Historik Jiří Malínský píše o politických dějinách sociálnědemokratické strany v rozpětí let 1920 až 1922, kdy strana prošla zásadním politickým a ideologickým zlomem.
Ymka a odborová zájmová složka
Krátce nato na počátku července vznikla svým ustavujícím sjezdem Československá Ymka (Spolek křesťanských mladíků); o rok později byla přijata do Světového svazu Ymek. Směr i ráz její činnosti stanovila preambule stanov: „YMKA v Československu navazuje na domácí bez ohledu na národnostní, politické i sociální rozdíly na evangelium Kristovo, vidouc v něm nepostradatelný zdroj duchovní a mravní síly. Toto prohlášení souvisí s duchem dosavadní base Světové Ymky přijaté Federací v Paříži roku 1855.“ O ustavení československé Ymky se významně zasloužil prezident Masaryk. Ymka se během prvorepublikového období postupně rozdělila do několika relativně samostatných forem (Akademická Ymka, Vojenská Ymka, Ywka/Křesťanské sdružení mladých žen) a navazovala přitom na válečné tradice ymkařského působení v legiích. V Akademické Ymce působili aktivně jako její čelní činitelé sociální demokraté prof. Emanuel Rádl a někdejší propagátor trampinku (Liga lesní moudrosti) Jaroslav Šimsa. Řada členů Ymky byla činná v druhém domácím odboji (mj. v organizaci Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“), mnoho jich zahynulo v nacistických mučírnách a koncentračních táborech mj. uplatněním vražedného nacistického gangsterského principu tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung).
Paralelním procesem (pohybem) byly vnitřní disonance v odborové zájmové složce. Na počátku července se sešel v Lidovém domě v Praze na svém sjezdu Svaz zemědělských a lesních dělníků Odborového sdružení československého; převahu na jeho jednání a schvalovaných závěrech však získala komunizující (zčásti už komunistická) levice. Obdobně ovládli komunisté oblastní všeodborovou konferenci v Ostravě a získali většinu v tamější regionální odborové radě.
19. července 1921 byl přijat zákon o gentském systému; výplata podpor nezaměstnanosti byla ze státu přenesena na odborové ústředny; stát poskytoval příspěvky. Zákon snížil celkové výdaje na péči o nezaměstnané, zcela vyloučil z podpor odborově neorganizované dělníky a v praxi vedl k účinnému oslabování pozic komunistických odborů (zejména pro soustavné zmatky a nepořádek v jejich členské evidenci). Datem účinnosti 1. ledna 1925 se ve veřejném prostoru první Československé republiky stal silnou oporou demokracie i významnou složkou legislativy prvorepublikového československého sociálního státu. Na jeho celkovém vyznění se však také značně záporně projevil komunistický rozlom, který svým negativismem výrazně podlomil dosavadní pozice socialistického československého proudu.
Na konci léta 1921 ovládli komunisté oblastní všeodborovou konferenci v Jihlavě a získali většinu v tamější odborové radě a následně i oblastní všeodborovou konferenci v Brně. 9. října proběhla v Ružomberku zemská konference odborových organizací Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vyslovila se pro připojení Odborového sdružení československého ke komunistické Rudé odborové internacionále. Obdobně reagovala i širší vedení odborových svazů zemědělských a lesních dělníků, lučebníků (zaměstnanců v chemickém průmyslu), dřevodělníků, stavebních a cihlářských dělníků. Rozlom hnutí pokračoval a komunistická převážně šmeralovská agitace působením demokratického rázu ČSR disponovala významně – a až nečekaně – velkým prostorem. Ve schválené rezoluci se mluvilo v komunistickém duchu o nutnosti změny taktiky odborů, prosazování třídních hledisek a o zachovávání jednoty dělnictva (komunisté se stále nezřekli možnosti na ovládnutí také politické organizace československé sociální demokracie). V prosinci Československo bylo zasaženo druhou fází hospodářské krize přechodu z válečné na mírovou výrobu. Klesala výroba v těžkém průmyslu, postiženy byly i průmysly lehké – textilní, dřevařský a potravinářský. Stoupala nezaměstnanost.
