Historik Jiří Malínský píše o politických dějinách sociálnědemokratické strany v rozpětí let 1920 až 1922, kdy strana prošla zásadním politickým a ideologickým zlomem.
V Benešově vládě
Během léta 1921 uspořádala Československá sociálně demokratická strana dělnická vnitrostranické referendum o možném obnovení své koaliční vládní účasti na úrovni místních politických organizací. Referendum bylo výsledkem diskusí na červnovém jednání zastupitelstva (ústředního výkonného výboru) o způsobech navázání na činnost druhé Tusarovy vlády. Pro účast ve vládě, podmíněnou vývojovým uskutečňováním základních požadavků demokratického socialismu, se v něm vyslovilo kolem 200 000 členů strany (podle Soukupova údaje-odhadu měla tehdy ČSSD kolem 280 000 členů). Referendum posloužilo jako východisko sociálně demokratické účasti ve vládě Edvarda Beneše a dále Švehlových vlád a postupného prosazování páteřní legislativy prvorepublikového sociálního státu, jehož vyvrcholením se stalo vybudování Ústřední sociální pojišťovny r. 1926. Když 26. září 1921 byla prezidentem Masarykem jmenována pátá poloúřednická vláda republiky vedená Edvardem Benešem, ČSSD v ní zastupovali Ivan Dérer (ministr pro sjednocení zákonů-unifikaci), Gustav Habrman (ministr sociální péče) a Antonín Srba (ministr pošt a telegrafů a správce ministerstva zásobování lidu). Jmenování vlády bylo výrazem počínající relativní stabilizace vnitřních poměrů v ČSR. Benešova překlenovací vláda působila do 7. října 1922.
Benešova vláda se nenudila; 23. října proběhla mobilizace československé armády proti návratu někdejšího císaře Karla Habsburskolotrinského do Maďarska a pokusu o restauraci jeho panovnické moci. Malá dohoda ve spolupráci s velkou Dohodou osvědčila dostatečnou pohotovost a razanci (ve věci se maximálně angažoval ministr zahraničí dr. Edvard Beneš). Rodila se historicky nová středoevropská meziválečná spolupráce rovných s rovnými.
Dobová všednodennost
Ve dnech 15.–17. března 1922 se konala širší setkání zástupců socialistických a komunistických skupin vysokoškolského studentstva; na základě jejich závěrů se v Praze ustavil Mezinárodní výbor socialistického studentstva. Na počátku dubna proběhla v Berlíně společná konference Londýnské (Bernské), Dvaapůlté (Vídeňské, kautskyánské) a Třetí (Komunistické) Internacionály. Po vleklých jednáních bylo dohodnuto ustavení devítičlenné paritně složené komise, jež měla připravit mezinárodní dělnický socialistický kongres. Mimoto byla dosažena dílčí dohoda o společných akcích 20. dubna a 1. května. Kongres se však pro naprostou komunistickou ideovou rigiditu nakonec nekonal. Kontaktů mezi socialistickými internacionálami bylo na počátku dvacátých let více; vyhrocený antagonismus, který je i dnes v nejrůznějších rezonancích mezi informovanějšími na české levici patrný, vznikl až z prvních poleninských kongresů Třetí (Komunistické) internacionály pořádaných v letech 1924 a zejména 1928.
V dubnu 1922 vyšlo v legionářském nakladatelství Čin první vydání průrazné knihy ruského socialistického legionáře spisovatele majora Jaroslava Kratochvíla Cesta revoluce líčící z hodnotícího pohledu radikálního demokratického socialismu dokumentárně sibiřskou anabázi ruských legií. S autorem na knize spolupracovali další radikální členové ruských legií ing. Jaroslav Husák, novinář a filolog PhDr. Vincenc Charvát a ing. Bohumil Přikryl. Pohnutkou k jejímu vydání se stala atmosféra sibiřské anabáze: „Její myšlenka vznikla u autora již za dlouhých nucených zahálek druhého roku sibiřské anabase. Živily ji už v Sibiři snahy našich opuštěných spojenců z řad socialistů revolucionářů, kteří takto doufali proniknouti před československou veřejnost; podporovaly ji zvědavé žádosti z československé i ruské strany v Americe. Ale především rozhodovalo to, že po přiznání skutečné sibiřské historie volalo samo svědomí československé revoluční armády v nesčetných projevech i resolucích.“ Mimoto kniha vyšla i v druhém přepracovaném vydání jako první svazek v ediční řadě Činu Válka a revoluce r. 1928. Autorem obálky byl Josef Čapek. Obě vydání této knihy bylo v zainteresované části tehdejší československé společnosti nespornou velmi rozporně přijímanou událostí.
