Historik Jiří Malínský píše o politických dějinách sociálnědemokratické strany v rozpětí let 1920 až 1922, kdy strana prošla zásadním politickým a ideologickým zlomem.
Po prosincové krizi 1920
Šmeralovo vyloučení z Československé sociální demokracie, boj o Lidový dům i odražení radikálně levicového ne zcela zralého pokusu o mocenský převrat (vyhlašování sovětských republik – republik rad v několika sídlech) neznamenalo ani zánik, ani konec boje mezi socialistickým a komunizujícím křídlem rozpadající se strany. Komunizující část poslaneckého klubu přesídlila do ulice Na rejdišti za budovou tehdejšího sídla Poslanecké sněmovny. Počínaje slovenským sjezdem v severoslovenské Staré Ľubovni započala integrace československého komunistického hnutí, kterou uzavřel slučovací sjezd v Praze na přelomu října a listopadu; jeho jednání se konalo ve smíchovském Národním domě. V Československé sociálně demokratické straně dělnické (ČSSDSD), silně zasažené vnitrostranickou krizí, krize pokračovala rovněž; z politické přeskočila do dvou jejích důležitých zájmových složek: tělocvičné (Svaz dělnických tělocvičných jednot) a odborové (Odborové sdružení československé).
Mimo české a slovenské sociálně demokratické hnutí byla důležitá i jeho německočeská složka. Pád Centrálních mocností i nezdar poválečných tzv. nových korunních zemí, epizoda, kterou ukončil nezdar jejich politických reprezentací na mírových konferencích (1918–1919), se nemohl neodrazit na poměru obou klíčových etnik západní části republiky. Důležité bylo i doformovávání republiky: boj s maďarskou sovětskou republikou o Slovensko (1919) i dvojí pokus o restauraci habsburskolotrinské moci a ráz vznikající republiky (1920–1921). Pád druhé Tusarovy vlády a vnitřní krize prvorepublikové levice dotvořily kvasivý obraz silně otřesené ČSSDSD. Obdobně – roztříštěně – probíhal i evropský vývoj; do r. 1923 byla Evropa stále vystavena nebezpečí mocenských zvratů a náporům vznikající Komunistické internacionály. To ovšem neznamenalo ukončení kontaktů mezi socialistickými internacionálami.
Tato směs každodennosti a světodějnosti, v níž se formovala základní specifika dnes zcela zapomenuté meziválečné Evropy (vládne i názor, že se jednalo o jedno rozsáhlejší dějinné období, jehož počátek je totožný s propuknutím první světové války, a jeho vyústění s odezněním hospodářské krize po skončení druhé světové války), je určující i pro bytí ČSSDSD na počátku dvacátých let minulého století. A jak už bylo napsáno, zápas s komunistickým rozlomem bojem o Lidový dům nekončil, ale naopak začínal.
Obdobný proces probíhal i u německočeských (sudetoněmeckých) sociálně demokratických partnerů zápasících se sudetistickým syndromem (neschopností uznat svůj národnostně menšinový statut uvnitř ČSR). 17. ledna 1921 byli z Německé sociálně demokratické dělnické strany v Československu vyloučeni komunisté (mezi nimi i Karel Kreibich doposud zastávající funkci člena užšího vedení DSAP). Strana se dotvářela za chodu. V září 1921 vyšlo první číslo jejího ústředního orgánu Sozialdemokrat. Jeho šéfredaktory postupně byli Wilhelm Niessner, PhDr. Emil Strauss, Josef Hofbauer a Wenzel Jaksch. Sídlo redakce se nacházelo v Praze. List vycházel do 9. listopadu 1938. Na jejím III. sjezdu v Děčíně (konal se ve dnech 11.–14. prosince 1922) byl po Seligerově smrti novým předsedou strany zvolen advokát JUDr. Ludwig Czech. Do představenstva strany se poprvé dostal Wenzel Jaksch z Chomutova (po druhé světové válce mj. předseda revanšisticky zaměřeného Svazu vyhnanců). Tím byly vytvořeny základní vnější kontury druhé velké strany československého sociálně demokratického hnutí.
Situace v československé sociální demokracii
Neskonale těžší rány utrpěla Československá sociálně demokratická strana dělnická. Poměrně značná část nových i starších členů ji opustila; nemalý díl byl vyveden z míry a jen přihlížel vichřičně probíhající destrukci její vnitřní organizace. Dlouho uznávaná jména se z jistot měnila v pohyblivé pochybnosti. Šmeralovo vyloučení i vlastizrádný kladenský proces (březen 1921), v němž byl ze strany vyloučený předseda krajské kladenské organizace Antonín Zápotocký odsouzen ke 22 měsícům vězení, násobil i vystupňovaný ideový zmatek vzniklý v březnu 1921 také vydáním tezí II. kongresu Komunistické internacionály (21 podmínek pro vstup do KI). Rozporuplně probíhala i geneze komunistického hnutí, do nějž vstupovaly části hnutí anarchistického, romantičtí sympatizanti radikální levice (vznikající trampské hnutí, vysokoškolští studenti, umělecká inteligence) i desetitisíce sociálních demokratů českých, německých i slovenských, které se jen obtížně vyrovnávalo s rodící s rodící se superpozicí kominternovské ještěleninské (a také do poloviny dvacátých let trockistické) Moskvy a konflikty, které s tím souvisely (středoevropské jepičí sovětské republiky, radikálně levicové tendence v Německu, rusko–polská válka 1920–1921). Neméně obtížně probíhal vnitřní vývoj v národně socialistické Československé straně socialistické (ČSS).