5. ledna 1922 zasedal v Praze výkonný výbor KSČ. Zabýval se taktikou a strategií další agitace KSČ před nadcházejícím všeodborovým sjezdem Odborového sdružení československého. Rýsovala se konfrontace srovnatelná s druhou polovinou roku 1920. Zdálo, že naděje ústředí KSČ na vyrvání OSČ ze sociálně demokratického hnutí nepostrádají na důvodnosti. Do určité míry byla ve hře i početně slabší národně socialistická odborová ústředna Československá obec dělnická.
Několik dní nato (22.–26. ledna 1922) se v Praze konal VII. všeodborový sjezd Odborového sdružení československého. Rozhodovalo se na něm o dalším osudu ústředny silně ohrožené komunistickými intrikami a snahami o její ovládnutí. Některé odborové svazy (zemědělské dělnictvo, dělnictvo různých povolání) byly ovládnuty komunisty; skandální chování bolenovského vedení Svazu lesních a zemědělských dělníků, které odmítalo odvádět členské příspěvky do pražské ústředny, si vynutilo jejich vyloučení ze sjezdového jednání (komunisté tu nikoliv poprvé doplatili na protišmeralovskou neleninskou ultralevou sektářskou strategii „třída proti třídě“). Rozhodný postup Tayerlova vedení OSČ však slavil jednoznačný úspěch: pro setrvání OSČ v Amsterodamské odborové internacionále (AOI) hlasovalo 339 delegátů (59,9 %), naopak pro vstup do Rudé odborové internacionály (ROI) se vyslovilo 227 delegátů (40,1 %). Komunistický rozlom byl zastaven a vedení OSČ zahájilo energicky očistu ústředny od nositelů a přívrženců komunistického rozvratu. Na podzim téhož roku komunisté uznali svou porážku a založili svou vlastní odborovou ústřednu – Mezinárodní odborový svaz (Rudé odbory).
Čechoameričtí krajané a ruský hladomor
V září 1921 začala po vyznění tamějšího komunistického rozlomu v Clevelandu, který se stal novým centrem hnutí, obnova krajanského čechoamerického sociálně demokratického hnutí. Do prozatímního výkonného výboru Českého odvětví amerických socialistů byli zvoleni z Chicaga František Frank Hlaváček-Podleský, někdejší blízký spolupracovník zakladatele strany Josefa Boleslava Pecky-Strahovského, z Clevelandu Masarykovi prvoodbojoví spolupracovníci Josef Joe Martínek, Ludvík Cimler a Karel Pintner, v New Yorku J. Klíma, Antonín Tony Novotný (rovněž činný v exilovém americkém prvním odboji) a M. Breth a Josef Jiří Král z Washingtonu. R. 1922 tvořilo České odvětví 6 organizací s 200 členy. Předsedou se stal někdejší blízký Peckův spolupracovník František Frank Hlaváček-Podleský, tajemníkem byl František Štuchal. Jako orgán odvětví působily staronové Americké dělnické listy. Pražské ústředí udržovalo s americkými krajany soustavné kontakty a naopak někteří krajanští socialisté se vraceli do prvorepublikové Prahy.
Další důležitou událostí celosvětového dosahu byla pomoc hladomorem a podvýživou strádajícímu, neúrodou a suchem sužovanému leninskému Rusku. 1. srpna 1921 byl v Československu ustaven nadstranický Dělnický výbor pro pomoc Rusku, v němž byly zastoupeny všechny složky socialistického proudu. Úzce spolupracoval s obdobně strukturovaným Zahraničním výborem pro organizování dělnické pomoci hladovějícím v Rusku; 12. září byl reorganizován v tzv. Mezinárodní dělnickou pomoc, jejíž součinnost zasahovala do organizování hospodářských bojů. Předsedkyní výboru byla německá komunistka (starší přítelkyně Rosy Luxemburgové) Klára Zetkinová, mezi jeho členy se objevili mj. spisovatelé Romain Rolland, Anatole France, Theodor Dreiser a Henri Barbusse a také fyzik Albert Einstein ad. Solidarita se sovětským Ruskem překlenovala tříštění a rivalitu všech socialistických internacionál.
Psali jsme: