megawattech. Řešení a prostředky by tu byly, ale stát postupuje zcela destruktivně, za cenu navýšení dluhu, chce prodávat levně.
RM: Každá továrna má své specifické potřeby stran paliva. Nemůžeme říct, že produkce ropy je řešením, zejména s ohledem na politickou situaci. Pokud se vyřeší demarkace, jistě to pomůže, ale není to něco, na co bychom se mohli v současnosti upínat. Potřebujeme nakoupit energii nebo ji získat z alternativních zdrojů. Jsme země bohatá na vodu, tak proč nebudujeme vodní elektrárny? Takové elektrárny stojí minimum nákladů. Stačí vládní rozhodnutí a není třeba privatizace a náročného hledání zdrojů. To není o otázce těžby ropy, plynu či čehokoliv, je to politický problém. Uvědomme si, že tu máme společnosti, které po dekády těží, a ještě mohou prodávat do zahraničí.
KaA.: Pesimistické názory libanonských znalců politiky hovoří o tom, že případná těžba plynu půjde pouze ve prospěch již dnes zkorumpované vládnoucí třídy. Co o tom soudíte?
RM: Libanonci mají právo na své přírodní bohatství, nehledě na zkorumpované politiky. Na lidech je, aby je hnali k odpovědnosti.
ŠS: Stát neplatí své závazky po mnoho let, to je spolehlivě doloženo.
GS: Základní otázkou je, proč nebyla budova instituce opravena? Je třeba za tím hledat politiku. Ta budova je významná již jen s ohledem na její kulturní rozměr a nechtějí ji bourat, na čemž se svými aktivitami podílely odbory. Nechtějí ji opravit, ale chtějí postavit nějakých deset či patnáct budov v provinciích a řídit se tam dle kvótového systému. Nejsou státní zaměstnanci a vše se dostává do rukou soukromého sektoru, který se řídí svými zájmy a ovlivňuje řadu poslanců, předsedu parlamentu, ba dokonce i prezidenta republiky.
ŠS: bavíme se zde o službách. Může továrna fungovat bez elektřiny? Nelze se neustále spoléhat na generátory, jde o velmi naléhavou věc. EDL platila za pro stát výnosný podnik, stát byl svého času dokonce jejím věřitelem. EDL dokonce půjčovala i Kuvajtu, jehož dinár nikdy nešel pod tři a půl dolaru. Zaměstnanci si mohli koupit byt se splátkou padesáti lir měsíčně, lidé si to stále pamatují. Ale současnou politikou je zruinovat tuto instituci. EDL vlastní minimálně dvacet procent pozemků s elektrickým vedením a sloupy. Stát by se měl starat. Když izraelský nepřítel zasáhnul stanice, tak jsme je opravili. Zaměstnanci tuto instituci milují a bojují za ní. Tak proč se nestará stát?
KaA.: Poslední otázka: jak vidíte libanonskou budoucnost po politické, ekonomické a sociální stránce v horizontu příštích pěti let?
GS: Otázka je, zda se toho vůbec dočkáme. Nyní musíme řešit základní potřeby, abychom přežili.
GH: Máme recept, jak oživit EDL, pokud se budeme řídit následujícími kroky: zaprvé je nutné omezit vliv politiků na tuto instituci, zadruhé je třeba zformovat nový efektivnější výbor kompetentních manažerů, zatřetí musíme zabránit neuváženému vměšování ze strany ministerstva, ať už jde o záležitosti jakéhokoliv významu, začtvrté potřebujeme zajistit elektřinu pro výrobní závody alespoň mezi čtrnácti a osmnácti hodinami, přičemž tarif by se měl řídit dle mezinárodních cen ropy, zapáté je nezbytné obnovit hlavní budovu, na což zdroje jsou, zašesté musíme upravit pravidla pro nabývání bytů, aby se společnost zbavila dlužníků, zasedmé je nutné zprogresivnit daňovou sazbu, aby byly pokuty pro neplatiče spravedlivé a lidi měli tendenci splácet. Jednoduše je zde potenciál, aby se tato instituce vrátila do dob své největší slávy. Všem těm politikům jde jen o jejich zájmy a snaží se budovat lokální soukromé elektrárny. Jak je zřejmé, věci lze změnit v rámci komunálních a parlamentních voleb. Pak bude možné vyrovnat všechny dluhy.
Rozhovor s odboráři EDL v Bejrútu zajistil, pořídil a zaznamenal Karím al-Árif.
Článek vám přinášíme díky spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.