Jsou evropské sociální systémy přístupné cizincům?

Migranti z EU i ze zemí mimo EU mají stále problémy s přístupem k sociálním dávkám v evropských zemích svého pobytu.

Od roku 2015, kdy „uprchlická krize“ urychlila vzestup krajní pravice v Evropě, se na celém kontinentu vedou debaty o dopadu migrace na sociální státy. Není proto překvapivé, že migranti z EU i ze zemí mimo EU mají stále problémy s přístupem k sociálním dávkám v evropských zemích svého pobytu. A to i přesto, že přistěhovalci jsou více vystaveni zranitelnosti. Podle Eurostatu bylo v roce 2019 ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením 45 % občanů ze zemí mimo EU a 26 % občanů jiných členských států EU, zatímco u vnitrostátních občanů to bylo 20 %.

Jako sociologové z Centra pro etnická a migrační studia (CEDEM) na Univerzitě v Liège jsme byli zvědaví, jak se může lišit přístup přistěhovalců k dávkám v jednotlivých členských státech EU, napsali Jean-Michel Lafleur a Daniela Vintilaová ve svém příspěvku pro The Conversation. Díky podpoře Evropské rady pro výzkum vznikla z našeho projektu databázetři knihy, které zjišťují, jaké podmínky musí přistěhovalci – Evropané i neevropané – splňovat, aby měli přístup k dávkám v oblastech, jako je zdravotní péče, zaměstnanost, stáří, rodina a sociální pomoc.

V průběhu projektu jsme byli v kontaktu s desítkami senegalských, tuniských a rumunských migrantů a jejich příbuzných v různých evropských městech, stejně jako s úředníky a nevládními organizacemi, které se podílejí na pomoci při získávání dávek. Z našeho výzkumu vyplynuly tři důležité závěry.

Sociální politiky v EU se stávají „transnacionálními“

Při zkoumání sociálních politik ve 40 evropských a mimoevropských zemích jsme zjistili, že způsob, jakým státy přistupují k migrantům, se značně podobá. Obecně platí, že princip obvyklého bydliště, podle kterého musí člověk oficiálně žít v členském státě, kde žádá o sociální podporu, je stále široce rozšířen. To znamená, že osoby, které se přestěhují do zahraničí, pravděpodobně ztratí přístup k dávkám ve své domovské zemi.

Náš výzkum však také zjistil, že tento princip prošel dvěma významnými změnami. Za prvé, některé typy dávek jsou dostupné i po emigraci jednotlivců. Například v oblasti důchodů všechny členské státy EU umožňují důchodcům pokračovat v pobírání příspěvkových důchodů v zahraničí, pokud se rozhodnou emigrovat, a pouze osm zemí (Bulharsko, Česko, Maďarsko, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Polsko, Španělsko) omezuje počet cílových států, ve kterých lze důchod nadále pobírat.

Nedávné právní předpisy EU o koordinaci sociálního zabezpečení a řada dvoustranných dohod o sociálním zabezpečení mezi evropskými a mimoevropskými státy tento proces urychlily. Zjistili jsme, že například Tunisko podepsalo 13 dvoustranných dohod o sociálním zabezpečení s evropskými a severoafrickými státy (Alžírsko, Rakousko, Belgie, Egypt, Francie, Německo, Itálie, Libye, Lucembursko, Maroko, Nizozemsko, Portugalsko a Španělsko), jejichž cílem je zaručit rovné zacházení se svými občany v systémech sociálního zabezpečení těchto cílových zemí. Pro tuniské přistěhovalce pracující v Belgii nebo Francii to znamená, že doby činnosti v domovské zemi mohou být zohledněny pro výpočet dávek vyplácených zemí jejich bydliště. Stejně tak mohou být přistěhovalcům – většinou v naléhavých případech – léčebné výlohy vzniklé během krátkých cest do jejich vlasti hrazeny ze systému sociálního zabezpečení země jejich pobytu.