Levice – nejen sociálně demokratická – byla poznamenána rozporuplnostmi prvních poválečných let. 26. května 1921 vznikla v Praze-Vinohradech jako přímý důsledek ustavujícího vídeňského kongresu Dvouapůlté kautskyánské internacionály Neodvislá radikální sociálně demokratická strana tvořená centristy odmítajícími 21 podmínek vstupu do KI. Kautskyáni, naléhající na zachování demokracie a demokratických postupů, měli svou základnu především v mladoboleslavské župě ČSSD. Profilujícími osobnostmi strany byli Vilém Brodecký, Robert Klein (oběť nacistického teroru), Josef Teska a Emanuel Škatula. Velmi úzkou členskou základnu vyvažoval její velký vliv v Odborovém sdružení československém. Po krátké epizodě – sloučení s Vrbenského předtím národně socialistickou skupinou do Socialistického sjednocení – již po sjednocovacím kongresu Vídeňské a Londýnské internacionály v Hamburku na podzim 1923 – se na podzim 1924 vrátili do ČSSD.
Mezinárodní dělnické hnutí a počínající rozkol
Do tohoto kvasu zasahovaly změny na světové (tehdy evropské) úrovni organizace globálního socialisticky cítícího dělnictva. 27. února 1921 na mezinárodní konferenci socialistických stran ve Vídni vzniklo ze středového centristického křídla rozpadlé Druhé internacionály Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran (IASP, Internationale Arbeitsgemeinschaft Sozialistischer Parteien, 20 členských stran) známé také jako Vídeňská (Dvouapůltá) Internacionála; jejím ideovým protagonistou se stal Karl Kautsky; v r. 1923 splynula na hamburském kongresu s Londýnskou (Bernskou) internacionálou do Socialistické dělnické internacionály. (Uznavši za jistých podmínek leninský koncept politické strany a diktaturu proletariátu, důrazně odmítla užívat metody „ruské dělnické a rolnické revoluce“ ve střední a západní Evropě. Ještě důrazněji se postavila proti požadavku Kominterny na přerušení kontaktů s pravým křídlem hnutí a uložila si za úkol poněkud utopické vytvoření nové jednotné Internacionály pojaté jako společenství rovných.) Československo v ní zastupovala, jak již bylo uvedeno, r. 1921 založená přechodná Neodvislá radikální sociálně demokratická strana, která se stala jejím členem v únoru 1922.
Jak už bylo podotknuto, vlastním polem boje o moc (o historické sociálně demokratické dědictví) se stala především sociálně demokratická tělocvičná a odborová zájmová složka; obě sdružovaly desetitisíce členů a byly jednak finančním zdrojem, jednak členským rezervoárem politické, tj. v užším slova smyslu stranické organizace. Boj o hospodářské zázemí byl do značné předurčen soudním rozsudkem o Lidovém domě i udržením ústředního stranického deníku Právo lidu vypjatou činností významné sociálně demokratické političky Boženy Ecksteinové-Hniličkové. Přesto pokračoval i uvnitř další tentokrát družstevní zájmové složky (Ústřední svaz konzumních, výrobních a hospodářských družstev).
18. ledna 1921 uvedl Rudolf Bechyně ve schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění na okraj nedávných prosincových událostí, které uzavřely první komunistický pokus o převzetí moci: „naši komunisté (se) mýlili v odhadování svého vlivu na dělnickou masu v republice. … My jsme jim vždycky říkali, že český dělník je hlava příliš konstruktivní, charakter českého hnutí dělnického je příliš realistický, než aby se tento pracující lid dal strhnouti nějakou mátohou. … U nás pánové mysleli, že to zmohou všecko najednou, kapitál i stát, že to bude taková procházka někde po Národní třídě … Tato stávka byla namířena také proti sociální demokracii … Jestli byl někdo poškozen akcemi komunistů … pak to byl na prvním místě socialismus sám … Opovažte se ještě jednou si zahazardovati s dělnickou třídou a republikou a pak již nebudete míti co činiti s orgány státu, pak budete mít co činiti s celou pozdviženou třídou dělnickou, která vás postaví na soud sice spravedlivý, ale přísný a bezohledný!“
Tato slova předurčila krajinu vztahů mezi KSČ a ČSSDSD prakticky po celé prvorepublikové období. Tříštění hnutí však nezastavila. 8. března 1921 ultralevá menšinová část legionářů založila Svaz komunistických legionářů. Ve dnech 26.–28. března se na ustavujícím sjezdu konaném ve dvoraně Českého domu v 1. okrese (Innnere Stadt) oddělili čechorakouští sociální demokraté organizačně od ČSSDSD. Prvním předsedou českorakouského ústředního výkonného výboru byl zvolen Bohumil Sirotek, který byl současně předsedou Československého národního výboru. Po jeho odchodu nastoupil do předsednické funkce František Lesák (jeden z nejstarších českorakouských sociálních demokratů). Po dohodě s SPÖ získala strana kooptací dvě místa v krajské vídeňské dělnické radě a v okresních radách celkem 43 míst (Stadtbezirke). Dosavadní ne zcela spořádané vztahy s rakouskoněmeckými sociálními demokraty se tím změnily od základu.