Počátkem června 1922 byly v Praze podepsány obchodní smlouvy mezi Československou republikou, Ruskou sovětskou socialistickou republikou a Ukrajinskou socialistickou republikou; současně byla v Praze a Moskvě zřízena obchodní zastupitelství obou smluvních stran. ČSR tak uznala sovětské Rusko de facto; tento stav trval do poloviny třicátých let, kdy bylo – ještě za Masarykova prezidentství – uznáno i oficiálně de iure.
Zájezdové aktivity Svazu Dělnických tělocvičných jednot
Specifickou formou vnitrostranické sociálně demokratické vnitřní komunikace se staly tělocvičné aktivity Svazu dělnických tělocvičných jednot. V červnu 1922 pozval francouzský dělnický sportovní svaz ženské družstvo (ženstvo) S DTJČ do pařížské čtvrti Pantinu (a Saint-Denis) nedaleko Monmartru; vedoucí družstva byla Žofie Hummelhansová, která po bouřlivých ovacích dostala z rukou starostů obou měst po kytici rudých karafiátů. Ženstvo DTJ doprovázeli František Soukup a vyslanec v Německu expremiér Vlastimil Tusar. Ve stejném měsíci podniklo 3 000 jednotářů DTJ (třetina žactva a dorostu dorazila z Vídně) velký zájezd do Bratislavy. Zbylí jednotáři přijeli z Prahy, Plzeňska, Mostecka, Příbramska a Liberecka.
V červenci uvítal Zvolen 800 členů Dělnických tělocvičných jednot z mladoboleslavského, pardubického, jihlavského, královéhradeckého, prostějovského a brněnského kraje. V srpnu se vypravila do Lipska na tělocvičné a sportovní slavnosti další početná delegace Dělnických tělocvičných jednot; její cvičení sklidilo všeobecný obdiv a dostalo se mu mimořádného přijetí v Německu do té doby zcela neobvyklého. Současně dorazilo do Košic 1 800 jednotářů z Ostravska. Zájezd, spojený s veřejnými cvičeními, splnil své poslání podobně jako další obdobné podniky v Bratislavě a Zvoleni. O košickém zájezdu psal pochvalně list Slovenský východ.
Významný krok sociálně demokratické komunální politiky a to další
Poměrně rychle se strana orientovala i na novém poli své praktické politiky: v politice komunální. Zvlášť zřetelné bylo 22. září 1922 schválení aglomeračního plánu plzeňským městským zastupitelstvem; byl to výchozí krok k vytvoření Velké Plzně. O dva roky později se území západočeské metropole zvětšilo z dosavadních 22 km2 na 44 km2 a počet obyvatelstva vzrostl z 88 000 na 108 000. Tento krok usnadnil další rozvoj města a současně významně posílil pozice sociálních demokratů ve všech typech městských i západočeských voleb. Byl to první velký úspěch nového starosty, místopředsedy strany Ludvíka Luďka Pika, vedle ostravského primátora Jana Prokeše nejvýraznější osobnosti meziválečné sociálně demokratické komunální politiky. Pro místní městské poměry byl také charakteristický marginalizovaný vliv tamějších komunistů (v parlamentních volbách r. 1925 získala plzeňská KSČ pouze 5 % hlasů).