Za druhé, evropské země rozvíjejí inovativní programy – tzv. politiky diaspory – v rámci kterých instituce, jako jsou konzuláty, které tradičně nemají na starosti sociální ochranu, pomáhají občanům v zahraničí řešit sociální rizika. Například rumunské a španělské konzuláty mají zpravidla sociální atašé, kteří informují občany v zahraničí a pomáhají jim při vyřizování žádostí o sociální dávky v zemi jejich pobytu a v jejich domovské zemi.

To platí i pro některé země, které nejsou členy EU a jejichž konzuláty mohou sloužit jako vstupní brána pro jejich občany, aby získali podporu evropských sociálních států. V našem výzkumu jsme sledovali administrativní proces, jehož prostřednictvím mohou vdovy po senegalských migrujících pracovnících získat přístup k pozůstalostnímu důchodu od španělského sociálního státu. Na základě tohoto vývoje tvrdíme, že evropské sociální státy procházejí – různými způsoby – procesem transnacionalizace, který se vyznačuje řadou úprav jejich politik sociální ochrany, aby se přizpůsobily příchozím i odchozím migračním tokům.

Zneužití sociální politiky ke kontrole migrace

Druhým poznatkem je, že sociální politiky jsou stále častěji využívány ke kontrole migrace, a to i v kontextu mobility uvnitř EU, kdy se občané EU mohou snadno usadit v jiných členských státech. Není například neobvyklé, že evropské země odmítají udělit občanství nebo prodloužit povolení k pobytu cizincům, kteří jsou vnímáni jako „zátěž“ pro systém sociálního zabezpečení. Naše databáze ukazuje, že v naprosté většině členských států může čerpání sociální pomoci přistěhovalci ze zemí mimo EU negativně ovlivnit prodloužení jejich povolení k pobytu, jejich žádosti o občanství nebo jejich právo na sloučení s rodinou.

Belgie byla jednou ze zemí, kde byla tato praxe pozorována. Za posledních deset let vláda odebrala povolení k pobytu 15 000 migrantů z EU s odůvodněním, že představují „zátěž“ pro veřejné finance. Při terénní práci s občany EU, kterých se tato praxe dotýká, jsme zaznamenali rozpor mezi vnímáním občanů EU, kteří se domnívají, že jejich právo na volný pohyb je bezpodmínečné, a chováním sociálních úřadů, které stále častěji považují přistěhovalce za osoby, které si podporu „nezaslouží“. Celkově tyto praktiky naznačují rostoucí prolínání migrace a sociální politiky v různých částech Evropy.

Žádný migrant není ostrov

V rozhovorech s přistěhovalci v různých evropských městech jsme pozorovali rozdíl mezi právy „na papíře“ a právy „v praxi“. Přestože migranti mohou mít v hostitelské zemi nárok na sociální dávky, často přetrvávají překážky – například nedostatečné porozumění systému sociálního zabezpečení, omezená znalost jazyka dané země, chybějící doklady o předchozích sociálních příspěvcích nebo dokonce diskriminace ze strany úředníků. To vše může migrantům ztěžovat uplatnění jejich práv.

To platí zejména pro přechodné a nejisté přistěhovalce, kteří neznají specifika systému sociálního zabezpečení v zemi svého pobytu. V připravované zprávě například ukážeme, že rumunští migranti v Německu se potýkají s rozsáhlým průmyslem – takzvanými „zprostředkovateli sociálních dávek“ –, který jim umožňuje přístup k jejich sociálním právům. Těchto zprostředkovatelů je celá řada, od právníků, přes poradenské firmy až po odbory nebo organizace komunit migrantů.

Celkově jsme zjistili, že sociální státy v zemích pobytu a původu stále přistupují k přistěhovalcům a emigrantům jinak než ke svým vlastním občanům. Navzdory dobrým úmyslům mnoha správních orgánů stále rozhoduje o čerpání pomoci právní status, státní příslušnost, finanční prostředky a prostředky na vzdělání.

Autoři: Jean-Michel Lafleur – zástupce ředitele Centra pro etnická a migrační studia/koordinátor IMISCOE, Université de Liège; Daniela Vintila – spolupracovnice a vedoucí pracovnice sítě IMISCOE (Mezinárodní výzkumná síť pro migraci), Université de Liège.

Zdroj: The Conversation, „Are European welfare systems accessible to foreigners?“ (30.11.2022)

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.