Dominik Forman píše o bolestivých dilematech nové levice v souvislosti s některými trendy současnosti.
Dvě skutečnosti vedly k sepsání následujícího komentáře, protože je nasnadě, že obě musejí vyvolávat těžké zkraty v myšlení nové levice. Za prvé se jedná o zvolení Rishi Sunaka do čela britské vlády a Konzervativní strany, čímž se poprvé v historii Británie stal nebělošský muž ministerským předsedou. Ba co víc, jedná se o příslušníka etnika svého času kolonizovaného britskou imperiální mocností, který se dokonce hlásí k hinduistickému náboženství. To nám poskytuje další z mnoha evidentních důkazů, že se kulturní emancipace na Západě naplnila, když i britská Konzervativní strana dokáže svými konkrétními personálními kroky uplatňovat strategii „afirmativních akcí“, po které kvótaři volají. A přece nenastává krásný nový svět.
Euforii z případných oslav totiž poněkud kalí očekávatelné dopady skutečné politiky vládnoucích konzervativců pod vedením nového premiéra, kteří mají zájem na zruinování toho, co zbylo ze sociálního státu, aby se vše nakonec mohlo zprivatizovat. Miliony pracujících Britů odsoudí k bídě, nouzi a mnoho z nich zřejmě i k bezdomovectví. Mají však jít na ulici s úsměvem na rtech, když je na ni vyžene politika nebělošského premiéra? Na každý pád tu máme učebnicový příklad, kdy třídní hledisko rozetíná identitu. Nový ministerský předseda, byť může symbolicky na kulturní úrovni sebevíc povznášet etnické menšiny, je fakticky zcela jasně třídní nepřítel pracujících lidí.
Druhou skutečností je snaha finské vlády postavit protiuprchlický plot na finsko-ruské hranici.
Premiérka Sanna Marin, která si srdce progresivistů získala mimo jiné svou ostentativní povahou pařmenky a blízkostí k LGBT komunitě, si v tomto ohledu nikterak nezadá s úhlavním nepřítelem nové levice premiérem Maďarska Viktorem Orbánem. U něj je výstavba plotu na maďarsko-srbské a maďarsko-chorvatské hranici vnímána novou levicí jako jasný projev fašismu. Vidíme tudíž, že pokud plot proti migrantům staví žena progresivistka, téma je mezi novou levicí tabu. Pokud ten samý plot ze stejných principiálních důvodů buduje národovecký premiér, mohou se její příznivci uvztekat.
Skoro to vypadá, že Orbán plní funkci fetiše, který jako hromosvod svádí progresivistickou frustraci z činů, které prosazují i reprezentanti nové levice. A nebo je vysvětlení prostší a skrytá podpora finského plotu realizovaná mlčením v jinak přecitlivělém prostředí na uprchlickou tematiku je obyčejným projevem rusofobie a kulturním rasismem, ze kterého tak často obviňují progresivisté všechny, kteří se rozhodnou chránit svoje hranice. Můžeme tak sledovat, že i progresivisté si dokáží přivlastnit praktiky národoveckých politiků, když se jim to hodí.
Na pokrytectví jsme si u nové levice dávno zvykli, přeci jen, zakrývání rozporů kapitalismu je její hlavní ideologickou funkcí, vždyť je také levicí „buržoazní“. Zajímavé však zůstává sledovat její počínání, když se tyto rozpory stále prohlubují a stávají se nepřehlédnutelnými. Jak nyní progresivisté zareagují na antisociální politiku multimiliardáře Rishi Sunaka v čele britské vlády nebo výstavbu protiimigračního plotu na finsko-ruské hranici? Budou jen mlčet, nebo se pokusí témata překroutit po svém a interpretovat je s pozitivním, „emancipačním“ nábojem? Každopádně není co závidět. Tvářit se protisystémově, sociálně a emancipačně a zároveň odvádět pozornost od asociální politiky nejmocnějších reprezentantů kapitálu, nebo ji přímo omlouvat, bude vyžadovat stále více bezpáteřního umění. Jedno je ale jisté: progresivistická politika identit bude jakožto závoj třídních protikladů stále nepřátelštější vůči zájmům pracujících.