Věra Beranová recenzuje výstavu, která v podstatě rehabilituje domácí architekturu socialistického období.
Takto výstižně je nazvaná výstava ve Veletržním paláci Národní galerie. Najdeme ji v části galerie ve druhém patře. Tato informace je velmi důležitá, protože ve spleti projektu Atlas je hledání výstav, které se věnují výtvarnému umění, docela problém. Expozice zabývající se architekturou všem je v současných dramaturgických plánech, a to nejen Národní galerie, velmi ojedinělá. Zabývá se léty 1956-1989 a je nazvaná „od sorely k modernismu“. Velmi výstižně v textu k výstavě píše hlavní kurátorka Helena Huber-Doudová: „Cílem výstavy je překonat binární pohled Východ-Západ, uměle udržovaný od pádu železné opony před 30 lety, a učinit ji srozumitelnou v evropském kontextu“. V podstatě se jedná o jistou rehabilitaci domácí architektury těchto let.
Expozice je nutně omezená ve svém výběru bohaté produkce architektury právě této doby. Soustředila se tedy na stěžejní projekty nejen v rámci staveb ale i celkových zásahů vytvářejících životní styl své doby. Autoři výstavy si uvědomili jedinečný odkaz Karla Honzíka a vycházejí z jeho úvahách o životním slohu. Je to především chápání a pojímání toho, co je to životní styl. Právě k tomuto pochopení svým způsobem přispěly světové výstavy, na kterých se Československo prezentovalo jedinečných způsobem. Při prezentaci československé kultury, českého a slovenského umění, byly použity nové technické přístupy. Byl to například polyekran, který umožňoval souběžně vnímat několik obrazů současně nebo nezapomenutelná Laterna Magika, od jejíhož uvedení uplyne právě letos 65 let, a která pokračuje svými pořady na pražské Národní třídě.
Výstava představuje konkrétní architektonické realizace, které zřetelně poukazují na základní myšlenku expozice a tou je v podstatě poukázání na uměle udržovaný binární pohled Východ-Západ. Tedy jednoznačné překonání socialistického realismu a o to jasnější nástup modernismu.
Více než 30 let znamenalo pro rozvoj české, svým způsobem československé, architektury velmi mnoho. Na výstavě jsou demonstrovány ty nejvýznamnější projekty, samozřejmě s vědomím jisté neúplnosti výběru. Nejsou to však jen konkrétní stavby, ale například také jisté technické výdobytky, jako byla bytová jádra, která ve své době znamenala výrazné urychlení bytové výstavby – tedy využívání modulů, perspektivně nejen jako bytových jader, ale i větších celků. Instalace je doplněna náznaky typických konkrétních dobových interiérů. Na výstavě jsou také prezentována různá sídliště, jako například Brno-Lesná nebo Invalidovna v Praze 8, a je zde poukázáno na inspiraci jejich tvůrců ve finských programech. Zde je odpověď na název výstavy – Architektura všem. Zároveň také bohužel odpověď na dobové ocejchování sídlištního bydlení jako „králíkáren“.
Zvláštním úkolem tohoto období, tedy let 1956–1989, se staly veřejné stavby jako například výstavba televizního vysílače a zároveň také hotelu na Ještědu architekta Karla Hubáčka. Tato významná stavba poukazuje na složité propojení technologie s estetickým vyzněním stavby, a to do největších detailů. Další významné stavby tohoto období, které mimo jiné byly oceněny i v zahraničí, mají poněkud tristní osud. Je to například nedávno zbouraný Transgas Václava Aulitského a také obchodní centrum Ještěd v Liberci, ale jsou to také diskutované zásahy do hotelu Thermal v Karlových Varech od Věry a Vladimíra Machoninových. Je to i celá řada dalších staveb, které zmizely, i když se veřejnost, a tedy i ta odborná, stavěla proti a poukazovala na jejich výjimečnost. S tím také souvisí i likvidace součástí tvorby životního prostředí, jako byl podíl uměleckých děl, sochařů, malířů na tvorbě veřejného prostoru. Výstava však také prezentuje stavby, které vzbudily diskuse, ale které z mnoha příčin zůstaly stát, jako například televizní vysílací věž na rozmezí Žižkova a Vinohrad Václava Aulitského, také budova ČKD na Můstku pražského Václavského náměstí od Jana a Aleny Šrámkových.
Návštěvníka (především toho té starší generace) jistě napadne, kolik významných staveb se realizovalo právě v těchto letech 1956–1989. Téma výstavy je jistě velmi inspirující a můžeme jen doufat, že se dočká rozsáhlejší prezentace a také možná i širšího výkladu. Přímo se například nabízí letošní výročí Laterny Magiky.