Kompozice Timewind!, Togo a Mon amie la rose dnes všem zájemců nabídne další díl jazzového okénka Jana Schneidera.
Byly doby a byli jazzoví muzikanti, kteří se nebáli ani bigbítu či rocku (například úžasný bubeník Jon Hiseman), ani velkých melodií (skladatel Mike Taylor), a uměli to pěkně šťavnatě podat (Dave Gelly na klarinet, Peter Lemer na piano, Ron Mathewson skvěle na basu) a Norma Winstone to ozdobila svým zpěvem. Timewind! Moc pěkné na tom je, jak je to celé krátké, taková hudební anekdota, kterou – na rozdíl od dlouze nudných fláků – si člověk rád pustí znovu. Je to jako s těmi proslulými koláčky tety Jolešové, jak o nich píše Friedrich Torberg. To se totiž jednou stále hladoví literáti odhodlali zeptat Tante Jolesch, která je zvávala na svůj literární salón, čím to, že jsou její koláčky tak tak chutné, tak právem proslulé, tak neopakovatelné – ? Teta se zamyslela a pravila: Jestli to nebude tím, že jich nikdy není moc.
K nejúžasnějším jazzovým kvartetům patří Old and New Dreams. Byl složen ze spoluhráčů jednoho z otců freejazzu Ornette Colemana. Tenorsaxofon hrál Dewey Redman a trumpetu Don Cherry, rytmiku tvořili úžasný kontrabasista Charlie Haden a pro mě jeden z nejinspirativnějších bubeníků Ed Blackwell, jehož geniální kompozici Togo si dovolím s malým komentářem nabídnout. Opět se tam totiž objevuje rytmus dětských říkanek. Téma po trumpetě zadeklamuje sám bubeník, pak ho v sólových mezihrách rozvine nejprve nádherně znělými bubny v kombinaci s kravským zvoncem, podruhé především na tympány a ráfek, napotřetí kombinací předchozích motivů. Ed Blackwell nepatřil zrovna k těm nejtechničtějším bubeníkům, ale v nápaditosti a hravosti byl naprosto jedinečný. Bubnování v jeho pojetí byla čistá radost! Krásný je závěr skladby, kdy bubeník opět zazpívá úvodní motiv, což činí celou kompozici naprosto unikátní. Takže nezapomeňte, pozdraví-li vás někdo „tadýýtá tadýýtá tadýýtá“ odpovězte mu prostě „takatetytú takatetytú takatetytú“!
Moje orientální favoritka Natasha Atlas zpívá též francouzsky, protože je z Belgie: Mon amie la rose. Zpěvačka to je úžasná a půvabná. Ostatně klip má také přes 10 miliónů shlédnutí, protože dobrá hudba je mostem k míru. A já chcimír.
Kdo by chtěl o skladbě vědět víc, může si pustit originální verzi s Françoise Hardy. Píseň je dílem autorské dvojice Cécile Caulier a Jacques Lacome, a vznikla jako vzpomínka na herečku Sylvii Lopez, která zemřela na leukemii v roce 1959.
Orientální způsob rozvinování hudebních motivů je skutečně obdivuhodný. Zřejmé je to ze záznamu koncertního podání téže skladby Natašou Atlas. Za povšimnutí stojí krásně rozlehlá basa s mohutnou ozvěnou, připomíná mi zvuk českých undergroundových kapel. Ale ten houslista, to je poklad! Díky němu se délka skladby pocitově změní, aniž by chyběla jediná vteřinka. To je kouzlo subjektivního prožívání času, jak říkávají odborníci. Vychutnejte si ten čas navíc!