Rusko nepotřebuje perspektivu „věčné porážky“, ale perspektivu budoucnosti jako součásti Západu.
Neexistuje žádný praktický způsob, jak dosáhnout „strategické porážky“ Ruska, pokud nedojde k velké válce se Západem, píše Leonid Beršidskij v komentáři pro agenturu Bloomberg.
Navzdory posunu v západním diskurzu směrem k argumentům o „poválečném globálním uspořádání, které by Rusko odsunulo na vedlejší kolej a znemožnilo mu způsobit další problémy“, západní zastánci této myšlenky „nedokážou formulovat, jak by k tomu mělo reálně dojít“, míní autor. Tento argument podle autora zpochybňuje tradiční představu, že válka skončí nějakým vyjednaným kompromisem před nebo po pádu Putinova režimu. Mnozí na Západě budou tvrdit, že Rusko je třeba zbavit jeho přebujelé mezinárodní role. A někteří budou stále otevřeněji tvrdit, že musí být sraženo na kolena jako nacistické Německo nebo jeho spojenec Japonsko, a až potom může být znovu vybudováno a začleněno do “našeho” demokratického světa.
Strategickým cílem těchto různě formulovaných snah o “strategickou porážku” je trvale oslabené Rusko. A Beršidskij se ptá: „Čeho přesně by se dosáhlo zbavením Ruska práva veta v OSN kromě získání většiny v Radě bezpečnosti, která by mohla schválit přímé zapojení západních sil do války na Ukrajině?“ A vzdalo by se Rusko své pozice v postsovětském prostoru i jinde jenom na základě porážky na Ukrajině? Ani ti nejradikálnější zastánci argumentu o nutnosti zbavit Rusko významné mezinárodní role však neplédují za zapojení Západu do války.
Obavy z velkého konfliktu, ve kterém by Rusko mohlo udeřit na svět jadernými zbraněmi, vedou k tomu, že tíha „strategické porážky“ Ruska leží jenom na Ukrajincích. Konkrétně se podle autora doufá a očekává, že Ukrajinci budou schopni porazit ruskou armádu bez využití atomové bomby. Nebo, a to zůstává nevyřčeno, že pokud budou zasaženi atomovou bombou, jejich mučednická smrt poslouží vyššímu cíli – udělat z Ruska naprostého vyvrhele, a trvale ho tím oslabit. Přes veškerou západní podporu však Ukrajinci reálně bojují sami.
Logika „strategické porážky“ a s ní spojené „denacifikace“ Ruska podle vzoru Německa nebo Japonska je chybná. Západ nemá žádné praktické prostředky, jak učinit Rusko malým a poddajným. K dosažení takového cíle by Západ musel ignorovat Putinovu jadernou páku a fyzicky nasadit vlastní vojáky.
Beršidskij dále varuje, že z trosek Putinova režimu se nezrodí liberální demokracie – realističtější scénář podle něj je, že se z něj vynoří krajně pravicová vláda plná ještě většího resentimentu. Stejně naivní je ale očekávat, že země velikosti a výdrže Ruska se kamsi vypaří, pokud Západ uplatní tvrdší diplomacii nebo ještě přitvrdí již tak bezprecedentní hospodářské sankce.
Beršidskij v závěru tvrdí, že Rusko nepotřebuje „věčnou porážku“, ale začlenění: „Jediná budoucnost, která by mohla sjednotit a motivovat nesourodý ruský odpor proti Putinovi, válce, ruskému imperialismu a totalitarismu … je ta, v níž je Rusko součástí Západu.“
V 90. letech ruský pokus vyrovnat se se stalinismem selhal. My Rusové jsme selhali, myslí si Beršidskij. To ale neznamená, že to nemůžeme a neměli bychom zkusit znovu. Je to ta nejlepší naděje světa tváří v tvář totální válce.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.