3. září 1922 se v Užhorodě konal II. sjezd Rusínské sociálně demokratické strany dělnické (Podkarpatoruské nezávislé strany sociálně demokratické; od lednového sjezdu 1928 zemské organizace ČSSDSD). Neformálním vrcholem prvního roku více či méně se ustalujících aktivit československé sociální demokracie se stal 30. září ve Smetanově síni Obecního domu Hlavního města Prahy pořádaný slavnostní sjezd ČSSD při příležitosti 50. výročí vyhlášení prvního programu českého socialistického dělnického hnutí na stránkách časopisu Dělník. Jeho součástí byl i slavnostní průvod Prahou. Byl jedním z prvních pokusů tehdejšího vedení o překlenutí vnitřní krize vzniklé komunistickým rozlomem v letech 1920–1921. Jedním z jeho účastníků byl i poslední žijící delegát svatomarkétského (prvního břevnovského) sjezdu Vladimír Vyhnal.
7. října 1922 byla jmenována šestá československá (první Švehlova) vláda všenárodní koalice. ČSSD v ní zastupovali Rudolf Bechyně (ministr školství a národní osvěty do 3. října 1924, po něm se stal správcem ministerstva Ivan Markovič), Gustav Habrman (ministr sociální péče do 28. března 1925; po tomto datu ho vystřídal Lev Winter), Ivan Markovič (ministr pro sjednocení zákonů – unifikaci) a Antonín Srba (ministr veřejných prací). Jmenování vlády bylo výrazem dokončení stabilizace a zklidnění československé společnosti. Radikální vlna, která rozpoltila ČSSD, postupně odeznívala. Během činnosti této vlády byly přičiněním zejména jejích socialistických ministrů položeny základy prvorepublikového sociálního státu (komunisté je zprvu označili za žluťácké, aby je později, v druhé polovině dvacátých let pomáhali bránit proti destruktivnímu úsilí třetí Švehlovy vlády zvané „panskou koalicí“). První Švehlova vláda vykonávala svůj úřad do 9. prosince 1925.
Pohled do prvorepublikové budoucnosti
Na konci roku (8. prosince) načrtl Gustav Habrman na stránkách Práva lidu svoji představu o řešení dobových mimořádně tísnivých sociálních poměrů. Vedle reforem systému sociálních podpůrných dávek sem podle jeho názoru spadalo urychlení veřejných staveb (hlavně železnice a elektrických rozvodných sítí), dále stanovení minimální výpovědní lhůty a úsilí o snižování cen základních životních potřeb. Nepřímo se k těmto podnětům vyjádřil Bohumír Šmeral v duchu svého svébytného („šmeralistického“) chápání komunismu: „Komunismus je v podstatě stejná soustava názorů a stejná nauka politické praxe, jako byl původní marxistický sociální demokratismus, avšak očištěná od oportunistických omylů, které během desítiletí byly vneseny do sociálně demokratických stran … a vedle toho nově doplněná, obohacená o praktické i teoretické zkušenosti, které dělnickému hnutí přinesla světová válka a revoluční boje proletariátu v jednotlivých státech po světové válce, v prvé řadě ruská.“
Letmý pohled do levicové všednodennosti před sto lety naznačil jak situaci ve formujícím se komunistickém hnutí, které směřovalo ke svému největšímu prvorepublikovému úspěchu v parlamentních volbách r. 1925, tak zejména poměry uvnitř jeho sociálně demokratického oponenta. Československá sociální demokracie stála na pokraji vystupňování svého oslabení, jehož vyvrcholením byl neúspěch v již připomenutých parlamentních volbách r. 1925. Ve druhé polovině dvacátých let bylo naopak vystřídáno viditelným vzestupem a obnovením síly demokratické většiny prvorepublikového demokratického socialistického proudu (mimo ČSSDSD jej ještě tvořila ČSNS a DSAP). V r. 1929 se strana s oběma svými partnery vrátila do exekutivy, pomohla účinně zabránit hrozící fašistoizaci republiky v polovině třicátých let, podílela se na prvních keynesiánských snahách o oslabení a odstranění velké hospodářské krize také třicátých let a stala se spolu s většinou agrární strany hybnou, mimořádně silnou oporou protinacistického vzdoru demokratické první Československé republiky i obou jejích prezidentů.
Psali jsme:
- Po rozlomu – Sociální demokracie před 100 lety (1. část)
- Po rozlomu – Sociální demokracie před 100 lety (2. část)