Tělocvičná zájmová složka
Prvním výraznějším projevem konsolidace se stala první Dělnická olympiáda. 2. června 1921 dorazila do Chebu výprava čechoamerických jednotářů; na nádraží ji uvítal ministr Gustav Habrman. V Plzni byla přijata starostou Luďkem Pikem a o den později ji v salonku Wilsonova nádraží (Hlavního nádraží) pozdravili náměstek starosty Prahy Ferdinand Kellner, za ústřední výkonný výbor ČSSDSD Karel Dědic, Vojtěch Vojta Beneš a za Svaz DTJČ jeho starosta František Hummelhans. 12.– 29. června se na někdejším sokolském stadionu na Letné za hojné účasti zahraničních delegací a tisíců cvičenců a diváků konala v Praze už zmíněná Dělnická olympiáda, odpovídající a současně navazující na tradice všesokolských sletů. (Původní termín jejího konání v r. 1914 zmařilo propuknutí první světové války). Byla rozhodnou odpovědí na probíhající komunistický rozlom sociálně demokratického hnutí, který postihnul i pořadatelský Svaz dělnických tělocvičných jednot československých (SDTJČ). (Z odštěpené části SDTJČ vznikla komunistická Federace dělnických proletářských jednot vedená Jiřím Františkem Chaloupeckým a pořádající i prvorepublikové spartakiády.)
V závěrečný den olympiády prošel Prahou zástup jejích účastníků. Za mladými sportovci, pochodujícími v čele průvodu, následovali senátoři a poslanci Československé sociálně demokratické strany dělnické v čele s předsedou Národního shromáždění Františkem Tomáškem a předsedou strany Antonínem Němcem. Václavským náměstím postupně procházeli Čechoameričané, Švýcaři, Angličané, Belgičané, Jihoslované, Francouzi, Berlíňané a Vídeňané. V průvodu byli bouřlivě aplaudováni nestorové evropského socialistického dělnického hnutí Angličan Henry Hyndman a Ruska, „babička ruské revoluce“, sociální revolucionářka Jekatěrina Konstantinovna Breško-Breškovská. Před balkonem Staroměstské radnice několik kapel zahrálo Píseň práce a hymnu Kde domov můj. Promluvili mj. František Hummelhans a předseda strany Antonín Němec. Na závěr opět zazněla státní hymna a stranická hymna Rudý prapor. Belgičané zpívali francouzsky Internacionálu.
Závěrečné scény 1. Dělnické olympiády zobrazily vítězství socialismu zrušením „kapitalistických zlořádů“ (na dobytých baštách nechyběly husitské rudé kalichy v bílém poli a závěrečné hřmění děl, před nímž prchaly všechny příšery odcházejícího světa) a vítězství československé masarykovské revoluce, v němž se prolínaly prapory husitské, rudobílé republiky a rudé mezinárodního demokratického socialismu. Závěrečný den byl dnem demonstrace síly a připravenosti československého socialistického nekomunistického proletariátu. V plastickém Soukupově líčení vyniká tato scéna ještě více: „A scéna konečná: vítězství republiky Československé, prapory husitské, rudobílé prapory republiky a rudé prapory mezinárodního socialismu – a v jejich středu za vyzvánění zvonů zdvižena ohromná impozantní hlava prezidenta republiky, syna proletariátu, jenž proletariátu tolik dal, poprsí Masarykovo vztyčené na sutinách kapitalismu jako maják republiky Československé na její cestě k slavné budoucnosti socialistické – úchvatná hymna česká a slovenská a bouřné konečné akordy Rudého praporu…“
Pronikavý úspěch první Dělnické olympiády podnítil v Socialistické tělovýchovné internacionále myšlenku jejich pravidelného mezinárodního pořádání v rámci SDI. Jejich hlavním organizátorem, počínaje frankfurtskou olympiádou, byl generální tajemník Socialistické tělovýchovné internacionály Rudolf Silaba.
Ilustrační foto: Ondřej Kořínek, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons