Jiří Malínský komentuje současný vývoj v české sociální demokracii paralelně s novým pořadem ČT.
V těchto dnech v rámci cyklu Historie.cs České televize, který byl nejnověji věnován současnosti nejstarší české politické strany, proběhla v zásadě korektní diskuse, které se zúčastnili ředitel sociálně demokratické osvětové Masarykovy (dělnické) akademie Patrik Eichler a dva odborníci, případ od případu s touto osvětovou institucí spolupracující: doc. Mgr. Pavel Šaradín, PhD. z katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a doc. Michel Perottino, PhD. z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd pražské Univerzity Karlovy. Obdobnou problematikou jsem se na stránkách !Argumentu zevrubně zabýval ve dvou publicistických cyklech Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany a Promarněná příležitost i v souhrnnějším pohledu na současnou českou levici Budoucnost české levice. Postřehy účastníků diskuse, uváděné redaktorem České televize Přemyslem Čechem, byly, jak jsem už uvedl, korektní a také, jak dodávám, sdílely přednosti i limity intelektuálských akademických vstupů do vnitrostranického života nejen této politické strany. Tj. v zásadě se držely všeobecných politologických postřehů s občasným průnikem do historické minulosti strany, aniž by jakkoli spoluřešily nebo inspirovaly skutečné žhavé otázky vnitrostranického života ČSSD. Podobných pozorovatelských konzultantů měla tato politická strana v bližší i vzdálenější minulosti více i externích (prof. Vladimíra Dvořáková, prof. Václav Bělohradský, prof. Jacques Rupnik), i interních (doc. Miloš Hájek, rektor generál prof. Vojtěch Mencl, ing. Miloš Pick, ing. Jaroslav Ungerman, doc. Ilona Švihlíková, generál dr. Antonín Rašek, prof. Věnek Šilhán, dr. Martin Polášek, ing. Květoslava Kořínková; zde byla více životně důležitá, demokraticky obhajitelná personální, pracovní, koncepční nebo ideová kontinuita v tomto chaosu ovšem zůstávala nedosažitelnou ve věci míra kvality schopnosti stranického vedení naslouchat, inspirovat se a následně plodně a tvořivě dělně konat). Proto se v dalších řádcích tohoto komentáře omezím na povšechné zobecňující postřehy.
V diskusi zaznělo i upozornění na to, jak zvláštním dojmem působilo, když na vnitrostranických shromážděních zaznívaly odkazy na protagonisty odlišných politických a ideových směrů a naopak pomíjeny byly sociálně demokratické osobnosti; příznačně však nebyl žádný jmenován. Přitom i historie programových a ideových diskusí české sociální demokracie není zanedbatelná. Patří sem jména prvních československých prezidentů Masaryka a Beneše, pozoruhodného dělnického samouka Josefa Steinera, generálního tajemníka Antonína Brůhy, předsedy Antonína Hampla, komunálních politiků Jana Prokeše nebo Ludvíka Pika, teoretika družstevního socialismu Františka Modráčka, profesora Josefa Macka, myslitelů Jaroslava Čecháčka a doc. Josefa Fischera, architekta Laušmanova znárodnění Theodora Pistoria, sociálního teoretika Lva Wintra, Karla Kautského, Karla Marxe, Friedricha Engelse; z umělců např. básníci Karel Tomana či Jaroslav Seifert nebo Antonína Macek; v tomto výčtu by bylo možné dále pokračovat.
Tím se také dostáváme k základnímu problému polistopadové strany. A sice k problému jejího sepětí s předcházející historií a odkazem historické dělnické sociální demokracie. Při obnově činnosti v r. 1989 působily tři proudy: intuitivní sociální demokraty ovšem neznám (Vladimír Špidla je inkarnací sociálního demokrata se všemi přednostmi a řadou slabin, jež k tomuto pojmu patří historicky i prézentně) a je nutné dodat, že krystalizace strany proběhla v letech 1989–1995 a její součástí byl také obrodářský a komunistický vklad; lidé z těchto proudů vedle vstupu části OH a ČSS do ČSSD vytvořili fundament odborného zázemí, které se stalo významným prvkem vzestupu strany (na něm založil své působení v předsednické funkci i Miloš Zeman) a posléze i vedení; po jeho přirozeném generačním vyčerpání je patrná absence kontinuitní alternativy. Na vývoji strany – tentokrát se stoupajícím negativním vlivem – se podílel i neoliberalismus; zprvu se to projevovalo hodnotovým rozmlžováním, jež mělo výrazně generační půdorys. Stačí, připomenu-li významné osobnosti exilové strany Jiřího Löwyho, Erazima Koháka a Jaroslava Krejčího mladšího a jejich vnitrostranickou rezonanci. Bylo příznačné, že do doporučovací a recenzní agendy ústředních odborných komisí patřilo původně i posuzování předních funkcionářů exekutivy, zejména ministrů pro potřeby vedení strany; poprvé a naposled se pro častou sebestřednost posuzovaných uskutečnilo r. 1999. Neochota naslouchat vedla k jeho opuštění stejně jako k stále silnějšímu odmítání či pomíjení stanovisek odborných komisí k personálnímu obsazování předních míst v exekutivě všech veřejnosprávních stupňů.
Kořistnost a sobectví (v televizní relaci cudně-korektně nazývané individualismem) postupně stoupalo s vlivem strany ve společnosti (povzdech někdejšího hospodářského tajemníka a místopředsedy Senátu dr. Ivana Havlíčka, že dokud ČSSD nebyla u moci, byla stranou slušných lidí, je příznačný a v zkratce výstižný). Pokud se objevovaly trvalejší výsledky, často spíše souvisely s nahodile se objevujícími iniciativami jedinců, kteří shodou okolností nalezli nebytné mocenské pokrytí. Diskutabilní bylo a je dvouleté volební období a postupně sílící volební přesycenost při volbách do zastupitelských sborů všech typů; na vnitrostranickou práci i účinnou personální politiku stranickému vedení prakticky mezi vně- i vnitrostranickými volebními kampaněmi nezbýval a nezbývá čas. Problematizovat lze i kvalitu členstva a pokles či spíše úplné míjení se prací v místních organizacích; kariérismus a sebestřednost jako jeho bezprostřední příznak postupně úplně znehodnotily někdejší poctivou a nezastupitelnou funkcionářskou práci.
Otrocká úcta k vysokým úředním a politickým funkcím zaplevelila vnitrostranickou demokracii a v karikaturní poněkud přepólované podobě se znovu vrátily nomenklaturní tanečky komunistické předlistopadové éry. Úcta k intelektuálním a osobnostním kvalitám, jak se v devadesátých letech projevovala na programových konferencích a jak ji dával najevo např. zesnulý Stanislav Gross, se postupně vytrácela v duchu myšlenkového poselství knihy levicového profesora Vídeňské univerzity Konráda Paula Liesmanna „Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění“, jež postihla degenerativní procesy demokratického světa zřetelněji patrné od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Hlasem volajícího na poušti byla ve své době varovně zaměřená Vyšehradská výzva (2009); vnitrostranické politické vzdělávání trpělo nesoustavností a kampaňovitostí a nikdy se zcela nerozvinulo. Prakticky vůbec se přirozeně neuplatňoval kvalitativně založený výkonový princip.
Nízká a postupně klesající kvalita řízení strany, která se po postupném stoupajícím pracovním zatížení Miloše Zemana a Vladimíra Špidly začala jako plísňová nákaza postupně projevovat v chodu strany. Vedla k individuálním a kariéristickým konfrontacím na všech stupních vnitrostranického organismu. Vše, co souviselo s kvalitní úřednickou (funkcionářskou) prací, bylo postupně znectěno a postiženo stigmatizujícím vlivem sporu kolem Lidového domu, který r. 1993 po Zemanově předsednické volbě uměle vyvolal pozdější prezident Václav Klaus. A tak snahy o řešení těchto a řady dalších naléhavých problémů, kterými se kolem r. 2000 kuloárově zabýval statutární místopředseda a pozdější místopředseda vlády Vladimír Špidla s kruhem svých nejbližších spolupracovníků, upadly do zapomenutí kolem let 2002–2003. Vnitrostranické kariérní poziční boje dokonávaly dílo sebezkázy a postupně vytlačovaly stranotvorné aktivity a vytlačovaly veřejnost z možnosti bezprostředního kontaktu se stranou a sociálně demokratickým hnutím. Přesvědčení, že 3 měsíce plýtvavě nákladné volební kampaně vynahradí 20–30 měsíců míjení potřeb veřejnosti a živé kontakty s naopak se uzavírající stranou, jejíž život se stále častěji omezoval na vnitřní sebeprezentace, ji postupně odcizovalo lidským potřebám všedního dne a živý vnitrostranický život se deformoval do stále tupějšího hlasování na členských schůzích, konferencích a sjezdech (podobným pocitem působily i většinové části diskusí vyjevující panenskou nevzdělanost řady členů). To je ono rozplývání příběhu, přesněji řečeno sebevražda, postupným ideovým a lidským vyprazdňováním strany.
Příznačným syndromem bylo postupné opuštění stranických odměn a vyznamenání formou plaket; stávaly se výsadou seniorů, jejichž hlasu se v lepším případě naslouchalo s přezíravým nedoslýcháním. V plném rozsahu se naposledy konalo r. 2003; ve straně, v níž slušnost, pracovitost a kvalita postupně pozbývaly svůj význam, ztrácely svůj smysl a poslání.
Do popředí se tak nedostávali a nedostávají nejschopnější a nejtalentovanější, ale naopak zpravidla nejšedší a často zcela nezpůsobilí jedinci všeho druhu, kteří svou někdy až křiklavou nezpůsobilost nahrazovali všehoschopností a popřípadě i nezakrytou korupcí. Vývoj ČSSD zejména v posledních osmi letech přináší v tomto ohledu celou řadu stále truchlivějších příkladů. Debata v České televizi tyto skutečnosti výčtově popsala v řadě obecných politologických termínů a zajímavých individuálních postřehů, aniž však vůbec pronikla k podstatě problémů, jež sužují nejen ČSSD, ale v mnohém také celou českou společnost a už vůbec neřekla nic k tomu, jak tento neustále se zhoršující neblahý stav řešit a měnit.