Adam Votruba recenzuje knihu Jakuba Tolnera, která byla napsána na pomezí dvou současných knižních žánrů už před delší dobou, ale podle autora si zaslouží pozornost i dnes.
Sám pro sebe rozlišuji dva druhy knih. První se snaží v umělecké rovině zobrazit život, jak jej autoři zakusili na vlastní kůži. Sem patří Škvoreckého Zbabělci nebo Haškův Švejk. Druhý typ knih je hrou fantazie, která se snaží čtenáře především pobavit. Taková hra neznamená jen tolkienovský fantazijní svět, patří sem i detektivní příběhy odehrávající se na realistickém pozadí současnosti. Prodejně nejúspěšnější světové tituly patří spíše do druhé kategorie.
Kniha Jakuba Tolnera Příběh pramenů aneb Čekání na návrat krále patří ke knihám prvního druhu. Zároveň však pozoruhodným způsobem vede dialog s fantazijním typem literatury. Základní téma knihy je téměř foglarovské: Jak zažít vysněné dobrodružství v našem reálném světě? Hrdinové Tolnerova příběhu jsou ovšem na rozdíl od Foglarových hrdinů dospělí lidé – vysokoškoláci, středoškoláci, mladí pracující.
Sdělení knihy je možno číst jednoduše tak, že i v tomto světě je naplňující dobrodružství možné. Jeden z hrdinů knihy, vysokoškolák Vašek, je okouzlen světem Tolkienových knih, což ho přivádí ke hře Dračí doupě nebo k hraní si na Válku o Prsten. Hra s maketami zbraní a převlékání se do kostýmu elfů mu však nepřináší uspokojení. A přece na něj jeho dobrodružství čeká – v jesenických lesích s partou svérázných ochránců přírody.
Pojmenujeme-li jednu z rovin příběhu takto stručně, říkáme tím o obsahu velmi málo. Námět podobného druhu lze pojmout i čistě schematicky, taková však Tolnerova kniha není. Nejsilnějším rysem je její autentičnost. Její sdělení není vykalkulované, ale odžité.
Postavy se baví o konzumní společnosti, o reklamě, o náboženství a o spoustě dalších obyčejných věcí způsobem, jakým mezi sebou řada lidí rozmlouvá. Jeden z hrdinů, Jan, se dostává jako au pair do Anglie a spolu s dalšími postavami reflektuje rozdíly dvou kulturních prostředí. Zajímavý je třeba moment, kdy přemýšlí o tom, zda hlavní smysl dětské stolní hry nespočívá v tom, že má vychovat anglické děti k tomu, aby se pro ně vydělávání peněz stalo hlavní životní náplní. Zvláštní je i příběh jeho milostného vztahu s Luckou. Vidíme, že on i Lucie jednají mnohdy nelogicky, jinak než by čtenář, přející si aspoň trochu červené knihovny, očekával. V pozadí si však uvědomujeme, že vztahy takové jsou – jsou nabourávány zkratkovitým jednáním nebo tím, že nás naše emoce nechtějí poslouchat. Nezajímavé není ani nahlédnutí do toho, jaké praktické problémy může řešit jedna menší nezisková organizace.
Na mě osobně Příběh pramenů velmi zapůsobil i proto, že prostředí, z něhož autor čerpal, částečně znám. V souvislosti s touto knihou se mi v mysli vrací jedna otázka: Stačí napsání a vydání dobré knihy na to, aby se dostala ke čtenářům? Domnívám se, že ne. Četl jsem oceněné a kritikou vychválené české knihy, které byly po mém soudu mnohem horší než tato brožovaná publikace z roku 2007.
Prvotina a zatím jediná kniha autora se, pokud vím, čte v okruhu jeho kamarádů. Má však značný přesah v tom, že zobrazuje situaci a zkušenost podstatné části české společnosti – především se týká lidí, kterým bylo na přelomu tisíciletí něco mezi dvaceti a třiceti lety. To ale neznamená, že by neměla oslovit čtenáře kteréhokoliv věku.
Na začátku jsem hovořil o dvou typech knih – knihy čerpající ze života a knihy čerpající z fantazie. U dobrých knih onoho prvního typu mě vždy fascinovalo, jak je možné, že se jako čtenář zajímám o to, co přijde dál, aniž bych trnul nad tím, kdo je vrahem, nebo si kladl otázku, jestli se milenci nakonec vezmou. To platí i o Příběhu pramenů. Na několika málo místech by se možná spád děje dal o něco vylepšit, ale celkově si myslím, že kniha je dobrá taková, jaká je. Přál bych jí proto, aby se dostala ke čtenářům, kteří ji dokážou ocenit.